Neohrožení misionáři XVII. století
2. 2. 2016
FotoArchitectural Digest
Ve filmu Leonarda Di Caprio The Revenant (Zmrtvýchvstání) ocitá se hlavní hrdina uprostřed divoké krajiny před ruinami katolického chrámu. Tato krátká a zcela překvapující scéna má ve skutečnosti svůj historický podklad.
Počátkem XVII. století hrstka neohrožených jezuitů vedena horlivostí pro Krista a jeho víru pronikla až hornímu toku Missouri do Rocky Mountains. Jak píše filmový kritik Andrea Galli, nebyli o nic méně srdnatí než hlavní postava v The Revenant, ovšem s tím rozdílem, že nehledali materiální zisk, ale spásu duší a pronikli do světa Indiánů, jak dosud nikdo před nimi.
Průkopníci jezuitských misií vstoupili do této severoamerické oblasti a Indiánům s nelidskými mravy a obyčeji přinesli evangelium a křest. Procházeli neuvěřitelným strádáním a zkouškami. Podrobné zprávy, které posílali pravidelně svým přestaveným, se dodnes zachovaly.
Pater Isaac Jogues (1607-1646) byl zajat kmenem Mhawk.
Teprve po roce zajetí a mučení se vrátil do své vlasti těžce poznamenán, s jednou rukou bez prstů, které mu Indiáni usekali, ale krátce nato se tam opět vrátil, aby pokračoval.
Pater Jean de Brebeuf (1593-1649) byl zajat od Irokézů.
Vytrpěl po těžkém mučení povlovnou ukrutnou smrt. Trýznitelé mu způsobovali vařící vodou a žhavým uhlíky spáleniny, zlámali mu jeden po druhém všechny údy, pak mu uřezali nos, vyloupli oči a vyřezali jazyk. Bez ustání se přitom modlil: „Ježíši, smiluj se nad nimi!“ Ustavičně pokračoval v této modlitbě, i když ji mohl jen mumlat. Jeho kati, kteří mu připravili taková muka, mu nakonec vyřezali jeho srdce, snědli je a zapíjeli jeho krví na znamení obdivu pro jeho odvahu, aby si ji také osvojili.
Ani za 150 let tito Indiáni nezapomněli na „muže v černém“
Byla to skupina Irokézů, která si uchovala obdiv a vzpomínku na Patera Brebeufa, který přišel do Rocky Mountains. O 150 let později se dověděli, že v oblasti u St. Luis se zdržují jezuité, a podnikli za nimi čtyři dobrodružné expedice přes tisíce kilometrů a prosili naléhavě, aby jeden „muž v černém“ k nim přišel a usadil se u nich..
Tak se také stalo. Vlámský jezuita Pieter-Jean De Smedt (1801-1873) z východních Flander se vydal na cestu. Po dlouhých plavbách kanoí a nekonečných pochodech dorazil k Irokézům. Popisovali ho těmito slovy: „otcovský úsměv a železná pěst“. Stal se velkým znalcem tehdy neznámé země. Naučil se žít v nejkrutější zimě a nejnemožnějších podmínkách.
Obrácení k „silnému a milosrdnému Bohu“
Vyzbrojen Písmem svatým, breviářem a svým klarinetem - něco jako ve filmu Misie - šel do sídlišť Indiánů. Kde jiní našli ihned smrt, on nacházel přijetí. Pro Indiány byl „ bílým mužem“, který nemluvil „rozštěpeným jazykem“. Svým příkladem obrátil četné Indiány. Jeden z nich se pokusil ho zákeřně zabít. Pater Smedt ho však strhl z koně a v zápase mu vytrhl jeho tomahavk. Touto svou zdatností a soucitem, jaký pak projevil k poraženému, získal ho pro víru v „silného a milosrdného Boha katolíků“. Domorodec se stal jedním z jeho věrných průvodců a přivodil další obrácení.
Koncilní „předěl“ a misijní horlivost usnula
Velké misijní hnutí a hnací síla, jakou se katolická církev vyznačovala ještě před půl stoletím, byla vytvářena právě díky takovým kněžím. Tento pionýrský duch a zápal pro Krista, který, jak se zdá, překonával všechny překážky, ale pak náhle usnul. Je to zlom a zhroucení, na které si trpce stěžoval 87-letý misionář Pater Pitro Gheddo (PIME) před několika lety v pamětihodné diagnóze. Gheddo sám spolupracoval při redakci koncilního dekretu Ad gentes o misijní činnosti církve. Konstatuje, že koncil ve věci misií vytvořil „předěl“. Vyprávěl o těžkostech, jaké byly už při zpracovávání dekretu, o požadavcích asijských biskupů posílit kněžský celibát, zatímco latinskoameričtí biskupové požadovali jeho zrušení. Mluvil o podivném nezájmu o misie u některých západních biskupů.
Pater Gheddo 2014 napsal:
Po koncilu byl náboženský úkol hlásat evangelium redukován na sociální angažovanost; je prý důležité milovat bližního, prokazovat mu dobro, jakoby církev byla nějakou pomocná organizace, která má překonávat nespravedlnost a sociální zlo. Současně s tím přišla do módy „vědecká marxistická analýza“. Za pravdu byly prohlašovány zcela bludné téze, že už není důležité obracet národy ke Kristu, to hlavní je poselství lásky a míru, o tom prý mluví i evangelium. Jinými slovy, pojem misie se stal neaktuální: v době po skončení kolonizace a nástupu emancipace a sebeurčení, kdy se začalo zdát, že marxistický „pokrok“ je nezadržitelný a jeho vítězství je pouze otázkou času, místo misií zaujaly „politické kampaně“.
V takovémto smýšlení církevní misijní poslání utonulo a není schopno se od té doby z toho vymanit. Souvisí to také s tím, že ti, kteří byli vedeni marxistickým myšlením o „třetím světě“, zmocnili se misijních zařízení a učinili je součástí projektů o rozvojové pomoci. Je sice mnoho „politických kampaní, ale žádný misijní ideál. Pater Gheddo se provokativně ptá: „A kolik povolání se probouzí při „Pochodu za pralesy“?
Gheddova diagnóza je přesným opakem toho, co uvádí papež František ve svém kázání 8. prosince 2015 k otevření Svatého roku milosrdenství. Podle Františka 2. vatikánský koncil, který toho dne před 50 lety skončil, vedl církev k tomu, aby „vyšla z vyprahlosti, do které se po mnoho let sama uzavřela, a s nadšením se opět vydala na misijní dráhu“.
Z jaké „vyprahlosti“? Z jaké „uzavřenosti“? Nebyla právě v letech, desetiletích a staletích před druhým vatikánským koncilem církev skutečně misijní, která vycházela ven, a která by dnes měla být „revenant“, znovu oživená z pokoncilní mrákoty?
Giuseppe Nardi a Sandro Magister
