Nést svůj kříž
3. listopadu 1932 napsala si Žofie Cramerová do svého deníku: „Kde bychom byli, kdyby Král andělů nás nevyhledal tam, kam by žádný z andělů ani nedorazil, a kde by jako popelář svými božskými dlaněmi neposbíral nás, opravdové hadry, a neproměnil nás na svůj královský plášť?“ Připoutána na lůžko z důvodu těžké a nevyléčitelné nemoci, odhalila Žofie tajemství Božího Milosrdenství. O prožitcích sv. Faustiny Kowalské tehdy neměla tušení. Zemřela ve Varšavě 26. června 1933 ve věku 32 let.
Její rodiče Vanda a Bronislav Cramerovi pocházeli z Varšavy. Na statek v okolí Winnice v Podolí na Ukrajině se přestěhovali několik dní po svatbě. Tam přišly na svět jejich děti Žofie a Jan. Po letech napsala Vanda ve svých Vzpomínkách: 
Neumím popsat to štěstí, jaké mě tehdy zaplavilo (po narození dcery). Co znamená nějaké velké bohatství a největší poklady ve srovnání s dítětem! Moje, naše dítě je tím největším pokladem. Vytouženým, vymodleným. Toto moje maličké, tento drobeček má být Božím člověkem! Není nezištnější lásky na světě než láska matky k dítěti a není vyššího cíle pro život ženy než vychovat dobře své dítě. Mám utvářet duši svého dítěte s Boží pomocí, chránit je před zlem a přede vším, co by mohlo poskvrnit jeho duši, aby byla čistá jako křišťál. Vložím do tohoto cíle všechno dobro svého já, chci vytvořit ideál své duše, abych ho obětovala Bohu. Jak to mám splnit?…
Vanda
Bůh to věděl a přijal její obět. Když Žofie začínala chodit, rodiče si všimli, že dítě často ztrácí rovnováhu a převrací se. Zajdou s ní k lékaři. Pečlivá léčba ani pobyt v sanatoriu nepřinášejí změnu. Stav dítěte se zhoršuje. V roce 1911 se rozhodnou, že opustí Ukrajinu a vrátí se do Varšavy. V březnu 1914 jedou s dítětem na konzultace k odborníkům do Berlína. Tam se dovědí strašnou diagnózu: distropia musculorum – těžká bolestná nemoc, která stravuje svalstvo. Rodiče se vracejí s dítětem do hotelu, kde dá vrátný Žofii medailku Panny Marie Lurdské a vyzývá ji, aby hledala pomoc u zázračné Lékařky: Modli se, Bůh tě určitě vyslyší.
Na cestu do Lurd však v té době neměli peněz. Matka, zlomená bolem, napsala ve svých Vzpomínkách: Jak těžko je člověku v duši – ta strašná beznaděj s milovaným dítětem!… To není možné! Jaký to bude pro ni život? Co je to za divnou nemoc, o které jsem v životě nic neslyšela, nemoc, která jako by spadla na moje dítě?!…
Všechny sny o jejím činném životě se zhroutily. Do srdce se mi vkrádá hroznémma zoufalství. Bolest tlačí jak těžké břemeno. Nic nedokáže potěšit. Jak těžké bude vyrovnat se s Boží vůlí!
Zločin
Srdce Vandy Cramerové zaplavila nesmírná hořkost. Tato matka prožívá drama své dcery jako důsledek zabití nenarozeného dítěte v roce 1910. Vyprosila jsem si oběť dítěte za svůj hřích – Bůh je velký a spravedlivý.
Vanda Cramerová se do konce svého života nedokázala vypořádat s výčitkami svědomí za usmrcení nenarozeného třetího dítěte. Nejdříve si myslela, že to bylo správné rozhodnutí, že další dítě by zkřížilo mistrně promyšlené plány na výchovu 
Jana a Žofie. Oba s manželem si vysvětlovali, že nemají na to, aby si mohli dovolit třetí dítě, že jsou mladí, že snad v budoucnosti, až se zlepší jejich hmotná situace, přijmou ještě dalšího potomka… A stalo se to, co je zlé – ta lehkomyslnost, to neštěstí… a zločin. Odhodili jsme to, co mělo být oporou a sladkostí života, co nám všemohoucí a vševědoucí Bůh seslal ve své dobrotě. Nedomysleli jsme zlo, jakého jsme se dopustili! přiznává Vanda Cramerová.
Legie a medailka
V srdci dorůstající Žofie se probouzí stále silnější chuť po životě, přízni a lásce. Dívka velice silně věří, že nemoc bude možno přemoci. Srdce její matky však pociťuje něco zcela opačného. Je třeba se vzpamatovat! Strašnější než moje vlastní bolest je myšlenka, co čeká v životě mou dceru. Kolik utrpení, kolik hořkosti, kolik zklamání. Jak si vyprosit od Boha milost pro přípravu na tento bolestný život, na zřeknutí se všeho, po čem touží láska, všech snů a všech hnutí srdce? Je třeba škrtnout tento život a přepsat ho jiným životem, životem ducha!
Žofie zpočátku neví všechno o své nemoci. Jednoho dne se však náhodou doví, že její choroba je nevyléčitelná. Nechce trápit své rodiče a skrývá před nimi svou bolest. Silou vůle nachází v sobě sebeovládání a příjemné chování. Je stále veselá a v dobré náladě, i když její tělo stále více slábne. Když má patnáct let, přestává chodit. Jediným důvěrníkem a přítelem v té době je pro ni bratr Jan, chlapec živý, který však umí proniknout do sestřina utrpení, jak píše matka.
Po výbuchu první světové války zapojí sestřenice Žofii do konspirace. Schůze odbojářů se konají v domě Cramerů. Žofii zachvátí vír angažovanosti, žije životem těch, kteří bojují za vlast. Matka vzpomíná: Měla mnoho přátel a uměla si získat lidskou přízeň. (…) I přes utrpení, kterým musela procházet, nebylo v ní hořkosti. Žofie byla pro všechny jasným pramenem, srdečným miláčkem – a současně i bolestí. Uměla porozumět každé naší starosti. Stala se kmotrou II. divize polských legií a starala se o vojáky. Jednomu z nich darovala medailku, kterou dostala kdysi od vrátného v berlínském hotelu. Tato medailka zachránila legionáři život. Kulka se odrazila od malého plíšku a sklouzla po uniformě.
Zrání k pravé lásce
Žofiina nemoc postupuje a připoutá ji na lůžko. A přitom ji život stále fascinuje a přitahuje. V srdci se objeví mladistvé pocity zamilovanosti do jednoho z přátel, který navštěvuje jejich dům. Žofie svede dramatický duchovní boj, který popisuje ve svém 
deníku: Mám vykonat práci proti své vůli a přirozenosti: vytrhnout tě ze srdce, odejít – oč lehčí by bylo odejít do temnoty smrti než odejít celým svým životem od tebe, když jsem s tebou žila tolik let. Matka dokonale chápe, co se děje v srdci dívky: Copak je možné říct slunci: nehřej, plynoucí vlně: zastav svůj běh, mladému člověku: nemiluj?
Přijaté rozhodnutí nepřináší uklidnění. Žofie cítí, že musí proměnit utrpení v sílu, a svádí zoufalý duchovní boj. Píše: Stojím před alternativou: buďto se osvobodit posledním vypětím vůle, anebo zůstat do konce života tmou, kroužící kolem plamene, který mi spálí křídla. Byla jsem k tobě přivázána tisíci neviditelnými, ale silnými vlákny, byl jsi mým životem, něčím cennějším než život! (…) Bůh věděl, co dělá; pocit, který mi zacláněl jeho tvář, vzal z mých rukou, jako se dítěti bere oblíbená, ale nebezpečná hračka. Přinutil mě, abych odešla, když jsem to nebyla schopna udělat sama. Kdyby nebylo jeho milosti, neudělala bych ani krok, byla jsem spoutaná začarovanými pouty. A já přece musím vpřed, čas kvapí. Po
uplynutí obtížného období, když již odhalí své povolání, píše: Blahoslavím Tě, velký Bože, že jsi mi dal poznat lásku – sluneční pramének v mém šedém životě. Blahoslavím Tě, i když mě odtrhla na tolik let od Tebe, pravdivé, jediné, věkovité Lásky! Děkuji Ti, Bože, že jsem poznala skutečnou cenu konečné pozemské lásky, omezené, mihotající se v těsném okruhu smyslů, lásky, která činí z člověka otroka. Dnes již netoužím po ničem, co je pozemské, ani po nejkouzelnějším opojení lásky! (…) Moje duše teskní jedině po pramenu nekonečnosti.
Zázrak uzdravení duše Jan Cramer
Na počátku roku 1920 se Žofie dostala na infekční oddělení nemocnice s těžkou spálou. Tam jí jeden mladý hluboce věřící lékař řekl, že se postará o její vyléčení. Doktor Kazimír Raczyński se snaží probudit v dívce vnitřní víru v uzdravení. Ale slibované zlepšení se nedostavuje. Žofie začíná ztrácet naději. Tehdy se jí do rukou dostane knížka o zázračných uzdraveních v Lurdech. Rozhodnutí je rychlé. Žofie věří, že nejsvětější Panna uzdraví její zpustošené tělo. Počátkem dubna 1929 spolu s lékařem nastoupí do vlaku do Paříže. Žofie je rozzářená a tak šťastná, že při pohledu na její rozjasněnou tvář se všechny obavy vytrácejí, píše Vanda Cramerová. Pociťuji jen jedno, že se jí nic zlého nestane, že ji svěřuji jen Bohu do jeho péče. Byla si tak jista, že se vrátí uzdravená, že se musí stát zázrak, že jsem se o ni až obávala, aby to nebyla příliš odvážná výzva Bohu!
Po třech týdnech se Žofie vrátila do Varšavy. Nadále ležela bezvládně na nosítkách. Očekávaný zázrak fyzického uzdravení se nedostavil. Ale jak matka vzpomíná, byla celá proměněná, plná klidu a duševní pohody. Stal se v ní zázrak uzdravení duše. Žofie ještě nějaký čas věřila, že se bude moci postavit na vlastní nohy. Nakonec se jí do srdce vrátila pravda, že Bůh od ní žádá úplnou oběť.A tehdy nastal v jejím životě úplný obrat. Píše ve svém deníku: Z mého dnešního pohledu moje víra nebyla vírou, ale prostě opovážlivá jistota, která chtěla násilím útočit na nebesa.
Stále více pozornosti věnuje duchovnímu životu: Provází ji věrný duchovní vůdce P. Pozowski z farnosti sv. Alexandra ve Varšavě. Žofie začíná psát duchovní deník, ve kterém se úvahy nad Božím milosrdenstvím proplétají se zápisy chvil duchovního boje. Matka všechny tyto chvíle prožívá spolu s ní. Přicházely dny, kdy se hráz protrhla a vybuchla celou silou tlumená bolest, lítost nad životem, který není možno naplnit, tragédií beznadějného života, mladého života, které se probíjí k činu…
V domě Cramerů se začali objevovat lidé, kteří přinášeli dívce posilu a pomoc. Matka Alžběta z Lasek ji požádala o přepisování knih pro nevidomé. Na její doporučení ji v ovládnutí Brailleova písma pomáhá Hedvika Lubomirská. Žofie se stala aktivním členem Apoštolátu nemocných, kde se angažovala podobně jako před deseti lety v konspiraci. Od té doby denně přijímá svaté přijímání a učí se rozpoznávat Boží vůli. Jak Ti mám poděkovat, Velký Bože, že již netoužím a neprahnu po životě jako dříve ani zbaběle nežebrám jako předtím o střep pomíjivé hmoty, o dočasná dobra? Je to velkým dílem milosrdenství Tvé Nejsvětější Matky, Neposkvrněné, slavné Divotvůrkyně z Lurd, že nevyslyšela moje dětinské prosby, ale obdarovala mě stokrát více, když mě přivedla k Tobě, Ježíši Kriste! Žofie odhaluje, jak velkou úlohu mají před sebou nemocní. Píše: Nemocní už nejsou vyděděni, neužiteční, vyvržení z účasti na životě. Oni přesto, že trpí, přes časté smutné nekonečno na lůžku jsou Tvými skutečnými apoštoly, Kriste, apoštoly v duchu a v pravdě, kteří nebyli posláni na odpočinek, ale aby shromažďovali v trpělivosti „hojné ovoce“ (Jan 15,16).
„Maminko, pověz mi, proč…“
Žofie nemůže z bolesti spát. Musí brát uspávací prostředky a ukládání jejího zmučeného těla na odpočinek zabírá ošetřovatelům i několik hodin denně. Matka píše: Žofie, zamyšlená, se skleslou hlavou jako pták se zlomenými křídly, seděla a zaposlouchávala se do hluku velkoměsta. … A náhle padla těžká a bolestná otázka: „Maminko, pověz mi, proč je náš život tak smutný, tak málo radostný? Každý po něčem touží, něco očekává, na něco čeká. Já nemohu toužit pro ničem… Proč?… Co jsem jí mohla odpovědět? Bylo mi těžko… Bolest svírala srdce.
Bratr Jan v tu dobu studoval veterinární lékařství. Byl schopný a plný zápalu pro studium. Každou volnou chvíli trávil u lůžka své sestry. V prosinci 1930 mu kolegové navrhli cestu do Tater. Žofie se těšila, že si bratr odpočine, odpoutá se od každodenních zaměstnání. Sama ho přemlouvala, aby tento návrh neodmítal. Jedině otec cítil neklid. Obával se zimních výletů do hor. Skupina studentů vyjela z Varšavy na Hod Boží vánoční. Třetího ledna přišel telegram: „Jan se zabil.“ Stalo se, co tušilo otcovo srdce. Jan uklouzl a spadl do propasti. Rodiče řekli Žofii, že Jan si zlomil nohu, a odjeli do Zakopaného. Muselo uplynout mnoho času, než jsem mohla říct: „Buď vůle Tvá.“ Není dovoleno klást Bohu otázky – Proč? Bůh ví, co dělá i co je pro nás nejlepší. Velkou útěchou v bolesti byla Žofie, která uměla trpět. A sama trpěla stále více. I pro Žofii muselo uplynout mnoho času, aby to mohla přijmout a napsat jednoho dne: Z hlubin věčnosti připlynulo ke mně pochopení, že jedinou cestou člověka je přijetí Boží vůle. Modlím se o to z celého srdce.
Neplač, Bůh je milosrdný…!
Žofie se modlí stále více. Obětuje své utrpení za ty, kteří ji prosí o přímluvu, zvláště za misionáře a kněze. Stále více odhaluje tajemství Božího Milosrdenství. Píše v deníku: Neděsí mě moje pády a nevěrnosti, jsem tak slabá a ubohá, ale nesena lítostí a láskou běžím k Tobě, abych utonula v nesmírném oceánu Milosrdenství… Skládám Ti díky, Nejvyšší Stvořiteli, že jsi mě ve světle své milosti poučil, že cílem našeho života je nejen samo věčné štěstí, ale milování Tebe, nekonečná Milosti, velebení Tebe v nás, ve všem. (…)
Kristus přišel, aby hlásal pozitivní zákon milosti a milosrdenství a Jeho Srdce krvácí, když se ho lekáme. Hlavním zdrojem Jidášova neštěstí bylo, že neuvěřil v lásku, nedůvěřoval lásce. Nejdokonalejší lítost vyplývá z důvěry v lásku, nikoliv ze strachu. Nejsme povolání, abychom se prohrabávali ve vlastních ranách, když to děláme, jen je rozněcujeme. Jen Ježíšova ruka se může a musí dotýkat našich ran. A hojit je. Ve stálém rozpomínání na vlastní ubohost se skrývá ďábelská lest: vyvolat v nás strach, aby nás odvedl od Boha.
Čím blíže k božskému Slunci, tím zřetelněji vidíme každý prášek na své duši. Jasnější poznání naší nouze neznamená, že jsme se stali horšími. Abychom lépe poznali sami sebe bez znechucení a bez pýchy, přibližme se k Němu: Ježíš lační po naší bídě. Přišel přece, aby „vyhledal, co zahynulo“ – přišel kvůli hříšníkům a celníkům. Naše hříchy jako by přitahovaly Jeho lásku, a je-li tomu tak, naše láska se musí opírat o bezpodmínečnou důvěru. Nedůvěra je nevděčností, možná nevědomou, ale nutně vyplývající z nedostatku prostoty.
Nést svůj kříž v náruči,
nikoliv vléct ho za sebou
Žofii stále navštěvují různí lidé, kteří potřebují útěchu a modlitbu. Úplná odevzdanost Bohu v modlitbě a utrpení způsobí, že Žofie je stále tišší a pokornější. Váží již jen 34 kg, musí přijímat morfium. Tehdy se přiznala matce: Kdybych měla žít znovu, nechtěla bych žít jinak. Utrpení mě přiblížilo k Bohu a utrpení mi dalo poznat plnost života. Děkuji Bohu, že mi dal tuto cestu, abych došla k němu… Smrti se nebojím, 
neboť důvěřuji hluboce Božímu Milosrdenství. Musím mít jen sílu na toto dlouhé období „odcházení“, jaké nyní prožívám. Chci vytrvat až do konce ve věrnosti svému Bohu. Občas, když upadám do znechucení a smutku, opakuji si slova evangelia sv. Jana: „Nikdo nevytrhne z mých rukou ty, které mi dal nebeský Otec.“ A znovu do mě vstoupí důvěra a s nekonečnou radostí se vrhám do náruče Toho, který „dal život za své ovce“.
Matka si uvědomuje, že Žofiiny dni jsou sečteny. Prosí ji, aby jí vyprosila odčinění hříchu z mládí. Maminko moje, neplač, Bůh je milosrdný…! Byla to poslední slova před agonií, slova, která naplnila srdce těžce zkoušené ženy jasným světlem naděje.
26. června 1933 se Žofie rodí pro nový život. Vanda Cramerová na stránkách svého deníku píše: Světlo hromničky dopadalo na voskově bílou tvářičku, po které splývaly husté kapky potu. (…) Po chvíli otevřela oči a podívala se osobně a tak výmluvně na každého z nás. Bylo to její poslední rozloučení – beze slov. Potom zabloudila očima někam vysoko a zavřela je. Její dušička odletěla tichounce k Bohu. Odešla s vírou, že Bůh ji přijme…
Její otec nevydržel další ránu a rok po její smrti zemřel. Doktor Kazimír Raczyski zahynul ve Varšavském povstání. Vanda Cramerová na konci svého života, plného výčitek svědomí, vyznala: Ta neutišená bolest je ničím v porovnání s vyznáním onoho strašného hříchu před Bohem. Bolest v Lásce k Bohu… Jak zcela jiná jsou tato poslední slova vyznání matky než slova, jimiž začala své Vzpomínky. Velký a spravedlivý Bůh jí ukázal svou lásku a dovolil jí vložit do této lásky utrpení celého svého života.
Z Miłujcie się 5/2002
přeložil -lš-
