"Nebe existuje!" Příběh anděla bez křídel
David Fiorillo je výjimečné dítě, které obětovalo svůj život, aby lidem přineslo Boží poselství. Několik měsíců před odchodem do nebe Davide prozradil své nepředstavitelné tajemství: "Andělíčci jsou stále se mnou." Vyprávěl nám o andělech, Marii a Ježíšově srdci. Ukázal světu, jak svatost znamená plně přijmout Milosrdenství Boha, který chce spasit všechny lidi.
Co je po smrti? Opravdu existuje nebe? A pokud existuje věčný život, co má společného s tímto smrtelným životem? Jinými slovy: jaký smysl má žít tváří v tvář utrpení a nevyhnutelné smrti?
Někdy se stane, že nám život nabídne mimořádné příležitosti, abychom viděli dál. Jako okna otevřená do nebe, abychom pochopili, že odpověď na to, co hledáme, existuje. A že nic v našem životě se neděje náhodou, ale vše má svůj smysl: naše štěstí. Zde začíná skutečný příběh malého Davida.
DAVID BUDE JEHO JMÉNO
"Tady je váš človíček!" gratuluje porodní asistentka a ukazuje dítě.
"Ale jaký človíček?" diví se nedůvěřiví a zmatení rodiče.
Zřejmě došlo k omylu: v náručí maminky a tatínka není holčička, jak je lékaři devět měsíců ujišťovali, ale krásný chlapeček, muž, čilý a zdravý.
Mamince a tatínkovi bude trvat několik hodin, než se vzpamatují z překvapení, prvního z mnoha, a mezi spoustou růžových mašliček najdou modrou výbavičku. Teprve druhý den ráno se rozhodne o jménu: bude se jmenovat Davide.
Je 7. října 2012 a v nemocnici v kalábrijském městě Lamezia Terme se narodí Davide Fiorillo. Rodiče Elisa a Salvatore jsou nadšeni z příchodu druhého syna po nejstarším synovi Antoniovi, který doma netrpělivě čeká na svého bratříčka.
VE STÍNU SMRTI
David vyrůstá a vše jde hladce, až do léta 2017, kdy jsou dítěti pouhé čtyři roky. Maminka Elisa si začíná dělat starosti, protože si všimne, že jarní únava, kterou přisuzuje změně ročního období, nepolevuje a situace se zhoršuje.
Rodiče tak zahájili pouť mezi lékaři: všichni je ujišťovali, že "Davide nemá nic vážného", ale maminka Elisa cítila, že něco není v pořádku, a trvala na podrobnějších vyšetřeních, kterých se jí nakonec dostalo. Podle lékařů však i tato vyšetření přinášejí uklidňující výsledky, dokud se Davide nezhroutí.
Je jeden zářijový večer: matka a otec s dítětem v náručí, které se snaží dýchat, spěchají do nemocnice ve Vibo Valentia, kde lékaři zjistí, že Davide je ve skutečně dramatickém stavu.
To byl začátek náhlého sledu událostí: život zachraňující operace pro malého a převozy mezi různými nemocnicemi, až rodina přistála vrtulníkem v nemocnici Bambin Gesù v Římě s potvrzenou a velmi vážnou diagnózou: akutní lymfoblastická leukémie s útvarem v mediastinu typu T. Je 26. září 2017.
Jak v několika řádcích vysvětlit bolest, která tuto malou holčičku přemáhá? Během čtyř let Davide musí čelit třem recidivám a dvěma transplantacím kostní dřeně. Nejde však jen o klinickou stránku věci, dítě, které není v nemocnici na léčení, je nuceno žít daleko od domova, v malém bytě, bez prostoru na hraní a bez možnosti chodit ven. Kortizon, který musí užívat v mamutích dávkách, se pro něj navíc stává noční můrou, protože vyvolává ničivé vedlejší účinky. Davide je opravdu naštvaný a zklamaný: když zrovna nepláče nebo nekřičí zoufalstvím, má sílu jen stát před tabletem, který se stane jeho nejlepším přítelem.
Ale právě v této temnotě, v nejnižším bodě lidského stavu, se děje něco skutečně mimořádného.
CESTA DO RÁJE
Je 19. března 2021. Davide, Elisa a Salvatore se všichni tři znovu setkávají v nemocničním pokoji, atmosféra je ledová: před několika hodinami totiž lékaři oznámili, že na dětskou nemoc, která nyní dospěla do terminálního stádia, už není žádný lék.
Maminku Elisu, která už neví, čím by svého chlapečka utěšila, náhle napadne vyprávět mu o andělech. Řekne mu, že my lidé nejsme sami, ale že každý z nás má svého anděla strážného, a poprvé vyzve svého malého syna, aby se k němu modlil o pomoc a útěchu. Sama je ohromena slovy, která jí vyšla z úst, ale nic se nevyrovná úžasu, který pocítí, když uslyší Davida nenuceně odpovědět: "Ale já je vidím tři, když spím, a když zavřeš oči, vidíš je taky."
Dítě tak začne vyprávět o těchto andělských přítomnostech, které jsou vždy po jeho boku, a dělá to s velkou lehkostí, jako by to pro něj bylo zcela normální. Říká, že někdy sedí na jeho postýlce, usmívají se na něj, dělají mu společnost a je mu s nimi moc dobře. Popisuje je jako průhledné bytosti, přesně "z ledu", které se pohybují na malém obláčku. Říká tatínkovi, že jsou tři: jeden má na pravé a druhý na levé ruce, třetí má nad hlavou a je "nejbláznivější ze všech a strašně mě rozesmívá!". Říká také, že se později stanou pěti, což se také stane.
Rodiče jsou šokováni takovými příběhy, které jsou stále přesnější a podrobnější, a to i ve své jednoduchosti. Ale odkud se to všechno vzalo? Kdo řekl takové věci svému dítěti? Rodiče si to nedokážou vysvětlit: jejich syn za osm let života téměř nikdy nebyl v kostele, David nikdy nechodil na katechismus a nezná ani ty nejjednodušší modlitby... Přesto všechno, co dítě říká, je neustále potvrzováno malými či velkými znameními, která rodičům umožňují tomu zcela uvěřit.
KRÁLOVNA ANDĚLŮ
Maminka Elisa neví, kudy kam, a začne na mobilu hledat informace o andělech, o modlitbách... zatímco David vedle ní na posteli se sluchátky na uších je celý ponořený do hry na Play Station. Najednou se Davide otočí k maminčině obrazovce a aniž by obrázky procházel,
rychle na jeden z nich klikne, přesně: "Tady! Tohle jsou andělíčci a tohle je Madonnina!". Udivená Elisa hledá vysvětlení a ukazuje synovi jiné obrazy Panny Marie, ale dítě neslyší žádný důvod: to je přesně ta Madona, která na něj čeká. Vysvětluje mu také, že s Madonou ještě nemůže mluvit, ale andělíčci mu ji ukázali a řekli mu, že na něj čeká, protože ho chce blíže poznat.
Ukázalo se tedy, že na odlehlé poustevně v apulské krajině se nachází svatyně zasvěcená zázračné Madoně, která přesně odpovídá Madoně, kterou na obrázku označil David. Když po pětihodinové cestě autem překročí Elisa a Salvatore práh augustiniánské svatyně v Cassano delle Murge a spatří před sebou velkou sochu Panny Marie, celou osvětlenou a obklopenou množstvím andělů, kteří ji zasvěcují lidové úctě právě pod jménem Santa Maria degli Angeli, je jejich údiv obrovský.
David je naproti tomu prostě krásný, jeho tvář je celá rozzářená a okouzlená vidinou, kterou má před očima. Začne se modlit se svými rodiči a místním knězem a opakuje to, co slyší od nich. Na konci této velmi intenzivní chvíle modlitby David říká, že Panna Maria "je šťastná a je mi nablízku, je tu s námi a naslouchá nám". Pak nechá u nohou sochy růže, přísně žluté, které jí chtěl přinést, a potvrdí, že je to skutečně Madona, která přichází a přijde ho navštívit.
VŠE VEDE KE SPÁSE
Postupem času si rodiče všimnou, že se jejich syn změnil. Z "rozmarného" a rozladěného, jakým byl, se stává poddajné, klidné dítě, které vyzařuje radost. Jestliže se dříve zdálo, že svůj dramatický stav už nedokáže unést, nyní je to totéž dítě, které dodává sílu,
odvahu a naději lidem kolem sebe. Nedělá to velkými slovy, ale malými, jednoduchými každodenními gesty: společně uvaří čerstvé těstoviny, vezme krásný ubrus na výzdobu místnosti nebo zazpívá píseň, která všechny rozveselí, zpěv je vlastně jeho vášní už od dětství.
David je nyní šťastný, dítě ponořené do bolesti a zoufalství je jen vzdálenou vzpomínkou. Působí blaženě, jako by už patřil jinému světu, ačkoli je šťastný a vděčný za to málo pozemského života, které ještě musí prožít.
Je to on, ale už to není on. Maminka Elisa v tom tichu dobře chápe, že to dítě se proměnilo, že už není její, nebo spíš možná nikdy nebylo. "Andělíčci mi říkají, že jsem také anděl, ale bez křídel," opakuje stále častěji, a když se ho rodiče zase snaží "udržet" tady dole, serafínsky odpovídá: "Čekají na mě!" Říká, že chce jít s andělíčky do toho ráje světla a barev, her a duhy, který už viděl a který mu dělá tak dobře.
V nebi však zřejmě existuje hierarchie a Davidovi stále chybí jeden krok: ten poslední, rozhodující. Jestliže andělé skutečně přivedli Davida k Panně Marii, Mariino království má otevřít dveře do Ježíšova království, které předchází věčné blaženosti.
Krátce před svým posledním odchodem tedy David přistoupil spolu se svým bratrem Antonínem k prvnímu svatému přijímání a při té příležitosti mohl poprvé spatřit Ježíše, o němž otevřeně řekl, že má rysy Krista Krále: "Krásný! Mladý jako svatý Michael, bez vousů, s krátkými dlouhými vlasy, v bílé tunice a červeném plášti".
Je to možná první mše, které se dítě v životě účastní, ale přesto je sebevědomé, ví, co má dělat, a chová se, jako by na ni chodilo celý život. Během odříkávání modlitby Páně ho matka vidí, jak pohybuje rty, a poprvé v životě ho slyší, jak se modlí sám; udiveně se ptá, kdo ho kdy naučil tyto modlitby.
Davide nepochybuje, když popisuje, že mše svatá probíhá v přítomnosti andělů kolem oltáře, Madonniny, která na něj čekala už před jeho příchodem, a samotného Ježíše v Eucharistii. Jen málokdy
jindy se David bude moci zúčastnit mše svaté.
Jednoho večera dítě shromáždí všechny členy rodiny, včetně strýců a bratranců, a všechny je zatáhne do kostela. Nechá se přiblížit k oltáři, kde je vystavena Nejsvětější svátost, a trvá na tom, aby členové rodiny šli s ním dopředu a shromáždili se všichni blízko Ježíše. Stejní členové rodiny, které ten malý anděl, jenž vstoupil do jejich života, hluboce změní a obrátí.
O několik dní později, 22. června 2021, David nedočkavě dorazí do nebe v obleku, který si sám vybral, "podobném tomu z Krásky a zvířete" a v "barvách andělíčků: bílé a stříbrné", a než vystoupí na věčnost, hlasitě oznámí: "Všichni jsou tady, přišli si pro mě!".
Odchází, lidsky řečeno, a zanechává po sobě řeky bolesti v srdcích těch, kteří ho milovali, ale do každého z těchto zlomených srdcí David vložil velmi hluboké semínko: jistotu ráje a lásku Boha plného milosrdenství ke každému člověku.
