Nezadržitelné looby gay ve Vatikánu
29. 8. 2018
Jakou váhu má lobby gay ve Vatikánu, demonstruje malá epizoda z návratu papeže Bergoglia z Dublinu. Při odpovědi na dotaz jednoho novináře, co by řekl rodině, která zjistí, že má homosexuální dítě, papež odpověděl, že to mezi jiným záleží na věku, »kdy se projevuje toto znepokojení«. Pokud se jedná o dítě, jsou zde různé věci, které je možno udělat s pomocí psychiatra. Jiná věc je, když se to projeví po dvacátém roce věku. Ale v oficiálním komuniké, které dokumentuje text z tiskové konference, je zmínka o psychiatrovi smazána.
Motiv je zřejmý: běda, když se uvádí do souvislosti homosexualita a patologie, to lobby LGBT nepřipouští. Ve skutečnosti celá papežova odpověď z hlediska vědeckého a antropologického by vyžadovala řadu upřesnění, jedna věc je však nicméně jasná: Motiv cenzurního zásahu měl za cíl nedráždit lobby.
Potvrzuje to následující upřesnění v čísle 2 Sala Stampa vaticana, kde Paloma Garcia Ovejero pokládala za nezbytné upřesnit, že »papež nechtěl říct, že se jedná o psychickou nemoc«.
»Když se papež zmiňuje o psychiatrii, je jasné, že nechce uvádět příklad, co všechno je možno udělat«. Podle paní Garice Ovejero papež použil onoho slova náhodně anebo ve smyslu, který je známý jen jemu: není to proto dobrá služba, co papež takto prokazuje. V každém případě místo cenzurovat bylo by mnohem správnější udělat vysvětlující poznámku na okraj.
Tento vstup nás uvádí do centra problému, který propukl v souvislosti s „prohlášením Viganò“, které bouřlivým způsobem probudilo pozornost celé církve, nebo lépe řečeno ,mocenské sítě vytvořené během času homosexuálními kněžími a biskupy ve spolupráci s preláty zkaženými nebo nemocnými nebo vystavenými vydírání a záležitost dospěla k bodu, kdy se střetává s naukou církve. Neměl by nás tolik pohoršovat samotný hřích, jakkoliv velký a rozšířený mezi hierarchií: kořenem je lidská slabost, na níž se ukazuje Boží síla, jak nám připomíná sv. Pavel. Ale hlavní problém je v tom, že onen hřích se tak říkajíc institucionalizoval a směřuje k tomu stát se naukou – což se v současnosti děje, – a to zásadně mění téma této úvahy.
Skutečnost, že mons. Viganò na konci svého dlouhého prohlášení dospěl k požadavku, aby papež odstoupil, celá debata se soustředila na papeže Františka. Popravdě řečeno, věc by se nijak podstatně nezměnila, kdyby podobná věta vůbec nebyla uvedena, protože argument tradiční a konzervativní konspirace proti papeži Františkovi se vrací jako refrén pokaždé, když je řeč o jeho pontifikátu. Dá se tedy předpokládat, že novináři jeho tábora narukují na obranu revoluce.
Ale otázka, kterou předložil mons. Viganò, je mnohem závažnější a hlubší a překračuje samotného papeže Františka, i když je pravda, že jsou zde zapleteny osoby, s nimiž měl a má přímé vztahy v Římě i v USA i z dob předchozích pontifikátů. Rýsuje se zde obraz, s nímž se potýkáme několik let, když píšeme nebo mluvíme o fenoménu lobby gay nebo o homoherezi. Nuova Bussola quotidiana bojuje s fenoménem homohereze od začátku své existence, v době ještě před Františkovým pontifikátem a vždy zastávala názor, že v 80% procent případů zneužití mladistvých se fakticky jedná o homosexualitu, a nikoliv pedofilii. A proto dokud se nemíří na tento kořen problému, – což je také výstraha mons. Viganò – rány církve nemohou být nikdy uzdraveny.
To, co nám představil mons. Viganò, je pouze kámen v mozaice vyplývající z osobní zkušenosti, ale k němu musíme připojit početné další kameny: orientaci určitých evropských episkopátů, např. předsedy německých biskupů Reinharda Marxe, který prosazuje žehnání homosexuálních svazků; počínání některých kněží v Itálii, kteří už to dělají; a taky na posledních synodách o rodině, to, co se dělo na světovém setkání rodin, kde vystoupení Jamese Martina je nejkřiklavějším příkladem. Zvláštní pozornost zaslouží deník italských biskupů Avvenire, který je plně ve službách agendy pro-gay.
Proto, jak říká výstižně mons. Viganò: „Pro obnovu krásy a svatosti v tváři Nevěsty Kristovy, děsně zdeformované hanebnými zločiny, chceme-li osvobodit církev od páchnoucího bahna, do kterého upadla, musíme mít odvahu zničit tuto kulturu tajemství a veřejně vyznat pravdu, kterou jsme skrývali.“
Pokud jde o samotný případ McCarrick, je nutné, aby se vyjasnilo, jak mohl za pontifikátu Jana Pavla II. přecházet z diecéze do arcidiecéze a stát se kardinálem, jakou roli zde sehrával státní sekretář Sodano, a mnoho dalšího, jako zjištění, co se dělo v letech Benedikta XVI. s oněmi sankcemi, které nebyly respektovány, a jejich rostoucí význam během tohoto pontifikátu.
Problém se tedy neomezuje na tento pontifikát a nevyřeší se pouhou demisí papeže; není možno přehlížet, že v posledních letech lobby gay a její vliv enormně vzrostly. Ať už se tak děje ze skrytých mocenských pozic především v římské kurii (a nyní také ve zprávách se objevují jména blízkých spolupracovníků papeže Františka, kteří stojí v centru případů sexuálního zneužívání a homosexuálního chování), nebo volnou cirkulací homoheretických tézí, kterým nikdo v Římě nevěnuje pozornost.
Zvláštním případem bylo jmenování mons. Battisty Ricca jako preláta IOR, ačkoliv byl závažným protagonistou homosexuálního skandálu na nunciatuře v Uruguayi a jeho se týkala otázka k jeho případu, na kterou papež odpověděl: „Kdo jsem já, abych soudil?“, výrok, který měl zdrcující vliv na šíření ideologie homosexuality v církvi. A z posledních epizod je to jmenování famózního Jamese Martina jako poradce v sekretariátu komunikací, který pak figuroval na Světovém setkání rodin, setkání, které vedl kardinál Kevin Farrell, odchovanec kardinála McCarricka a velký ctitel Jamese Martina, pro jehož gayovskou knížku napsal úvod. K tomu se druží uvedení do církevních textů termínu LGBT v Instrumentum laboris pro synodu o mládeži.
Je to víc než dost otázek, které vyžadují vysvětlení, ať už jde o krytí případů zneužívání, nebo pokusů o podvracení nauky církve ze strany lobbistů gay. Ale jak papež František předvedl v případě dubií, není ani v nejmenším nakloněn tomu, aby udělal jasno, naopak spíše velmi nakloněn – jak sám mnohokrát řekl - zavádět procesy... A zde je bohužel velmi jasno, kam tyto procesy směřují.
Riccardo Casciolli, Nuova Bussola Quotidiana
