Mlčení biskupů v době pandémie
8.5.2020
Mlčení italských biskupů, nebo lépe řečeno neurčité a zamlžené italské biskupské konference na téma zavřených chrámů a zakázaných svátostí vyvolalo – a dále vyvolává – pohoršení věřících, i těch nezkušených a méně horlivých.
Bude tedy dobré oprášit nešťastné principy kolegiality, které – počínaje 2VK – provedly eskalaci, jejíž tragické důsledky všichni konstatujeme. Dominikánský teolog P. Roger Thomas Calmel předvídal tuto zhoubu, která se měla sesypat na církev ve jménu kolegiality. V Krátké apologii církve všech časů píše:
»Pán chtěl mít ve své církvi autoritu osobní a jako osobní ji ustanovil. Naopak po 2VK jsme svědky gigantického pokušení odpersonalizovat autoritu: od osobní, jakou je z božského ustanovení, vidíme, jak se parlamentarizuje, kolegializuje, a mohli bychom říct - sovětizuje«.
Biskupské konference v každé zemi nejsou nic jiného než výsledek tohoto procesu sovětizace, který od základu podvrací strukturu církve, tak jak ji chtěl Pán. Calmel pokračuje:
Pán vybavil tuto církev zvláštními druhy moci zvláště ze zřetele svatosti. Tyto druhy moci jsou hierarchické, udělené, osobní (...) a držitelem každé z těchto pravomocí je jedna stanovená osoba (vulgární nebo vznešená, svatá nebo průměrná); v každém případě osoba osobně odpovědná; tyto pravomoci nemohou být přenášeny na žádnou z oněch četných variant organizací typu rousseauského nebo zednářského«.
A to proto, že režim demokratického shromáždění »je Božímu království cizí«. V takovém režimu ti, kteří vykonávají autoritu, mají normálně prostředek, jak se zatmít. Oficiální držitelé moci jsou ve skutečnosti pokrytecky zbaveni efektivní moci; reálná moc je přenesena na paralelní autority, neodpovědné a prchavé. A to je důvod, proč demokracie alla Rousseau je režim lži a ten je nesnesitelný ve svaté církvi, království veškeré pravdy, ještě více než v královstvích tohoto světa«.
Neboť co se děje, když zasedá shromáždění? Ale především co „je“ shromáždění? »Shromáždění znamená všichni a nikdo, odpovídá P. Calmel. «V každém plenárním kolegiálním shromáždění učinila pozoruhodné pokroky demolice nauky, morálky a liturgie. A kdo je ten, co demoluje? Všichni biskupové nebo téměř všichni, když uvážíme mechanismus většiny podporovatelů, ale malý počet se těžce identifikuje, když se předpokládá osobní určení závažně uvážené, reflektované a propočítané. A právě v tomto je kolegiální systém pokrytectví a je proti přirozenosti: on zbavuje každého jednotlivce závažnosti odpovědnosti a nesnesitelných svědění výčitek, ale současně samo v síle tohoto mechanismu tvoří spolupráci všech na nejhorších nezdarech, na instalaci falešného křesťanského náboženství pod křesťanskou maskou«. Přesto všechno každý biskup si musí být vědom, že »on je ten vyvolený, který byl vybrán, poctěn takovým znamením, investován do tohoto božského poslání: on, a nikoliv anonymní skupina«.
Tedy biskup - volky nevolky - , ať si je toho vědom nebo ne, zůstává jediným Pastýřem ve své diecézi, pod papežem, evidentně od něho získal svou autoritu. O druhé neděli velikonoční evangelium představuje vznešenou postavu Dobrého pastýře, který dává život za své ovce (Jan 10, 11) a protikladná postava nájemce, který když vidí přicházet vlka, uteče (Jan 10,12). Tento úryvek čtvrtého evangelia byl komentován neúprosným biskupem z Hypo, který klade otázku: »Kdo je nájemce, který vidí vlka, a uteče? Kdo hledá zájmy své, nikoliv ony Ježíše Krista a nemá odvahu doznat svůj hřích (srov 1Tim 5,20). Například má hřích, těžce zhřešil; zaslouží si, aby byl pokárán, a dokonce exkomunikován, ale exkomunikovaný se stává nepřítelem, vyvolá nesnáze, když bude moci, bude páchat zlo. Tedy ten, kdo hledá vlastní zájmy, nikoliv ty Ježíše Krista, aby neztratil to, co mu leží na srdci, aby neztratil výhody přátelství s lidmi a neupadl do jejich nemilosti, mlčí a nezasáhne (Komentář kev. sv. Jana, Homilie 46,8). Zde je popis tváře nájemce: pastýř, který myslí na své vlastní zájmy a pro bona pace mlčí. Vidíme ho v akci: vlk uchvátil ovci za krk, ďábel svedl věřícího k cizoložství (nebo jinému těžkému hříchu), ty mlč a neozývej se. Jako nájemce jsi viděl přicházet vlka a dal ses na útěk. Možná ti řekne: Jsem zde, neutekl jsem. Ne neutekl jsi, protože jsi mlčel; mlčel jsi, protožes měl strach. Strach je útěk duše. Tělo zůstalo, ale duch utekl«. Mlčet ze strachu se podle Augustina rovná útěku (i když jen s duší a ne tělem), protože mu na ovcích nezáleží (Jan 10,13).
V této pandemii se lživé mlčení jeví jako charakteristika, která nejvíce láme naše biskupy, až na výjimky příliš bázlivé a váhající. Ale toto mlčení není „útěk duše“, ale proměňuje pastýře na nájemce.
Toto konstatování děsilo kardinála Biffiho jako faráře, proto dříve, než přijal biret biskupský a pak kardinálský, popisuje postavu biskupa svým duchaplným perem a používá tyto termíny, ironické, ale opravdu hrozné: Biskup jako vůdce má zřídka známky evidentní geniality: spíše se jeví jako bez vnitřní logiky, bez rozletu, bez osvícení (…). Často musíme následovat biskupa, který nekráčí žádaným směrem a omezuje se na to, že stojí na nohou. Spíše se namane, ale rybu chytit neumí, jeví se jako sympatický a opravdu bratrský, ale nevidím, proč by mě měl vést, spíše sám potřebuje vedení (Quando ridono i cherubini, Bologna 2006, p. 87).
Portrét nepotřebuje být realističtější, protože je nepřívětivý. A ten, kdo si stěžuje, že nemá biskupa za nic víc než za osla, farář Biffi, který se nyní sám stal biskupem a kardinálem, vyzývá svou nenapodobitelnou ironií a nezastavuje se nad oslovstvím biskupů, ale pozvedá pohled k Boží všemohoucnosti, která dokáže udělat biskupy i z oslů.
A to z důvodu velmi prostého: biskupy potřebujeme: Církev je neposkvrněná Nevěsta Beránka, ale na zemi je viditelná a má organizační strukturu. Není povinností milovat strukturu – říkal. Je jako kosterní systém našeho těla. Nikdo se nezamiluje do kostry nějaké ženy, ale nikdo by se nezamiloval do ženy, kdyby tu nebyla její kostra (str. 88). Potřebujeme biskupy, protože potřebujeme viditelnou církev. Jistě scénář, který máme před sebou, je málo potěšující: biskupské konference netečně nakloněné k mocným tohoto světa; jednotliví biskupové jsou více podobní nájemcům než pastýřům, nebo se sami stali vlky pro své stádo... Tedy máme před sebou církev v krizi? Kardinál Biffi ještě jednou odpovídá: Církev je založena na události Krista, jeho vtělení, smrti a zmrtvýchvstání. Fakt, který do krize neupadá.
Taková je naše teologická víra, která se zakládá na faktu, na nesmazatelné události určené, aby trvala až do konce světa. Žádný biskup a žádná biskupská konference, i když odpadne od pravé víry, nemůže ani lehce poškodit onu nejvyšší událost. Tedy, jestliže se obklopím biskupy osly, s kardinálem Biffim doplníme mystický obraz o všechápajícího Otce, který ráčí pozvednout k episkopátu také tato sympatická zvířátka. Jsou-li to nájemci, následujme je, ale obklopujme je svojí bratrskou a milosrdnou modlitbou, všímejme si toho, že nad nimi visí přísný Boží soud. Jestliže se stali naneštěstí vlky, děkujme a velebme Pána jako mučedníci za naše katany, protože nikdo nemá takovou moc jako oni učinit z nás nové mučedníky. Když jsme nuceni se od nich vzdálit, ať je ještě hlubší naše vděčnost, že jsou nevědomými, ale účinnými nástroji naší věčné slávy.
Konečně, naše víra musí překračovat tento viditelný svět, a jak napsal P. Calmel, žijme v jistotě, že Pán nikdy nedovolí, aby zvítězila kolegialita a demokracie. Nedovolí to, protože vždy dopřeje své církvi, aby zůstala svatá, tj. udělovala svátosti, posvěcovala duše, s nezbytnou kvantitou hierarchické moci a řádné moci kněžské. Panna Nanebevzatá se nepřestává přimlouvat za církev svého Syna a vždy byla vyslyšena. To nás opravňuje říkat: Královno všech pastýřů, oroduj za nás! Regina Pastorum omnium, ora pro nobis!
Cristina de Magistris, Corrispondenza Romana
