Místo novoročního přání
Křesťanský pohled na život je realistický. Víra nám ukazuje lidstvo jako hříšné. Všechny knihy Bible od Geneze až po Apokalypsu hovoří o hříchu, bez zoufajícího pesimismu, nýbrž s vědomím, že ústředním faktem Božího zjevení je dogma o vykoupení: »Kristus zemřel pro naše hříchy« (1 Kor 15,3).
Podobně jako u proroků Starého zákona je hlásání evangelia u Ježíše a u apoštolů ustavičnou výzvou ke kajícnosti a k pokání. Proto křesťanská spiritualita je celá prostoupena duchem kříže a vyjadřuje silnou antitezi, základ všeho křesťanství, formulovanou svatým Pavlem: smrt a život. Křesťanský život je smrtí hříchu a životem v Bohu ve spojení s velikonočním tajemstvím. Čím více umřeme hříchu, tím více povstáváme s Kristem pro slávu Otce.
Boj proti hříchu je středem nauky kříže jako v evangeliu. Pán to Conchitě důrazně připomíná: »Pokání je velká ctnost a duch kajícnosti je nezasloužený dar, který Bůh uděluje, komu se mu líbí.« Její vliv je univerzální, nejen pro osvobození člověka od hříchu, ale i pro usnadnění všech ostatních ctností. »Dal jsem ti ji od tvého útlého dětství. Pokání je plot, které chrání čistotu. Pokání odzbrojuje Boží spravedlnost a přetváří ji v milosti. Očišťuje duše, hasí očistcový oheň a přijímá se v nebi jako velmi vysoké výkupné. Pokání smazává hříchy osobní i těch druhých. Pokání je sestrou umrtvování. Obě kráčejí pospolu a drží se za ruce. Pokání pomáhá duši, aby se pozvedla nad zemi. Pokání spolupracuje na vykoupení světa. Pokání pokořuje člověka, proniká ho vnitřním pocitem jeho nízkosti a jeho bídy. Pokání vede duši ke světlu. Stravuje v ní a odstraňuje všechno, co je čistě hmotné. Pozvedá ji výše nad zemi a dává jí zakusit dosud nepoznané a čisté rozkoše. Ale toto pokání musí být dcerou poslušnosti a existovat v duši skryté před všemi lidskými zraky« (D. 24. 9. 1895).
Všichni učitelé duchovního života připomínají nutnost duchovního boje proti sobě samému a proti tendencím, které v každém z nás přetrvávají, i po našem upřímném obrácení. Je třeba bojovat až do smrti: »Musím pracovat, abych vykořenila ono „já“, které se tvrdošíjně pozvedá v každém okamžiku a chce všechno ovládnout… S pomocí milosti cítím, že je již slabé a ochotné podrobit se, ale já bych ho chtěla zabít a pohřbít co nejhlouběji.
Opravdu nejstrašnějším odpůrcem dokonalosti je ono „já“ se svou sebeláskou, svými choutkami, hledáním svého pohodlí. Když porazíme „já“, vítězství je naše a Ježíš je také náš, on, který nevstupuje do duše, která je již obsazena. Duch svatý se tedy stává naším vším. On si zřizuje svůj příbytek jen v samotě čisté duše. Pak spočine pohled Otce se zálibou na pokojném příbytku, kde se může odrážet jeho božská podoba. Ó rozkošné vysvlečení ze všeho, absolutní prázdnoto, kterou celou obsadí Bůh! Ó samoto a blažený klide, úplné obětování tvora svému Stvořiteli! Ó pravá duchovní chudobo, ve které si duše nic neponechává jako své! Nevlastní nic kromě toho, co Pán v ní uloží. Pokorná a vděčná dělá všechno, aby vystoupila k věčnému Pánu všech věcí!
Blažení chudí v duchu! Tato chudoba vlastní nebe již zde na zemi, protože vlastní samého Boha« (D. 5. 9. 1897).
V hříšném člověku očišťování celé lidské bytosti připravuje božské spojení. Pouštní otcové tak formovali novokřtěnce v jejich naprosté čistotě, aby je pak poslali k božské kontemplaci. Pak »dokonalá duchovní čistota« nabývá svého plného významu.
»Ona nespočívá jen v nepřítomnosti poskvrny na těle a na duši, nýbrž v absolutním oddělení od každého afektu a od každého skutku méně než čistého. V tom spočívá nejvyšší stupeň této božské ctnosti, která nás nejvíce přibližuje čistotě andělů, to znamená k podobnosti s Bohem. V Bohu je čistota přirozeností. Bůh je jako křišťál bez poskvrny. To chápu, aniž bych to uměla vysvětlit, nic než tato božská transparence je schopná odrážet obraz Nejsvětější Trojice. Bůh je světlo. Bůh je jasnost. Bůh je průzračnost. Pán mi to opakoval: Boží podstata je čistota sama, protože čistota je podstatou světla, jasnosti a průzračnosti. Kde se ukazuje čistota, tam se odráží Bůh, tj. jeho svatost. Z tohoto ohně věčné čistoty, kterým je Bůh, tryská světlo, jasnost, průzračnost a není to čistota, která tryská ze světla, nýbrž světlo z čistoty. To je důvod, proč do čistých duších proniká světlo Ducha svatého« (D. 19. 12. 1896) ( Viz také Kristův monogram)
Pozn. D = duchovní deník ct. Conchity Armidy.
Pramen: C. Armida, Duchovní deník matky rodiny str. 159, MCM 2001
