Nač ještě čekáme?
Soupis všech výzev a dopisů, jimiž se věřící, teologové i preláti obrátili na Jorge Bergoglia, by zabral několik stránek. Na všechny tyto podněty odpověděl adresát stejným neomaleným způsobem – zarputilým mlčením. Nikoho z těchto iniciátorů neuznal za hodna odpovědi.
Sama tato bergogliovská „odpověď“ je ovšem jednou velikou a zcela neomluvitelnou herezí, protože je popřením všech charakteristik, kterými se bezpodmínečně musí vyznačovat Kristův zástupce na zemi a nástupce Petrův. Je to veřejné vyznání skutečnosti, že jeho světový názor, jeho hluboké osobní přesvědčení, jeho faktické cíle a záměry nemají s vírou, přesvědčením a postoji všech těch, kteří se něho obrátili a obracejí, nic společného, že jejich víru pokládá za překonanou a jednou provždy vyřízenou záležitost. Ignoruje je ostentativně i jako představitele funkcí, do kterých je sám jmenoval. Podle jeho představ se výtka heretického smýšlení netýká jeho, nýbrž naopak všech těch, kteří setrvávají na zkostnatělých a překonaných ideologiích „odumírajícího katolicismu“. Ví, že s tímto odumírajícím katolicismem nemůže vstoupit do otevřené konfrontace, protože by si tím zatím mohl zatarasit cestu, ale spolu s mlčením setrvává při trpělivém rozsévání podvratných pochybností. Ty prokazují za současné situace evidentně rostoucí životnost, takže Bergoglio spoléhá na to, že může postupně dosáhnout takové převahy, ve které staromilci bezpečně utonou. „Špinavou práci“ s jejich likvidací přenechává jejich nejrůznějším odpůrcům a nepřátelům, kteří jsou mu proto vítáni a kterým on sám pod pláštěm „porozumění a dialogu“ vychází vstříc, jak jen může.
Míru dovršilo vydání rouhavé pamětní poštovní známky k tragickému výročí luteránské arcihereze. Systematická protestantizace, které jsme svědky, je ve skutečnosti totální obsahové i praktické uplatňování gigahereze modernismu v celé jeho šíři. Každému soudnému katolíkovi musí být zcela jasné, že jde o satanské záměry samou podstatou s katolickou vírou a posláním církve Ježíše Krista naprosto neslučitelné a že pohlavára této svrchovaně podlé a zničující strategie není možno ani na okamžik podkládat za katolického křesťana, a už vůbec ne za hlavu katolické církve, a podle toho je třeba s ním jakožto s vetřelcem naložit. Čím více času mu bude ještě poskytnuto k jeho záškodnictví, tím těžší a nenapravitelnější budou ztráty duší a zhouba, kterou způsobí.
Existuje nejen hereze slov, ale také hereze do očí bijících skutků a plodů. Je to v dějinách církve zcela bezprecendentní situace rozvratu evidentně dlouhodobě rafinovaně připravovaného v tzv. „Tovaryšstvu Ježíšovu“, vlčí smečce v rouše beránčím. Bohužel, přiznání plné pravdy o osobě Jorge M. Bergoglia & spol. jako falešné hlavy církve má dalekosáhlé důsledky: od série neplatných rozhodnutí a dokumentů, až po nesčetné neplatné a svatokrádežné pseudo-svátostné úkony.
Děs z těchto důsledků probouzí dojem, že to snad ani není možné a u mnoha odpovědných strach z této skutečnosti a důsledků místo rozhodnosti posiluje naopak zbabělost a stále nová a nová omlouvání, že to ještě není tak zlé, což jenom zhoršuje a rozmnožuje tragické následky. Čím vyšší mají postavení, tím větší je jejich strach o své postavení a prebendy a neuvědomují si svou odpovědnost, která z nich nevyhnutelně činí spoluviníky.
Nač ještě čekáme? Při pohledu na stupňující se spoušť, kterou Bergoglio stačil způsobit za necelých pět let, nás musí děsit každý další den této satanské okupace, kterou by měla neprodleně vystřídat doba hlubokého ninivetského pokání.
-vu-
Viz také:
Destrukce církve systematicky postupuje
