Mysterium Vánoc
Edit Steinová
Následovníci vtěleného Božího Syna
Každý z nás již zakusil štěstí Vánoc. Ale nebe a země se ještě nestaly jednou jedinou věcí. Betlémská hvězda i dnes září v temné noci. Již druhý den Vánoc Církev odloží bílá slavnostní roucha a obleče barvu krve: Štěpán prvomučedník, který první následoval Pána ve smrti, a brzy nato betlémská neviňátka, která byla krutě zmasakrována hrubýma rukama katů, ti obklopují Beránka v jeslích.
Co to znamená? Kde je radost nebeských zástupů, kde je blaženost tiché Svaté noci? Kde je pokoj na zemi? Pokoj lidem dobré vůle. Ale ne všichni mají dobrou vůli.
Proto musel Syn věčného Otce sestoupit ze slávy nebes, protože zemi zahltilo tajemství nepravosti. Temnoty pokryly zemi a On přišel jako světlo, které osvěcuje zemi, ale tma ho nepojala.
Těm, kteří ho přijali, přinesl světlo a pokoj, pokoj s nebeským Otcem, pokoj se všemi, kdo jsou synové světla asynové nebeského Otce, a vnitřní a hluboký pokoj srdce; nikoliv však pokoj se syny temnot. Těm Kníže pokoje nepřináší mír, ale meč.
Pro ně je kamenem úhelným, na který narážejí a rozrazí se. To je těžká a závažná pravda, kterou kouzlo Dítěte v jeslích nesmí našim očím zakrýt. Tajemství vtělení a tajemství zla jsou těsně spojena. Proti světlu, které sestupuje z nebe, se tím výrazněji staví vina a znepokojující noc hříchu.
Dítě vztahuje z jeslí ručičky a jeho úsměv jako by říkal to, co jeho rty řeknou, až bude dospělé: „Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi.“ Někteří budou následovat jeho pozvání. Tak chudí pastýři roztroušení po pláních kolem Betléma, kteří, když viděli zář nebe a slyšeli hlas anděla, jenž oznamoval dobrou novinu, odpověděli plni důvěry: „Pojďme doBetléma,“ a vydali se na cestu, tak králové, kteří přišli z dalekého Východu, následovali v prosté víře zázračnou hvězdu. Na ně vylily ručky Dítěte rosu milostí a oni zakusili převelikou radost.
Tyto ruce dávají, ale současně požadují: vy moudří, odložte svou moudrost a staňte se prostými jako děti; vy králové, darujte své koruny a své poklady a skloňte se pokorně před Králem králů; vezměte na sebe bez otálení námahy, utrpení a soužení, které jeho služba vyžaduje. Vy děti, které ještě nemůžete ze svého nic darovat, vám ruce Děťátka z jeslí odnímají váš útlý život, který sotva začal; nejlepší způsob, jak ho využít, je obětovat ho za Pána života.
„Následuj mě,“ říkají ruce Dítěte, jak to později řeknou rty dospělého muže. Tak to řekly Janovi, který miloval Pána a který je nyní v nebeském zástupu, jenž obklopuje jesle. A svatý Jan, mládenec čistého a něžného srdce, ho následoval bez ptaní: kam? a proč? Opustil loď a otce a šel za Pánem po všech cestách až na Golgotu.
„Následuj mě,“ toto pozvání uslyšel také mladý Štěpán. Následoval Pána nocí proti mocnostem temna, proti zaslepenosti umíněného nedostatku víry, a zbylo mu svědectví jeho slov i jeho krve; následoval ho také v duchu, v duchu lásky, která poráží hřích, ale miluje hříšníka a modlí se za vraha před Bohem i v okamžiku smrti.
Světlé postavy jsou také ty, které poklekají kolem jeslí: něžné a nevinné děti, důvěřiví pastýři, pokorní králové, Štěpán, učedník a nadšenec, a Jan, apoštol lásky; oni všichni jdou za Pánovým voláním. Proti nim stojí noc zatvrzelosti a nepochopitelné zaslepenosti: zákoníci, kteří jsou schopni dát informace o času a místě, kde se Spasitel světa narodí, ale nevyvozují z toho žádné: „Pojďme do Betléma!“, a král Herodes, který chce zabít Pána života. Před tváří Dítěte v jeslích se duchové rozdělují. On je Král králů a Pán života i smrti, vyslovuje své „Následuj mě“, a kdo není s ním, je proti němu. On to pronáší také k nám a staví nás před rozhodnutí volit mezi světlem a temnotami.
Kristovo mystické tělo
Kam nás chce Dítě zde na zemi zavést, to je věc, kterou nevíme a na kterou se nesmíme ptát, dokud nepřijde čas. Víme jen jednu věc, že těm, kteří milují Pána, všechno prospívá k dobrému. A navíc, že cesty, po kterých nás Pán vede, jdou daleko za tuto zem.
Ó podivuhodná výměna! Stvořitel lidského rodu nám přináší své božství, když bere na sebe tělo. Pro toto obdivuhodné dílo přišel Vykupitel na svět. Bůh se stal lidským synem, aby se lidé mohli stát Božími dětmi. Jeden z nás roztrhal pouto božského synovství, jeden z nás je musí znovu vložit a zaplatit za hřích. Ale nikdo z tohoto dávného pokolení, nemocného a zvrhlého, to nebyl schopen udělat. Byla na ně naštěpena nová ratolest, zdravá a vznešená.
Stal se jedním z nás, ba co více, stal se s námi jedinou věcí. Kdyby se věci měly jinak, kdybychom existovali svobodní a nezávislí jeden vedle druhého jako autonomní a oddělení, pád jednoho by s sebou nestrhl všechny ostatní.
Na druhé straně někdo mohl být schopen za nás zaplatit cenu smíření a připsat ji na náš účet, ale jeho spravedlnost by nepřešla na hříšníky a žádné ospravedlnění by nebylo možné. On naopak přišel, aby se s námi stal mystickým tělem: on je naše hlava a my jsme jeho údy. Když vložíme své ruce do rukou božského Dítěte a odpovíme Ano na jeho Následuj mne, pak jsme jeho a je volná cesta k tomu, aby se jeho božský život vlil do nás.
To je počátek božského života v nás. Zatím ještě není blaženou kontemplací Boha ve světle slávy, je ještě temnota víry, ale již není z tohoto světa a je to již život v Božím království. Boží království začíná na zemi, když svatá Panna pronesla své Fiat, a ona v něm byla první služebnicí. A všichni ti, kteří před nebo po narození Dítěte vyznají víru v něho slovy a skutky, svatý Josef, svatá Alžběta, její syn a všichni ti, kteří byli kolem jeslí, vstoupili podobně do něho.
Toto království nastupuje odlišným způsobem, než si lidé představovali na základě žalmů a proroků. Římané zůstali pány země, velekněží a zákoníci dále drželi ubohý lid pod svým jhem. Ten, kdo patřil k Pánu, nesl Boží království neviditelně v sobě, necítil se zbaven tíže pozemského života a neviděl to ani u druhých, ale vzadu byla okřídlená síla, která činila jho snadným a břímě lehkým.
Tak se děje také dnes každému Božímu dítěti. Božský život, který vstoupil do duše, je světlo, které vstoupilo do temnot, zázrak uprostřed Svaté noci. Kdo je v sobě nese, ví, o čem je řeč. Naopak pro druhé všechno to, co můžeme v tomto ohledu říct, je nepochopitelný blábol. Všechno v Janově evangeliu je breptání ve srovnání s věčným světlem, které je láska a život. Bůh v nás a my v něm, to je naše účast na Božím království, které má svůj základ ve vtělení.
Přirozená láska tíhne k tomu, mít milovanou osobu pro sebe, vlastnit ji co nejvíce nerozděleným způsobem. Kristus přišel, aby k Otci přivedl ztracené lidstvo, a kdo miluje jeho láskou, chce lidi pro Boha a ne pro sebe.
To je také současně nejjistější cesta, jak je vlastnit věčně: když totiž zachráníme jednu osobu v Bohu, jsme s ní v Bohu jedna věc, zatímco touha získat ji pro sebe vede často dříve nebo po zději k její ztrátě. To platí jak o duši druhého, tak o duši vlastní a o každém vnějším dobru: kdo se oddává vnějším věcem, aby je získal a zachoval si je, ztrácí je. Kdo je daruje Bohu, získává j
Pramen: La mystica della croce, Scritti spirituali sul senso della vita, Città Nuova 1985
Překlad -lš-
