Modlitba velkého Papeže k Nanebevzaté
Když Pius XII. vyhlašoval 1. listopadu 1950 při slavnostní bohoslužbě na náměstí Svatého Petra čtvrté mariánské dogma, prohlásil:
„Je to Bohem zjevená pravda, že neposkvrněná Bohorodička, po všechny časy Panna Maria, když skončila běh svého pozemského života, byla vzata do nebeské slávy s tělem i duší.“
Bezprostředně po vyhlášení dogmatu měl Pius XII., hluboce dojatý událostí oné hodiny, před obrovským zástupem, shromážděným na náměstí Svatého Petra z celého světa, kázání o významu tohoto dogmatu pro dějiny spásy: „Světu bez míru, roztrženému a souženému vzájemnou nedůvěrou, rozkolem, protiklady a nenávistí, se ztratila, jak se zdá, víra a takřka uhasl smysl pro lásku a bratrství v Kristu.“ Papež volá k světu, že „my všichni jsme děti jedné a téže Matky, děti Marie, která žije v nebi… A nyní před ní poklekáme a naléhavě prosíme: Neposkvrněná Panno, Matko Boží a Matko lidí!“
Modlitba Pia XII. k Nanebevzaté, kterou pronesl v den vyhlášení dogmatu, se dělí na pět částí.
1. První část je velkou oslavou Neposkvrněné a Nanebevzaté, Matky Boží a Matky lidí.
„Věříme celým žárem svého srdce v Tvé triumfální nanebevzetí s tělem i duší. Tam jsi jako Královna opěvovaná a oslavovaná všemi andělskými sbory a všemi zástupy věřících. – My se s nimi spojujeme, abychom chválili a velebili Pána, který Tě tak povýšil nad všechny ostatní tvory, a abychom Ti přinesli horoucí vyznání své oddanosti a své lásky.“
2. Druhá část modlitby k Nanebevzaté zdůrazňuje její nebeskou blaženost:
„Víme, že Tvůj pohled, který kdysi s mateřskou něžností přijímal na zemi pokorné a trpící lidství Ježíšovo, se nyní sytí pohledem na slavné oslavení lidské přirozenosti nestvořené Moudrosti a že z radosti Tvé duše při pohledu na Nejsvětější Trojici tváří v tvář Tvé srdce plesá blaženým nadšením. – A my, ubozí hříšníci, jejichž tělo tak často zatěžuje vzlet duše, Tě naléhavě prosíme: očisti naše smysly, abychom se naučili již zde na zemi poznávat Boha uprostřed divů jeho stvoření.“
3. Třetí prosba se obrací na Nanebevzatou s žádostí o útěchu v pozemském životě a prosí vroucně, aby shlédla na zemi v její nevýslovné nouzi, ale také aby se k nám obrátila s radostným úsměvem své tváře:
„Důvěřujeme, že Tvoje oči milosrdně shlížejí na naši nouzi a úzkosti, na naše boje a naše slabosti; že Tvé rty se usmějí i nad našimi radostmi a vítězstvími, že slyšíš Ježíšův hlas, který Ti o každém z nás říká to, co Ti řekl o svém milovaném učedníkovi: ‚Hle, to je Tvé dítě!‘ – A my, kteří Tě vzýváme jako svou Matku, přijímáme Tě spolu s Janem jako svou vůdkyni, jako sílu a útěchu v našem smrtelném životě.“
4. Ve čtvrté prosbě jde papež ještě dále ve své naléhavé prosbě o pomoc Nanebevzaté pro svět, kterému hrozí záhuba:
„My máme živoucí jistotu, že Tvé oči, které plakaly nad zemí, svlaženou Ježíšovou krví, se i nyní obrátí k světu, vystavenému válkám, pronásledováním a útisku nevinných a slabých. – A my v temnotách tohoto slzavého údolí očekáváme Tvé nebeské světlo a Tvou vlídnou mateřskou úlevu v žalostech našich srdcí, ve zkouškách Církve a naší vlasti.“
5. Modlitba papeže končí prosbou, abychom s její pomocí dosáhli svého cíle a štěstí na věčnosti, a ústí do slov modlitby Zdrávas Královno:
„Konečně věříme, že Ty vládneš v nebeské slávě jako Královna oděná sluncem a korunovaná hvězdami, že jsi tam po Ježíši radostí a rozkoší andělů a svatých. – A my na této zemi, kde kráčíme jako poutníci, posilováni vírou v budoucí zmrtvýchvstání, vzhlížíme k Tobě, živote náš a naděje naše: přitahuj nás sladkostí svého hlasu, abys nám pak po tomto vyhnanství ukázala Ježíše, požehnaný plod života svého, ó milostivá, ó přívětivá, ó přesladká Panno Maria!“
Josef Dillersberger
Podle -sks- 33/2002
