Mše katechumenů
1. Stupňové modlitby
Jsou další součástí přípravy na slavení mše svaté. Kněz se modlí tyto modlitby spolu se svými přisluhujícími služebníky (v některých případech s celým shromážděním). Stojí přitom čelem k oltáři pod jeho stupni. Tuto svou modlitbu začíná znamením kříže. Je to jednak znamení oběti na kříži, která má být nyní zpřítomněna, a jednak je to účinné znamení proti démonům a jejich pokušením. Kněz tím také dává najevo, že mši svatou neslaví svým jménem, ale ve jménu Nejsvětější Trojice.
Následuje 42 žalm Judica me Deus, který vyjadřuje touhu po Boží svatyni a radost z Boží milosti a pomoci. Je to prosba o osvobození od nepřátelských úkladů. Vyjadřuje hlubokou důvěru v Boha, naše světlo a spásu. Žalm končí jako všechny žalmy malou doxologií neboli chválou nejsvětější Trojice. Touto modlitbou se spojujeme se zástupy nebeských andělů, kteří ustavičně chválí Boha.
Následuje vyznání hříchů. Kněz prosí nejdříve o zvláštní pomoc všemohoucího Pána, který svou mocí stvořil nebe i zemi. Pak se staví v duchu přímo před Boží trůn obklopený anděly a svatými. Dovolává se jmenovitě Panny Marie, která nepoznala hříchu, svatého archanděla Michaela, který porazil Satana, svatého Jana Křtitele, hlasatele pokání, a apoštolských knížat, kterým byla svěřena moc odpouštět hříchy. Vyznává se však i před všemi přítomnými, protože naše hříchy poškozují celé mystické tělo Kristovo. Toto vyznání dělá v hlubokém kajícím předklonu stejně jako následnou prosbu o přímluvu výše jmenovaných nebeských představitelů. Setrvá v úklonu i během odpovědi, ve které ministranti prosí za kněze, aby se Bůh nad ním smiloval a uvedl ho do nebe. Pak vzpřímen vyslechne stejné vyznání ministrantů nebo přítomného lidu, na které odpoví všeobecným rozhřešením.
2. Výstup k oltáři
Lehce sehnutý pomodlí se na závěr ještě dva verše žalmu 84, které doplňují myšlenky z Confiteor. Ve vroucí touze, aby vystoupil do velesvatyně (sancta sanctorum) tj. k oltáři s myslí zcela očištěnou, prosí opětovně Pána, aby nás zbavil všech hříchů. Tento výstup také připomíná výstup Mojžíše na svatou horu Sinaj, aby zde rozmlouval s Hospodinem.
Při prvním políbení oltáře se celebrant dovolává zásluh světců, jejichž ostatky jsou v oltáři a na oltáři, a opětovně prosí o odpuštění všech hříchů. Projevuje tak svou úctu k světcům a celé vítězné církvi. V dřívějších dobách líbal kněz i oltářní kříž a evangeliář. Toto políbení oltáře však patří především samotnému Ježíši Kristu jako projev lásky k božskému Ženichu, kterému se kněz zcela zasvětil.
3. Introit
Introit v dnešní podobě je žalmový verš a malá doxologie Gloria Patri, po které se verš opakuje. Dříve se během příchodu celebranta zpíval celý žalm. Zpěv Introitu zavedl papež Celestin I (+ 432). Když v 8. století nastoupila praxe tichých mší, začal Introit číst celebrant. Tato praxe se pak ustálila v XIII. století i při zpívané liturgii, když žalm zpíval chór.
Introit se čte na epištolní straně. Celebrant se přitom žehná znamením kříže, protože je to vlastní začátek mše. Stupňové modlitby měly přípravný charakter.
Introit je jako ouvertura velkého dramatu, které bude následovat.
4. Kyrie
Zvolání Kyrie eleison bylo původně odpovědí na různé prosby, které se přednášely během procesí do chrámu, kde bylo určené Statio – místo slavení.
Řečtina byla v tomto případě převzata bez překladu z řeckého prostoru a tvoří s hebrejskými výrazy Amen, Aleluja, Sabaoth a Hosana výrazy tří jazyků, v nich byla napsána tabulka Ježíš Nazaretský, Král židovský. Jsou znamením univerzality církve.
Devítinásobné volání „smiluj se“ pochází z 9. století. Myslelo se přitom jednak na devět andělských kůrů, ale především má význam trinitární: každá ze tří božských Osob se vzývá třikrát, protože žádná z nich není oddělena od ostatních dvou. Třikrát trojí zvolání také vyjadřuje naléhavost naší prosby. Prosbou o smilování vyjadřujeme vědomí naší bídy. Naučili nás tomu novozákonní prosebníci, kteří prosili vroucně Pána o uzdravení.
5. Gloria
Zpěv Gloria in excelsis Deo je tzv. velká doxologie neboli chvalořečení. Má svůj původ na Východě a přešel do mešní liturgie z liturgie hodin. Nejdříve se zpíval jen o Vánocích, pak jen při biskupských mších, protože biskupové byli srovnáváni s anděly. V 11. století přešel tento jásavý zpěv i do mší sloužených pouze knězem.
Po Kyrie, ve kterém jsme prosili o vykoupení, vyjadřujeme v Gloria, svouchválu a svou radost, že jsme vykoupeni. Slova zpěvu vyjadřují účast tvorů a velikosti a svatosti Krista. V závěru této velké doxologie zazní opět trinitární chvalozpěv: Jesus Christe, cum Sancto Spiritu i gloria Dei Patris. Amen při kterém všichni žehnají znamením kříže.
Dnes se Gloria vynechává jen v zádušních, postních a votivních mších a ve mších IV. třídy (tzv. Commemoratio - připomínky). Pokud Gloriazpívá chór, může se celebrant a jeho služebníci po skončení své recitace odebrat ad sedes a na zbytek zpěvu se posadit (podobně je tomu i při zpívaném Credo).
6. Orace
Kněz nejdříve políbí oltář a pak se obrací k věřícím. Tak je vyjádřena pravda, že nejdříve se musí spojit s Pánem, a pak se teprve může obrátit k lidu.
Pozdrav Dominus vobismus (Pán s vámi) je známý již ve Starém zákoně. Ozývá se ve mši svaté vždy, když má znovu vyvolat pozornost věřících. Ve mši svaté to však není pouhý pozdrav, ale tato slova udělují zvláštní sílu. Proto může tento pozdrav používat jen jáhen a kněz. Před orací je to výzva, aby se přítomní připojili zbožně k modlitbě kněze.
Odpověď Et cum spiritu tuo znamená v hebrejštině prostě „i s tebou“.
Orace se vyznačují přesným a pregnantním stylem, který je plodem římského ducha. Kromě orací k novým svátkům pocházejí většinou ze 4. - 7. století. Mají úvodní oslovení, vlastní prosbu a závěr, ve které se Církev odvolává na Kristovo prostřednictví. Původně byla orace jen jedna. Pak se jejich počet živelně rozrostl až na 7. Dnešní misál Jana XXIII. stanoví nejvyšší počet orací na tři. Používají se však v některých případech dvě orace pod jedinou společnou klauzulí.
7. Čtení z Písma svatého
Po oracích neboli modlitbách, ve kterých jsme mluvili my k Bohu, následuje další část mše svaté, bohoslužba slova čteného ze Starého nebo Nového zákona. Původně nebyly pro jednotlivé dny stanoveny pevné úryvky. K sjednocení, jaké známe dnes, došlo při reformě Pia V. O nedělích se čtou vybrané úryvky z listů apoštolů. Výjimku tvoří Hod Boží svatodušní, kdy se čte příslušný úryvek ze Skutků apoštolů o seslání Ducha Svatého. Ve všední dny, zvláště v postní době, a o některých památkách a svátcích světců jsou použity také starozákonní texty. Při zpívané mši svaté přednáší text kněz nebo podjáhen ve zpívané formě. Stojí přitom čelem k oltáři na jeho tzv. epištolní straně (z pohledu věřících je pravé křídlo oltáře) podobně jako při oracích.
8. Mezizpěvy
Graduální zpěv
Mezi čteními má své místo zpěv žalmu. V dnešní podobě je tento zpěv zkrácen na tzv. responzorium a verš. Zpívají ho zpěváci (schola), nejsou – li k dispozici, čte tento text kněz tichým hlasem. Zpěv se jmenuje graduální neboli stupňový, protože se původně zpíval na stupních oltáře.
Zpěv Aleluja
Bezprostředně následuje zpěv Aleluja, ke kterému je připojen verš, který je buď převzat z Písma nebo z církevní tvorby a váže vždy na konkrétní svátek nebo památku.
Traktus
Protože graduale a aleluja mají radostný charakter, nahrazuje je v zádušní mši a ve mši kajícího charakteru tzv. traktus - je to souvislý text (nemá verš a responzorium). Také traktus je určen ke zpěvu zpěváků, jinak ho čte celebrant tichým hlasem.
Sekvence
Sekvence jsou rozsáhlejší zpěvy, které se vyvinuly ze zpěvu Aleluja. Mají hymnický charakter a jsou to po textové i hudební stránce skvosty mezi liturgickými texty. V některých misálech jich bylo dříve několik desítek. Oficiálně se jich zachovalo pět:
Velikonoční Victimae paschali laudes, autorem je pravděpodobně Vipo z Burgundu (kolem r. 1050);
Svatodušní Veni, Sancte Spiritus od biskupa Stefana Langtona z Canterbury;
Sekvence pro slavnost Božího těla Lauda Sion Salvatorem od sv. Tomáše Akvinského, která je nazývána veršovanou dogmatikou o tajemství Eucharistie;
Stabat Mater ke svátku Sedmibolestné Panny Marie. Autorem je pravděpodobně svatý Bonaventura;
Dies irae, dramatický hymnus pro zádušní mši. Autorství se připisuje františkánu Tomáši z Celana.
Evangelium
Přednesem úryvku z evangelia bohoslužba slova vrcholí, proto je spojena se zvláštními obřady. Ministrant přenese nejprve mešní knihu na evangelijní stanu oltáře.
Kněz se hluboce skloněn uprostřed oltáře modlí:
Očisti mé srdce i rty, všemohoucí Bože. Jako jsi kdysi žhavým uhlem očistil rty proroku Izaiášovi, tak ve své milosrdné slitovnosti očisti dobrotivě i mne, ať jsem schopen důstojně hlásat evangelium. Pane, uděl mi požehnání. Pán ať je na mých rtech i v mém srdci, aby hlásal evangelium důstojně a náležitě.
Pak se odebere na evangelijní stranu oltáře, aby zde zpíval nebo četl příslušný úryvek evangelia. Stojí přitom natočen částečně doleva, takže vzhledem k orientaci oltáře na východ se obrací směrem k severu, kde u nás slunce nikdy nestojí, takže sever symbolizuje krajinu tmy.
Při slavné mši svaté se přípravnou modlitbu modlí jáhen ao požehnání žádá celebranta. Pak se v krátkém průvodu odebere před evangelijní stranu oltáře v doprovodu akolytů s hořícími svícemi a ministranta s kaditelnicí na místo, kde bude zpívat text evangelia. Po úvodním pozdravu misál nebo evangeliář okuřuje.
Zpěv nebo četba evangelia začíná pozdravem Dominus vobiscum s obvyklou odpovědí. Pak následuje: Sequentia sancti evangelii... to znamená Pokračování svatého evangelia... Při těch slovech dělá celebrant nebo jáhen v knize křížek na začátku textu a pak stejným křížkem žehná sám sebe na čele, rtech a na hrudi. Spolu s ním dělají tyto tři křížky i přítomní věřící. To je výzva, abychom evangelium hlásali a nosili je stále ve své mysli i v srdci.
Po skončení zpěvu nebo čtení nebo zpěvu celebrant políbí posvátnou knihu v místě začátku úryvku a modlí se: Slovy evangelia nechť jsou zahlazeny naše viny.
10. Kázání
Od nejstarších dob následuje po evangeliu kázání. Dokládá to svatý Justin: „Ve dny které se nazývají ‚neděle‘, koná se shromáždění všech, kteří bydlí ve městě nebo na venkově. Po četbě slova apoštolů nebo proroků má celebrant promluvu, která vybízí k přijetí všech dobrých podnětů“. Vzorem je praxe v židovských synagogách, jak to známe z evangelia. Potřebu takových výkladů ukazuje příklad ze Skutků apoštolů (8,31). Kázání ve mši svaté však není jakákoliv náboženská přednáška, nýbrž autoritativní hlásání katolické pravdy. Je to promlouvání ve jménu Ježíše Krista, proto je vyhrazeno knězi nebo alespoň jáhnovi. Kazatel má hlásat jen nesporné pravdy a vyhýbat sporným názorům.