Moji kněží si musí být vědomi nekonečné lásky zalíbení
Moji kněží si musí být stále vědomi mé nekonečné lásky a zalíbení
Miluji své kněze tak velice, že to, co se stane jim, se stane Mně. Co to znamená? Že když jsem říkal tato slova: „To, co učiní vám, učiní Mně“, měl jsem již na mysli jejich přetvoření ve Mne. A tak to musí být: Já jsem v nich a oni ve Mně; když je nějakým způsobem zraněn některý z nich, jsou zraněny zorničky mých očí a nejněžnější tkáň mého Srdce. Proto jsem hrozil nejtěžšími tresty těm, kteří upadnou do nemilosti, že je budou tupit, napadat, pomlouvat a také když se jich pouze dotknou se špatnými záměry.
Moji kněží si musí být stále vědomi nekonečné lásky zalíbení, protože to, co jsem učinil pro ně, jsem pro druhé lidi neučinil. Je pro Mě důvodem velké bolesti všechno to, co je očerňuje, co uráží jejich čest nebo co jim jakkoliv působí utrpení: myšlenkami, slovy, skutky. Takový jemnocit jsem pro nikoho jiného neměl. A ještě: tato jemnost a něžnost pochází od Mého milovaného Otce, který ve Mně všechny kněze vidí, ve Mně je miluje, ve Mně je chrání a bdí nad nimi jako nad celou Církví a rozhořčuje se, kdykoliv někdo, kdo je samotným Mnou, je i sebeméně urážen.
Ale tyto přednosti zalíbení, všechny tyto něžnosti nekonečné lásky Otce, který vidí v nich Mne, který nedovoluje beztrestně, aby se v nich někdo dotkl Mne, musí odpovídat dokonalému přetvoření ve Mne, k němuž patří a kterého představují.
Moji kněží musí pozorně rozjímat o těchto šťastných skutečnostech v nitru vlastního srdce a oplácet Otci jeho něžnost a Otci a vtělenému Slovu oplácet nezasloužené, svaté, krásné a nesrovnatelné kněžské povolání, které je tolik pozvedá, že je vyděluje z obecného lidu, způsobuje, že více náleží Marii, která je přetváří ve Mne, zbožšťuje je v Trojici již zde na zemi podle stupně, jakému odpovídají; a v nebi podle míry jejich věrnosti Jednotě a Trojici.
Jak veliký je kněz v Mé Církvi! Jakým vnitřním a vnějším, nadpřirozeným a božským výsadám se těší již zde na zemi!
A právě proto je pochopitelná tíže jeho hříchu, jeho nevýslovné nevděčnosti, jeho nedůstojného způsobu jednání, když uráží onoho Boha, onu nejkrásnější Trojici, která měla pro něho jen nevýslovnou hojnost milosti, nesrovnatelné božské jemnosti od okamžiku, kdy Otec na něho vylil stejné něžnosti, jaké měl pro Mne, svého milovaného Syna.
Otec totiž v Mých kněžích vidí Mne, jediného Kněze hodného obětovat se čistý, obětovat se účinně, oslavovat Boha jakožto Boha.
Není snad toto zalíbení lásky tím nejněžnějším činem Otce pro dobro kněží, kteří Mě mají představovat a kteří Mě budou představovat až do konce věků?
Jakou úctu projevují k vlastnímu povolání oni kněží slabí, světáčtí, vlažní, hříšní i přes jejich svaté, obdivuhodné a nesrovnatelné kněžské povolání?
Nicméně je zde ještě čas, aby mnozí, kteří zůstávají zatím hluší k hlasu milosti a mého Srdce Spasitele, přišli ke Mně: Já svou láskou vyléčím jejich rány, svou mocí je osvobodím od nepřítele, dám jim úlevu ve všech jejich trápeních (CC 51, 98–106).
Hodnota kněžské duše
Kněžské duše jsem získal za cenu své Krve, ale pouze za tuto cenu mohou být vykoupeny, protože to je jediná mince, za kterou je možno obdržet milosti. Duše Mých kněží jsem získal za cenu Krve mého Srdce, tj. s trny a vnitřními bolestmi, které jsou cenou bez ceny, jakou jsem zaplatil za své milované kněze.
Ale nekonečná hodnota kněžských povolání není doceňována; nestuduje se jeho pramen, nedává se správná hodnota zaplacené ceně, nechápe se původ, neprohlubují se svatá a úctyhodná tajemství, která obsahuje. Ano, dívají se na ně jako na velkou milost, nikoliv však jako na milost božsky svatou, nejsvětější. V důsledku toho bývá kněžství oceňováno jen povrchně a snadno se jím pohrdá a šlape se po něm.
Kdyby Moji kněží pochopili tento základ, v božském světle viděli cenu kněžského povolání a co tato cena stála Mne (bolesti a Krev na Kříži), ale viděli především krutost a trýznivou hořkost v hloubi Mého nitra, na vnitřním kříži Mého Srdce..., pak by se mnozí chovali zcela jinak.
Byli by daleci toho, aby vlekli jako tíživé břemeno to, co by mělo být pro ně ctí a jejich životem, oceňovali by a milovali ze všech sil své duše tuto tak jedinečnou nebeskou milost.
Již od věčnosti se Můj Otec usmíval ve své božské mysli, když kontemploval v extázi sám v sobě, ve svých nekonečných dokonalostech svůj zvláštní rys na zemi: vyvolené bytosti jako své pokračování, stvořené výslovně pro jeho oslavu. Když tvořil ve své mysli tuto vizi lásky, svou milovanou Církev, přitáhl k Sobě Ducha Svatého, aby tato božská Osoba ji formovala tak, aby v sobě odrážela Otcovu předlohu.
V tomto odrazu obou božských Osob v jediné Lásce zaměřené k Církvi budoucí, ale již přítomné v Bohu ve věčnosti, v jeho myšlení se Slovo stalo tělem. A ve stejném čase se toto vtělení uskutečnilo, a to v Marii.
Na tuto Pannu se soustředila ona věčná Láska bez počátku, která vychází z Otce i ze Syna, aby vytvořila nejsvětější Tělo, Srdce z masa v nejčistším lůně Mariině, protože z ní se narodilo v čase to, co mělo svůj původ od věčnosti. A právě proto se Slovo stalo tělem, aby mohlo vytvořit na zemi tuto svatou legii kněží, Otcův ideál, zplozených v jeho mysli; oni jsou plodem Ducha Svatého v jeho Plodu Ježíši, prvním Knězi, zformovaní, vyrostlí a uzavření v Mém Srdci Člověka-Boha.
Zde se nachází jejich kolébka: zplozeni v mysli Otce, Mnou formovaní v Mariině lůně s kněžskou tkání Otce ve svém povolání se skrze Ducha Svatého rodí na zemi, aby představovali Mne, aby byli druhým Mnou; aby byli ctí Církve a jednali tak, aby se šířil božský úsměv Mého Otce, protože oni mu dávají duše, které ho oslavují.
Plodný Otcův stín, který se promítá na každého kněze, nemá zůstat neplodný, nýbrž má reprodukovat Mne v nich a v duších, aby vytvářeli z Církve rozechvělý obraz Trojice, která jako božský pramen zavlažuje duchovní lán a dává spásu duším. A tento božský stín se nejen nesmí v osobě kněze pošpinit, ale nesmí ani zamlžit průzračnost jeho záře, nýbrž musí se v knězi zvěčňovat a být štítem, který zahání od něho Zlého (CC 54,125–137).
Otec na Mě upřel svůj pohled nekonečné něžnosti a z tohoto pohledu se ve Věčném Knězi zrodili kněží
Od té doby, co jsem založil Církev, v tom, jak se Otci obětuji ve Mši na oltáři, jak uctívám svou obětí Mého milovaného Otce, neobětuji již jen sám sebe, ale obětuji spolu se sebou všechny kněze světa, protože v síle Jednoty jsou všichni ve Mně, jediném Knězi.
Ba co víc: od Mého vtělení v Marii, od doby, kdy jsem se dal z lásky k dispozici Otci a řekl: „Zde jsem“, nedal jsem k dispozici jakoukoliv obětí jen sám sebe, ale ve Mně jsem mu dal k dispozici všechny kněze, které Můj Otec stvořil v Marii skrze působení Ducha Svatého.
Během Mé pouti po zemi měl jsem před sebou přítomnou budoucnost a před Otcem jsem si představoval přítomnost i budoucnost. Nazíral jsem v sobě všechny kněze, s nimi jsem se narodil, pracoval, obrátil, trpěl, zemřel a vstal z mrtvých. Vždy jsem nosil ve svém srdci tuto vznešenou svatou a plodnou tkáň Mého Otce, která je v Mých kněžích.
Po celou věčnost jsou se Mnou; neoddělili se ode Mne v Mariině lůně, i v Mém životě, v Mé smrti, v Mém Zmrtvýchvstání, v Mé Církvi a v nebi stále jsem je nosil a nosím vždy intimně spojené s Mou duší. Oni jsou součást Mého zbožštěného lidského bytí a vždy je pokládám za druhého Sebe, za tělo Mého Těla, za duši Mé Duše, za ducha Mého Ducha.
Toto je tajemství: kněží jsou mysticky přetvořeni ve Mne od doby, kdy si Otec představil Církev. tj. od věčnosti. Utkvěl na Mně, svém Slovu, láskyplným pohledem nekonečné něžnosti, inteligence, moci, své lásky; v tomto věčném pohledu, který jsem viděl a pochopil, se zrodili v Knězi kněží, a proto je miluji v Sobě samém jako v Bohu; a jako bytosti přítomné se Mnou ve Vtělení jsem je miloval a miluji jako Bůh-Člověk (CC 51,30–32).
(Pokračování)
Z knihy: Conchita Armida: Pán Ježíš o svých kněžích
Přeložil -lš-
