Němečtí biskupové to vzdávají
Náznaky v poslední době zhoustly, je to jasné: Alespoň část německých biskupů už nemá chuť plavat s vírou církve proti proudu světa.
Pro biskupa Ackermanna v Trevíru už není aktuální označovat nové manželství po rozvodu jako trvalý stav těžkého hříchu. Podobně usuzuje o praktikované homosexualitě i o předmanželském sexu. Aby byl obraz úplný, jeví se mu rozlišování mezi umělým a přirozeným plánováním početí „jaksi“ umělé.
Jedno musíme tomuto biskupovi přiznat. Zdá se, že pokládá za skutečnost, že připustit rozvedené a znovu sezdané ke svátostem není možné bez zrušení katolické sexuální morálky. To je svým způsobem poctivější, než bezmocné teologické úsilí mnoha jeho kolegů v úřadě (mezi nimi předsedy NBK), že jedno (připuštění ke svátostem) a druhé (nerozlučnost manželství) je slučitelné. Bezprostředně po vydání freiburské příručky konstatoval jeden církevní právník, že skrze tento dokument se stává sexuální poměr mimo manželství morálně legitimní.
Výroky biskupa Ackermanna se časově scházejí s prezentací německých odpovědí na vatikánský dotazník. Tento dokument se vyznačuje dvěma charakteristickými znaky: Je to zaprvé nelítostný popis současného stavu (bylo by možné to vyjádřit běžným rčením: žádný nemrava se neřídí katolickou naukou o manželství) a za druhé naprostá absence sebekritiky. Pastorační aparatura označuje svoji pastoraci mládeže za vzornou, ale vůbec si nepřipouští otázku, jak může být vzorná, když prakticky ani jeden pár nepřistupuje k oltáři, aniž by před tím spolu žil „na zkoušku“. Místo toho se autoři zapřísahají, že faktický stav má normativní platnost.
Přitom byla zcela zamlčena skutečnost, že právě mezi mladými jsou skupiny a hnutí, které berou katolickou nauku o manželství a z toho plynoucí sexuální morálku velmi váženě. S počtem těch, kteří se takto chovají, není možné vytvořit velkou lidovou církev, a to je jediné platné dogma německého katolicismu, který nehodlá být marginální společenskou menšinou.
Proto se biskup vydal statečně jinou cestou: „Nemůžeme katolickou nauku zcela změnit, ale můžeme vypracovat kritéria, podle kterých řekneme: v tomto konkrétním případě se to dá obhájit“. Na této větě biskupa Ackermanna je falešné všechno: pohled na katolickou nauku jako na něco, co není možno změnit úplně, - jakoby tato nauka podle převažujícího názoru II. vatikánského koncilu a učitelského úřadu přestala být pokladem. Stejně tak je falešné, že problém může vyřešit nový způsob kazuistiky. Ta vychází z názoru tohoto světa, podle kterého – s výjimkou několika málo tabu – sexualita vůbec není oblastí, kde je možno zhřešit.
Abychom porozuměli myšlenkovému procesu biskupů, nabízí se tato představa: vymezí se určité okrajové oblasti nauky, aby se jádro zachránilo. Co je však tímto jádrem v životní praxi lidí? Nedělení bohoslužby už nenavštěvuje ani 10% katolíků, zpověď je okrajový fenomén, povolání jsou na nejnižší úrovni. Jak si máme představit církevní život, když i „okrajové oblasti nauky“ jsou odstraňovány jako překážky na cestě? Každý si dělá, co chce, a církev lemuje všechno, co se vydává za „odpovědné rozhodnutí svědomí“ malou slavností s požehnáním. Kdo by namítal, že je to přehnané, může se přesvědčit na vlastní oči: „také význam žehnání lidí v těžkých životních situacích – v jasném odlišení od slavení svátostí – je možno vzít v úvahu“.
Ať už se u biskupů ze zoufalství nad absencí pastoračních úspěchů zrodí přání hodit další části církevní nauky přes palubu (kolik toho tam za 50 let již skončilo!), loď se tím nestane lehčí a těžko vyrazí na zdárnou plavbu. Naopak taková cesta není cestou světové církve a nemusíme si malovat, co to bude znamenat, jestliže se tito biskupové vrátí ze synodu a stanou podle hlasu nátlakových skupin a masmédií před svými s prázdnýma rukama.
Bylo by poctivější a čestnější vzdát se dalšího simulování, že zde ještě existuje velká lidová církev, a vyrazit vpřed s tím malým zástupem, který už v Německu dávno existuje.
Kath-net 7.2.
