'Neznámé' na konci pontifikátu
28.6.2020
Demise Benedikta XVI. bude připomínána jako jedna z nejkatastrofálnějších událostí našeho století; jednak proto, že otevřela dveře k úděsnému pontifikátu, ale především k rostoucí chaotické situaci v církvi. Více než sedm let od nešťastného 11. února 2013 směřují životy Benedikta XVI. i papeže Františka nenávratně ke svému konci. Nevíme, která událost předejde onu druhou, ale v obou případech „Satanův dým“ zaplaví mystické tělo Kristovo jako nikdy předtím.
Bergogliovský pontifikát dospěl ke svému konci, ne-li z hlediska chronologického, pak jistě z hlediska jeho dopadu revolučního. Amazonská synoda ztroskotala a exhortace Querida Amazonia z 2. února t. r. byla náhrobním kamenem nadějí progresivistického světa, především v německé oblasti. Koronavirus udělal definitivní konec ambiciózním projektům papeže, který zklamán osaměl na jevišti Náměstí Sv. Petra. Na druhé straně Boží prozřetelnost, která řídí všechny lidské události, dovolila Benediktovi XVI. asistovat zkáze, která následovala po jeho abdikaci. Ale to nejhorší zřejmě teprve přijde.
Bylo logické, že soužití „dvou papežů“ ve Vatikánu, jednoho na straně konzervativního světa, znechuceného Františkem, obrací svůj pohled k Benediktovi, kterého pokládá za „pravého papeže“, v protikladu k „falešnému prorokovi“. Přesvědčeni o papežových herezích chtěli tito konzervativci nastoupit cestu Correctio filialis předanou papeži 11. srpna 2016. Pravý důvod vzpurnosti spočívá pravděpodobně v tom, že Correctio poukazuje na kořeny bergogliánských deviací sahající do pontifikátu Benedikta XVI. i Jana Pavla II. a ještě před 2VK. Pro mnohé konzervativce hermeneutika kontinuity Jana Pavla II. a Benedikta XVI. nepřipouští zlomy, proto bergogliánský pontifikát představuje popření této hermeneutiky a jediným řešením problému je vyloučení Františka z tohoto horizontu.
Sám Benedikt, který si udělil titul emeritního papeže, nadále používal bílou kleriku a uděloval papežské požehnání... a těmito gesty jakoby dodával odvahy k nahrazení nového papeže tím starým. Argumentem princeps je proto rozlišení mezi munus a ministerium, se kterým jako by Benedikt chtěl pro sebe podržet mystický pontifikát a přenechával Františkovi výkon vlády. Původ této věty vyplývá z rozhovoru Mons. Georga Gänsweina 20. května 2016 na Papežské univerzitě Gregorianě, kde tvrdil, že Benedikt XVI. neopustil svůj úřad, ale dal mu novou dimenzi kolegiality, jakési sdílené služby («als einen quasi gemeinsamen Dienst»). A nic neznamená, že tentýž Georg Gänswien prohlášením v LifeSiteNews 14. února 2019 potvrdil platnost abdikace Benedikta XVI. z peterského úřadu a prohlásil, že »jediným legitimně zvoleným papežem je |František. Idea možné redefinice munus petrinum byla vyslovena.
Na námitku, že papežství je jen jedno a nedělitelné a není možno připustit jeho vnitřní rozštěpení, odpovídají konzervativci, že právě tento fakt dokazuje neplatnost Benediktovy demise. „Benediktovým záměrem - říkají - bylo zachovat tento pontifikát s předpokladem, že úřad se rozděluje na dva; ale to je podstatný omyl, protože monarchistický a unitární charakter papežství vychází z Božího ustanovení a práva. Benediktova abdikace by proto byla neplatná.
Je snadné namítnut, že pokud by se Benedikt pokoušel rozdělit pontifikát a změnit ústavu církve, upadl by do hereze; a protože taková heretická koncepce pontifikátu by jistě předcházela jeho zvolení, volba by byla neplatná a ze stejného důvodu by byla neplatná i abdikace. V žádném případě by nebyl papežem. Ale to jsou abstraktní diskuze, protože úmysly soudí jen Bůh, zatímco kanonické právo se omezuje na hodnocení vnějšího chování pokřtěných. Jedna slavná sentence z římského práva, kterou připomíná kardinál Walter Brandmüller (viz) a uvádí ji kardinál Burke (viz): De internis non iudicat praetor - soudce nesoudí vnitřní věci. Na druhé straně kánon 1526 § 1 nového Kodexu církevního práva připomíná: Onus robandi incumbit ei qui asserit. Je zde rozdíl mezi příznakem a důkazem. Příznak napovídá možnost skutku, důkaz ho s jistotou dokládá. Pravidlo Agathy Christie, podle které příznaky jsou důkazy, platí v literatuře, nikoliv však u civilních a církevních soudů.
Ostatně, jestliže legitimním papežem je Benedikt XVI., co by se stalo, kdy ze dne na den zemřel, nebo kdyby před jeho smrtí odešel papež František? Od doby, kdy mnoho aktuálních kardinálů jmenoval papež František, a nikdo z kardinálů ho nepokládá za antipapeže, apoštolská posloupnost by byla přerušena a byla by ohrožena viditelnost církve. Paradoxem je, že k důkazu neplatnosti Benediktovy abdikace se používají právnická sofismata, ale pak k vyřešení problému by bylo nutno hledat mimokanonické řešení. Téze františkánského vizionáře Jeana de Roquetailade (Govanni Rupecissa: 1310-1365), podle které v nástupu konce časů se má zjevit „andělský papež“ v čele neviditelné církve, je mýtus šířený pseudoproroky,který církev nikdy nepřijala. Je to cesta, která by nasytila část konzervativního světa?
Logičtější se jeví předpokládat, že kardinálové po smrti nebo abdikaci papeže Františka v konkláve za asistence Ducha Svatého zvolí nového papeže. A kdyby tito kardinálové odmítli Boží vliv a zvolili papeže horšího než František, je také pravda, že Prozřetelnost umí připravit nečekaná překvapení, jak tomu bylo při volbě Pia X. nebo jiných velkých papežů.
To, co potřebujeme, je svatý papež, nebo dříve ještě dalšího papeže. V těchto dnech vyšla knížka Edvarda Pentina The Next Pope (Sophia Institute Press) (The Next Pope: The Leading Cardinal Candidates). Hlavní zásluha této knihy o 700 stránkách je připomínka, že zde bude další papež a nabízí nám profily 19 možných kandidátů a k tomu potřebné informace pro epochu po Františkovi.
Roberto De Mattei
