Mons. Viganò potřetí
19. 10. 2018
Ve svém třetím vystoupení arcibiskup Carlo Maria Viganò odpovídá na otevřený dopis kardinála Oulletta, prefekta Kongregace pro biskupy, a opakuje žádost o zpytování svědomí na straně církevních špiček. Tento apel na papeže Bergoglia je v podstatě stejného obsahu jako první, jen ještě upřímnější: Nemluví se o demisích jako v prvním listě, ale o obrácení. »Žádám, a horoucně zapřísahám, aby Svatý otec vykonával poslání, které přijal. Přijetím nástupnictví sv. Petra přijal na sebe poslání utvrzovat své bratry a odpovědnost vést duše v následování Krista, v duchovním boji cestou kříže. Nechť uzná své omyly, kaje se a prokáže, že chce plnit úkol, který byl dán Petrovi: a ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.
V úvodu svého třetího prohlášení Viganò píše:
Na památku severoamerických mučedníků
Podat svědectví o zkaženosti v hierarchii katolické církve bylo pro mne a nadále zůstává bolestným rozhodnutím. Ale jsem už starý, jeden z těch, kdo vědí, že budou muset brzy skládat účty za své činy a opomenutí před Soudcem, který může uvrhnout tělo i duši do pekel. Soudcem, který přes své nekonečné milosrdenství odplatí každému podle zásluh odměnou, nebo trestem věčným (Akt víry). Až uslyším strašnou otázku: „Ty, který jsi znal pravdu, jak jsi ji mohl zamlčet uprostřed tak mnohého klamu a nepravosti?“ Jakou odpověď bych mohl dát?
Promluvil jsem s plným vědomím, že moje svědectví vyvolá poplach a hrůzu mnoha eminentních osob: duchovních, spolubratří biskupů, kolegů, s nimiž jsem spolupracoval a modlil se. Věděl jsem, že mnozí z nich se budou cítit zraněni a zrazeni. Předvídal jsem, že mnozí z nich mě obviní, že vyvolávám diskuzi ve svých zájmech. A co je ze všeho nejbolestnější, věděl jsem, že mnozí nevinní věřící budou zmateni a znepokojeni vystoupením biskupa, který obviňuje své spolubratry a představené ze zločinů, sexuálních hříchů, z těžkého zanedbávání svých povinností. Nicméně věřím, že moje další mlčení by mnoho duší vystavilo nebezpečí a bylo by odsouzením i pro tu moji. I když jsem mohl jinak informovat své představené a dokonce i papeže o zvrácených aktivitách McCarricka, oznámil jsem veřejně pravdu, kterou jsem poznal. Je to důsledek závažnosti rozhodnutí, které jsme musel učinit po dlouhém nepokoji svého svědomí.
Byl jsem obviněn, že jsem svým svědectvím vyvolal zmatek a rozdělení v církvi. Toto tvrzení může být věrohodné pouze pro ty, kteří jsou přesvědčeni, že takový zmatek a rozdělení bylo před srpnem 2018 vyloučeno. Každý nezaujatý pozorovatel mohl dobře vidět, že jde o prodlouženou a významnou přítomnost stavu, který byl nevyhnutelný, jestliže Petrův nástupce odmítá vykonávat své základní poslání, tj. upevňovat své bratry ve víře a ve zdravé morální nauce, když protikladnými zprávami a prohlášeními jen zjitřuje krizi a zmatek se prohlubuje.
Proto jsem promluvil. Protože je to právě spiknutí mlčení, které zapříčinilo a nadále zapříčiňuje nesmírnou škodu církvi, mnoha nevinným duším, mladým kněžským povoláním a vůbec všem věřícím. Ve věci svého rozhodnutí, které jsem učinil ve svém svědomí před Bohem, rád přijímám každé bratrské napomenutí, radu a doporučení a vyzývám všechny, aby spatřovali v mém životě především víru a lásku ke Kristu, k církvi a papeži.
Bývalý nuncius USA pak odpovídá bod po bodu na dopis kardinála Oulleta a zdůrazňuje skutečnost, že de facto to, co mělo být pro komentátory vyvrácením Viganovy žaloby, jenom potvrzuje jeho text ve všech částech.
To, co vyniká z tohoto třetího poselství, je však především osobní angažovanost člověka, kterého jeho svědomí postavilo před těžké dilema. Svědectví o zkaženosti hierarchie katolické církve se pro něho stalo bolestným rozhodnutím, kterým zůstává i nadále.
V tomto svědectví zveřejněném s odstupem téměř dvou měsíců od prvního, jakoby bývalý nuncius chtěl učinit bilanci reakcí, které jeho gesto určitě vyvolalo. A tak píše:
„V obviněních, která byla proti mně veřejně učiněna, jsem konstatoval dvě pomlčení. První pomlčení se týká obětí. Druhé hlavní příčiny tolika obětí, tj. tolika projevů homosexuality v mravní zkaženosti kněží a hierarchie.
Pokud jde o první pomlčení, je zarážející, že uprostřed tolika skandálů a hanebností se věnuje tak málo pozornosti těm, kteří se stali obětí homosexuálních lovců, ze strany těch, kteří byli vysvěceni na služebníky evangelia. Nejedná se o vyřizování účtů nebo o otázku církevní kariéry. Není to otázka politická. Jedná se o duše. Mnoho duší bylo vystaveno a dále jsou vystavovány nebezpečí pro jejich věčnou spásu.
A pak je zde druhý bod: nemůžeme nepoznamenat, že v epizodách krize zneužívání se v 80-90% jedná o osoby ve věku 15 – 17 let, o muže, a slovo homosexualita nebylo proneseno a ani jednou napsáno papežem ani těmi kolem něho. Bylo nahrazeno „klerikalismem“! To je evidentní převlek, aby nemusel být pronesen termín, který působí jistě takové obtíže mimo církev a nyní také v církvi, jak ukazují četné epizody, (příliš četné, než aby šlo o náhodu) na Setkání rodin a nyní na synodě o mládeži.
Viganò píše:
Obvinění z homosexuální zvrácenosti, která je ranou na těle církve, a z mravní nezřízenosti, která umožňuje její růst, nenachází v našich dnech souhlas ani v nejvyšších místech církve. Nepřekvapuje mě, že když jsem zaměřil pozornost k této ráně, jsem obviněn z nevěrnosti papeži a z živení otevřené a skandální vzpoury. Ale rebelie se týká jiných, kteří by chtěli zničit papežství. K té já v žádném případě nevyzývám. Modlím se každý den za papeže Františka, a to mnohem více než jsem dělal za jiné papeže. Žádám a zapřísahám horoucně, aby se Svatý otec postavil čelem k úkolům, které přijal. Přijal úkol být nástupcem Petrovým, vzal na sebe poslání utvrzovat své bratry a přijal odpovědnost za to, že povede duše k následování Krista v duchovním boji po cestě kříže. Nechť uzná své omyly, kaje se a prokáže, že chce plnit úkol, který byl dán Petrovi: a ty, až se obrátíš, utvrzuj své bratry.
A nakonec je zde připomínka na historickou omertu, mlčení, zakrývání a spolupachatelství ze strany kardinálů a ostatního kléru ve všech patrech odpovědnosti, připomínka naléhavá a nevyhnutelná, pokud chce církev opět získat věrohodnost široce zkompromitovanou na všech úrovních, včetně těch nejvyšších.
Na závěr chci opakovat svou výzvu k mým spolubratřím biskupům a kněžím, kteří vědí, že moje tvrzení jsou pravdivá a že jsem schopen a mohu je dosvědčit, nebo pokud mají přístup k dokumentům, mohou si tyto situace ověřit beze vší pochybnosti. I vy jste postaveni před dilema volby. Můžete zvolit ústup z bitvy a pokračovat ve spiknutí mlčení a odvádění pozornosti od zkázy. Můžete vyhledávat výmluvy, kompromisy, ospravedlňování, která odkládají zúčtování ze dne na den. Můžete se utěšovat dvojí iluzí, že bude snadnější říci pravdu až zítra nebo pozítří.
Anebo můžete promluvit. Svěřte se tomu, který řekl: „Pravda vás osvobodí“. Neříkám, že je to snadné se rozhodnout, zda mlčet, nebo promluvit. Vyzývám vás, uvažujte o této volbě jako na smrtelné posteli a před spravedlivým Soudcem nebudete svého rozhodnutí litovat.
Počkejme si nyní, jaká bude odezva: zda další mlčení, které se den ze dne stává více nevysvětlitelné a tíživé, jak začal zdůrazňovat i tisk, který dosud tolik přál papeži: od New York Times k Washington Post, od Der Spiegel až k Frankfurter Algemeine Zeitung),
nebo...?
(viz)
Corrispondenza Romana
