Neklamné znamení - falešný prorok
Benedikt XVI. si evidentně uvědomoval, že v pokoncilní situaci není něco v pořádku, ale věděl také, že rozjetý vůz se nedá jen tak zastavit. Jeho pokusy o korekturu kurzu však narážely na velký odpor a kritiku, především u německého episkopátu, až jeho pontifikát skončil kontroverzní abdikací.
Že s novým papežem není něco v pořádku, je zřejmé od samého začátku jeho pontifikátu, kdy nás nedooděný poprvé v dějinách oslovil Buona sera. Po šesti měsících můžeme konstatovat: Bez ohledu na to, zda jde o právoplatně zvolenou hlavu církve nebo vzdoropapeže, rozhodující pro nás se stává, že to, s čím veřejně vystupuje, není možno v žádném případě připisovat vedení Ducha Svatého. Při rozhovorech s lidmi, před kterými nemusí nic zakrývat, představuje se evidentně jako velký apoštol rozvratného učení New Age. Uvnitř církve musí pochopitelně vystupovat opatrněji, ale i zde je jeho konečný cíl zřejmý. Kdo sleduje jeho přímo horečnou kazatelskou horlivost, musí velmi brzy konstatovat, že plánovitě navozuje atmosféru, která má vyvolávat u věřících nejistotu o tom, zda to, čemu dosud věřili, je skutečně pravá víra. V jeho vystoupeních zaznívají kontroverzní výroky, které dosud nikdy nebyly objasněny ani uvedeny na správnou míru. Především vytrvale útočí na přesvědčení o neměnnosti a trvalosti katolické víry. Jeho iritující výroky jsou formulovány tak, aby se daly ještě jakž takž smířit s pravověrností, ale současně dokořán otevíraly brány modernismu a liberalismu. Jeho „perly“ jsou zahájeny nějakým ohromujícím tvrzením, které má vyvolat dojem: to, čemu vy ještě věříte, jsou všechno zastaralé omyly, a pak nanese své dvojznačnosti zabalené do překvapujících slovních obratů, které znějí jako něco tak objevného, že jeho zaslepení obdivovatelé jsou tím uneseni. Ale když se na tyto vzletné fráze podíváte zblízka, zjistíte, že Pán Ježíš říká ve skutečnosti něco zcela jiného, ne-li opačného. Za svůj program pokládá úkol co nejrychleji uskutečnit ad absurdum přivedený „ekumenismus“.
Velmi nápadné je, že nikdo z jeho okolí ani z ostatních odpovědných pastýřů včetně těch, kteří směle kritizovali papeže, dokud jím byl Benedikt XVI., na Františkovy rozporné výroku nereaguje. Směr, proti kterému papež Benedikt systematicky vystupoval, byl relativismus a subjektivismus. V učení jeho nástupce je však subjektivismus a relativismus základním a výchozím dogmatem: «Každý z nás má vizi dobra a také zla. My jej musíme podněcovat, aby přistoupil k tomu, co považuje za dobro», prohlásil v rozhovoru s ateistou Scalfarim, který to komentovat slovy: Myslím, že to je jedna z nejodvážnějších pasáží, jakou kdy nějaký papež vyslovil. A papež Bergoglio ihned dodal: «A tady to opakuji. Každý má svou představu dobra a zla a má se rozhodnout následovat dobro a bojovat proti zlu, jak je on cítí. To by stačilo, aby byl svět lepší». O tento výrok se mohou směle opírat všichni zastánci potratů, homosexuálních svazků i psychologové, kteří prohlašují pedofilii za normální sexuální orientaci, ba i terorističtí sebevrazi. Je to evidentně hlas falešného proroka, který by si měl být přitom vědom, že v takovém případě i všechno jeho další „kázání“ a „perly“ jsou pouhým mlácením slámy, protože každý z posluchačů mu může odpovědět: „To si myslíš ty, ale moje představa dobra a zla je zcela odlišná a já musím poslouchat své svědomí“. (více zde)
To, co bylo během celého roku na těchto stránkách shromážděno, (viz) (viz) by mělo postačit k tomu, abychom měli jasno: Máme co do činění s falešným prorokem a znameními, o kterých mluví Apokalypsa i všechna další proroctví týkající se posledních časů, včetně varování sv. Františka z Assisi a Panny v La Salettě počínaje a ve Fatimě konče. Rokem 1960, kdy byla odmítnuta výzva Panny Marie Fatimské, nastoupila doba trestu ve své první formě: církev byla postižena temnotou, která poznamenává nadále všechny její kroky, koncilem počínaje.
Řešit tento gordický uzel není v lidských silách a není na to už ani čas, protože to podstatné, čím se musíme zabývat, je uvědomit si do všech důsledků, že prožíváme poslední dobu. Svatý Juda jasně připomíná učení apoštolů: „V poslední době povstanou posměvači žijící podle svých bezbožných žádostí. Jsou to ti, kteří působí roztržky, a v nichž není Duch. Vy milovaní, stavte svůj život na své přesvaté víře, modlete se ve spojení s Duchem Svatým, uchovejte se v Boží lásce, smilujte se nad těmi, kdo kolísají, ošklivte si i šat potřísněný tělesností (Jud 17-23).
Bůh se nenechá vysmívat. Co jiného čeká tento svět, který je doslova přeplněný pyšnými babylonskými věžemi, než úplná zkáza. Zkáza čeká ovšem také tu oficiální církev, která se mu ochotně otevřela a nesplnila své Bohem dané poslání, protože upadla do osidel ďábla.
„Kdo má ucho, ať poslouchá co Duch říká církvím.“ „Hle stojím u dveří a klepu. Kdo uslyší můj hlas a otevře dveře, k tomu vejdu a budu jíst u něho a on u mě“.
Více než kdy jindy platí, že nevíme dne ani hodiny. Avšak otázka, zda nás zastihne náhlá a nenadálá smrt, nezávisí na Božím rozhodnutí, ale na míře naší připravenosti.
Náhlá a nenadálá smrt nemůže v žádném případě postihnout toho, kdo žije trvale a důsledně v Boží přítomnosti a v posvěcující milosti v duši;
kdo se pravidelně modlí, přijímá důstojně a zbožně svaté svátosti, denně zpytuje své svědomí a lituje všech svých hříchů a varuje se každé příležitosti k nim;
kdo se zcela odevzdal do vůle Boží a je ochoten přijmout z jeho rukou jakýkoliv způsob smrti se všemi možnými bolestmi a úzkostmi, a toto sebeodevzdání obnovuje po každém svatém přijímání.
Z Pánových slov víme, že každého z nás čeká na věčnosti nevyhnutelně jen jedna ze dvou možností: věčná blaženost, nebo věčné zavržení. (Očistec je dočasná záležitost, která posledním soudem skončí.) Od něho také víme, že v pekle skončí bohužel velká většina lidí. Youcat (161) je ovšem jiného názoru. Namlouvá mladým lidem i všem ostatním, jakoby člověk teprve po smrti dostal na vybranou a nepokládá za pravděpodobné, že by někdo volil peklo.
Je to zcestné učení, které je plodem bludného koncilního optimismu. Vraťme se proto k tomu, čemu nás ještě před nástupem velkého církevního zatmění vždy učila církev a dosvědčili světci a světice: abychom byli připraveni, protože Pán přijde v den, kdy se toho nenadějeme, aby nám pak nebyl přisouzen osud pokrytců, protože tam bude pláč a skřípání zubů. (viz) Bude mnoho těch, kteří se nám budou vysmívat. Ale tak tomu bylo i za dnů Noemových i Lotových. Co následovalo, není třeba opakovat.
K tomu je třeba dodat, že starost o naši duši nám budou komplikovat také časné starosti, protože všechny civilizační vynálezy, bez kterých nemůžeme žít, se mohou stát ze dne na den bezcenným drekem.
Modlete se, aby k tomu nedošlo v zimě, neboť to by bylo soužení, jakého dosud nebylo od počátku světa a nikdy nebude.
Vy duše nevěrné, nevíte, že spřátelit se s tímto světem znamená znepřátelit se s Bohem? Kdo chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Božím. Myslíte, že nadarmo stojí v Písmu: Duch, který v nás přebývá, má nás až k žárlivosti rád? (Jak 4,4) (viz)