Mše všech časů a podfuk Summorum Pontificum
„Za různými způsoby chápání liturgie stojí téměř vždycky různé způsoby chápání církve, a v důsledku toho Boha a vztahu lidí k němu.“ „Jsem přesvědčen, že krize, ve které se nyní nacházíme, je krizí liturgie.“ To jsou slova, která uvedl kardinál Ratzinger v rozhovorech s Vittorio Messorim publikovaných v knize O víře dnes.
Když se stal papežem, ona reflexe o krizi církve našla svou formu v Motu proprio Summorum Pontificum. Myslelo se, že je to příležitost postavit do centra pozornosti církevního života Tradici jako lék na duchovní krizi, která se rozmohla jako epidemie v celém katolickém světě.
Snad si vzpomínáte na vzrušující slova papeže Benedikta XVI. během Křížové cesty na Velký pátek 2005 u IX. zastavení: Jak velká špína je v církvi, a to právě mezi těmi, kteří by pro své kněžství měli zcela náležet Ježíši Kristu!
Proto vrátit tradičnímu ritu plnoprávnost by se mělo stát lékem, jak čelit kněžské krizi, a to nejen pokud jde o kněžská povolání (od počátku koncilu ve velkém úpadku), ale také pro uzdravení kněžské identity, která je krizí plně postižena; s ní je postižena i víra, s velkým dopadem na věřící a spásu jejich duší.
Dobře víme, že kněz neodchází na věčnost nikdy sám. Jak říkal sv. Jan Bosco: Kněz, ať zatracený nebo spasený, přivádí s sebou vždy velký počet duší.
Především pro ty věřící, kteří jsou si vědomi, že 2VK byla církev doslova a do písmene transformována na ne-cíkev, promulgace Summorum Pontificum byla po celá léta předmětem přesvědčení, že to představuje prozřetelnostní a nečekanou pomoc: snad je to jeden z hlavních důvodů, proč bývá papež Benedikt označován jako obránce katolické pravověrnosti a nepřítel pokročilého progresismu a modernismu, které nabyly v posledních patnácti letech velkou moc.
Pravda je taková, že takový názor není zdaleka obecný. Ratzinger bývá označován za významného teologa, velkého intelektuála, slavného spisovatele a zručného kazatele, ale opomíjí se přitom, že na Koncilu chodil v kravatě, byl poradcem významného progresisty kardinála Fringse (k jehož modernistické konverzi rozhodujícím způsobem přispěl [viz]), a nikoliv bezvýznamný pro jeho hodnocení je udivující výrok o heretikovi Lutherovi: To, co Lutherovi nedopřávalo pokoje, byla otázka o Bohu, která byla jeho hlubokou vášní a podnětem celé jeho životní cesty. Lutherovo myšlení a celá jeho spiritualita byla skrz naskrz kristocentrická. Jeho otázka se musí stát znovu, a to jistě v nové formě, také naší otázkou.
A především je to jeho demise z papežského úřadu!
Zajímavé je konstatovat, že nikdo si nevzpomíná, že by papež, který „legalizoval tridentskou Mši“, tuto mši také sloužil (snad se tak dělo někdy v přísném soukromí). V každém případě se do středu pozornosti staví Benedikt XVI. jako papež, který promulgoval Summorum Pontificum, nikoliv jako papež, který by jí osobně a veřejně věnoval pozornost a dával příklad jejího slavení. Ostatně krize církve je plodem krize liturgie. Nejsou to jeho slova?
Zcela nevyvratitelná je skutečnost, že velká iluze a velké nedorozumění se projevily právě za německého pontifikátu: iluze, že lodičku Petrovu bude kormidlovat papež-obránce Tradice, kterým se nikdy nestal, zklamání, že papež, který se zasloužil o nutný návrat ke Mši všech časů, aby došlo k nápravě zlořádů nové koncilní liturgie, zůstal ve skutečnosti u konceptu 2VK. Snad to praktikovali někteří klerici, ale vždy neklamně ve znamení jeho dvojznačné pastorace.
Církevní krize motivovaná úpadkem liturgie jsou slova papeže, který pak sám prakticky neprojevil pozornost ani snahu k diskuzi o reformě liturgie zavedené 2VK.
Naopak, jsou zde fakta, která mluví zcela jasně: Proklamuje se Summorum Pontificum, ale současně se nijak nestíhá odpor a přímo nenávist k tradici ze strany většiny biskupů a farářů, kteří se postavili proti rozšíření a realizaci tridentské mše.
V těch případech, kdy se věřícím podařilo získat prostor pro jeho aplikaci, muselo se vždy počítat s nevyhnutelnou schizofrenií kněze postiženého biritualismem. Pro něho měla být nová mše a stará mše stejná, protože tak to chtěl koncil, pokud se měla slavit také mše, která není tou koncilní.
Jak hluboké jsou rozdíly mezi těmito dvěma rity, k tomu stačí letmá četba textu Stručný kritický rozbor nového mešního řádu, který pro papeže Pavla VI. připravili kardinálové Ottaviani a Bacci, ve kterém se dočteme, že koncilní mše se nápadně odchyluje od katolické teologie mše svaté.
Shrnuto: příliš často je zde nebezpečí, že „koncilní“ kněží infikují a zkorumpují sensus fidei, který Bůh vložil do duše církve.
Ale kromě toho všeho rozdílnost obou mší a korupce „koncilních“ kněží vyvolává problém ještě těžší a zrádnější: Co se stává z tridentské mše, kterou slaví titíž „koncilní“ kněží, kteří denně celebrují tu novou? Co zbude z liturgie slavené kněžími, kteří jsou k tomu zavázáni a kteří tuto mši nenávidí? Najdou se kněží, kteří sice dávají přednost tradičnímu ritu, ale jsou zcela srozuměni i s tím koncilním. Co můžeme očekávat od jejich celebrování?
I když připustíme, nebo budeme doufat, že slavení tridentského ritu nakonec překoná biritualismus, fakta dokazují opak. Není větší hluchoty než když nechceme slyšet. Není horšího kněze než ten, který odmítá přilnout k trvalému magisteriu církve a nekompromisnímu obnovení Tradice živé církve.
A proto korupce kněží dospěla tam, kam nechtěla dospět: stačí zvyk na novou skutečnost, stačí napodobit a simulovat pravdu, stačí maskovat, stačí se nastrojit do hábitu, i když je sešlý, a divadlo je hotové.
Ďábel ví, že člověk tíhne k tomu zvykat si na všechno, dokonce i na ty, kdo si tropí šašky z liturgie, i na skandály.
Proto není vůbec jisté, zda tridentská mše je vždy také katolická jen proto, že se používá starý ritus.
Právě zde se skrývá to nejbanálnější nebezpečí pro věřícího: myslet si, že stačí oblíbit si jeden ritus více než druhý, a mít zato, že stačí tato formalita, abychom žili plným životem v pravé církvi.
Mše všech dob, abychom uvedli nějaký příklad, není prostě ta, ve které se dává přednost latině a chvílím ticha. Slyšíme to od nešťastných kněží, kteří zdůrazňují právě tyto formální aspekty jako rozhodující, aby dali přednost tradici před novotou. Jestliže mše je ryzí manifestace formy, která se řídí tím, čemu věřící dávají přednost, pak neudivuje, jak se stále zdůrazňuje skutečnost, že je zde ritus mimořádný vedle důležitého řádného. Dva rity, které jsou si rovny s výjimkou oné formy. Kdepak!
Nový a Starý ritus se neliší pouze formou, ale také, a to především, svou podstatou: Mše všech dob totiž vyžaduje přijetí ono magického slůvka, které koncil zcela odsunul stranou: obrácení!
Proto vyžaduje volbu, volbu zcela radikální, exkluzivní, která proměňuje celou osobnost. Mše všech dob zcela nezbytně vyžaduje naprosté přilnutí k tomu, co znamená, a k tomu, co uskutečňuje.
Tedy přesvědčené přilnutí se všemi volbami, které vyžadují od katolíka (a o to více od kněze), aby jeho vyznání bylo výslovné, veřejné, nikoliv dvojznačné, o kompromisech ani nemluvě.
Bible je v tomto směru nekompromisní: „Bůh vlažné vyplivne“ (Zj 3, 16).
Není myslitelné osvojit si bez rozdílu slavení obou ritů, které stojí proti sobě. Biritualismus je choroba, a to démonická.
To je důvod, proč jedině ten kněz, který učiní jasnou volbu, může přilnout jenom k jednomu pravému ritu, zachovanému v tradici církve a našeho Pána, a pak teprve jsou splněny podmínky, aby mše byla skutečně katolická. Jen v tomto případě je možno žít v Tradici, jen v tomto případě jsou vytvořeny předpoklady pro přijetí milostí nezbytných pro skutečný a konkrétní ritus, a nejde o pouhé zdání a prostou formu.
Buďto chápeme podstatu, nebo ztrácíme čas, protože jinak je všechno k ničemu: a nemůžeme se vyhnout tomu, abychom i při tridentské mši neasistovali při pokřiveninách, komediích a dokonce svatokrádežích, jak je tomu často při nové koncilní mši; ještě jednou: víra neposkytuje místo k sentimentalismu a duchovní život se stane pouští při aplikaci zbožnosti, která si hledí jen sama sebe.
Pro zkaženou církev je mše pouhou prázdnou nádobou připravenou k naplnění zálibami ve vlastních emocích a chutích; je to nástroj bez hodnoty, užitečný jen do té míry, jak slouží k otevírání se světu a jeho bohatství, pokud to nejsou i jeho neřesti a zvrácenosti.
To je důvod, proč Summorum Pontificum je v podstatě podvod, a co horšího, zdroj záškodnictví: starý ritus je přípustný jen do té míry, pokud není slaven na úkor onoho nového.
To je podmínka, která odhaluje nebezpečný záměr, protože místo ochrany pravé liturgie je posílena ona falešná, která dostala punc „řádné“ a výlučně katolické, i když jí nikdy nebyla a nebude.
Oním Motu proprio bylo rozhodnuto pokračovat v brázdě vyorané 2VK. Skrze Summorum Pontificum Benedikt ve skutečnosti s rafinovaností potvrdil ohavné lumpárny na liturgickém poli 2VK. Indult celebrovat tradiční mši usiluje připravit ji o její smysl a její titul „Mše všech dob“, jako obrany proti novým modernistickým naukám, které si koncilní církev nestoudně osvojila.
Jinými slovy: neexistující pravověrnost nové mše se nově dokazuje na základě indultu mše odsuzované jako „antická“.
Tímto způsobem se prokázal další pekelný úder na tridentskou liturgii, na tu, která je skutečnou a pravou liturgií. I mezi tzv. „tradicionaliosty“ se už totiž usadil zhoubný omyl: pokládat tradici za určitý druh folkloru spojeného s emocemi: jdeme „na latinu“ nebo „na gregoriánský chorál“... to je to, po čem jsme toužili. S latinskou mší byly vyřešeny všechny problémy. A tak je katolická církev podkopávána těmi, kteří by ji měli chránit.
Stefano Arnoldi, Corsia sei Servi
