Mimo všechny pochybnosti
27. října 2018
(Jorge Mario Bergoglio 28. června 2013)
A hned bylo všechno jasné. Několika málo tahy vše bylo odhaleno. Ve světle následujícího vývoje, prohlášení pronesená při návratu z Buenos Aires nepředstavují pouze první explozi v procesu kontrolované demolice katolické církve (přípustnost homofilního jednání pokud jde o hledání Pána a je zde dobrá vůle), ale představují rovněž vyznání a potvrzení vlastní osobní identity; nikoliv o tom, že on sám je sodomita, ale o tom, že je zastáncem homosexuálního smýšlení, stejně jako levicoví představitelé, kteří ho uznali jako nesporného světového lídra.
Výše citovaná kontradikce je ve skutečnosti vyjádřením přesného přesvědčení: sexuální zneužití nezletilých jsou delikt, protože je zapovídá současná civilní legislativa (kterou je možno upravit, jak se již některé státy pokoušejí pedofilii legalizovat), ale není prý hříchem; i kdyby byla, stačí dělat pokání, protože Bůh všechno odpouští a na všechno zapomene, nehledě na oběti a strašné nezvratné následky, jako jsou akutní nervozity a nutkání k sebevraždě.
Kdo má trochu dobrého smyslu a víry, ohradí se ihned proti podobným zmatenostem: delikt, který je porušením spravedlivého civilního řádu (který spočívá na základech stanovených od Boha), je vždy také hříchem, jak proti přirozenému tak pozitivnímu Božímu zákonu. Odpuštění, smíření s Bohem smazává hřích (totiž urážku spojenou s neposlušností vůči jeho přikázáním), neanuluje však trest spojený s morálním hříchem, který v souvislosti s řádem spravedlnosti musí být odčiněn v tomto nebo budoucím životě (časným trestem nebo očistcem), leda že by přistoupily odpustky, jejichž účinnost silně závisí na dokonalém odvrácení od hříchu). Uvedené veřejné prohlášení hrubě ignoruje tyto pravdy víry a rozumu a představuje ryze protestantské pojetí lidského jednání, které údajně není svobodné a tudíž nezapočítatelné.
Nevyhnutelnou součástí mozaiky pro pochopení nezřízenosti sodomie je nestoudná exaltace Luthera. Porcus Saxoniae, prostopášník ovládaný démonem sexu, kterého historické prameny líčí zcela jednoznačně, výslovně popřel svobodné rozhodování člověka a obvinil ze zla jedině samotného Boha, který má být jeho pravou a poslední příčinou, za kterou je odpovědný. Člověk nemůže hřešit, důvod, pro který se Bůh omezuje na to, že kryje hřích spravedlností Krista, který se jednou identifikoval s lidskými hříchy, byl Otcem zavržen a skončil tím, že se zjevil jako stvůra krutosti; jeho milosrdenství má spočívat ve zcela arbitrálním jednání, ve kterém některé spasí, a jiné odsoudí bez ohledu na jejich činy, zásluhy nebo zločiny.
Je zcela zřejmé, že ve světle této „satanské“ teologie je možno vyložit myšlení nového argentinského „reformátora“, jenž pokládá za svůj úkol dokončit v celé katolické církvi její zhroucení započaté v době před pěti stoletími, které bylo zázračně zastaveno díky tridentskému koncilu, ale nyní znovu obnoveno na 2VK.
I přes postup evidentně proměnlivý, v důsledku nezbytnosti uklidňovat méně liberální sektory v církvi, Bergogliův program je absolutně jednoznačný: na základně promyšleného záměru jakkoliv zbloudilého je realizován v přesně naplánovaném vývoji. Podle německého hereziarchy (převzato od něho do písmene z různých homilií): Bůh, aby se stal sebou samým, musí se nejdříve stát ďáblem; křesťanství je založeno na vývojové gnózi, která pro svou realizaci zahrnuje v sobě zlo, nutné pro vývoj.
V těchto ztřeštěných výplodech je cítit pach hebrejské kabaly, jejímž pozorným badatelem byl Johannes Reuchlin, Melanchtonův strýc a Lutherův teolog; ale jsou zde ve hře i Hegel, Marx, Nietzsche, Lenin, Heidegger a všechny pohromy dvacátého století včetně těch, které teprve přijdou. Právě toto je základ bergogliovského smýšlení, které našlo své vyjádření v sérii aktů a projevů, jimiž je vyslovují a potvrzují. Ambiciózním cílem je univerzální převtělení, které má přivodit zrození nového světa, svobodného od hříchu, tedy i od dobra a zla.
Příznačným aspektem takové zteče je zvrácení sexuální identity, příznačného prvku tvora stvořeného k Božímu obrazu a podobenství. V nejstarších antických gnostických spisech stejně jako v Evangeliu Egypťanů se prokreace pokládá za zlo, které má být překonáno skrze návrat k původní jednopohlavnosti. Tyto ideje si osvojilo mezinárodní zednářství nejvyšší úrovně, které ihned po Bergogliově zvolení projevilo jednoznačnou radost a prohlašovalo, že Bergoglio nastoupil na papežský stolec nikoliv jako člen lóže, ale jako člověk s jeho idejemi. Hřích proti přirozenosti byl skrze něho nejen fakticky schválen skutky a slovy, která nepotřebují vysvětlení, ale jeví se jako ten, koho pokládají za podstatného pro další vzestup. Ve světle dokumentů a nesporných svědectví není rozumně myslitelné, aby byl systematicky obviňován anebo držen v temnotách pro své „kvality“, proto chtěli mít právě jeho, bez ohledu na negativní soudy.
To, o čem mluvím, nejsou klepy, ale všechno jsou to fakta veřejná nebo zkoumáním potvrzená. Je to malý seznam nejnápadnějších momentů jeho vzestupu, a představuje pouze vrchol ledovce, tj. systém chapadel strukturovaných a zakořeněných v srdci katolické církve po několik desetiletí.
První z nich byl předmět otázky o lobby gay, která vytvořila příležitost k devastující odpovědi na vysoký počet případů, které jsme zažili: jako Battisty Ricca, známého arcibiskupa Buenos Aires, který byl předtím na nunciatuře v Montevideu (na druhém místě v Riu de la Plata, kde byl jako švýcarský milenec přijat a ubytován), pak byl poslán do Říma jako ředitel domu kléru, kam Bergoglio pravidelně docházel, a následně také Domu Svaté Marty od června 2013, nakonec jako prelát OIR. Druhým je přímo jeho zvláštní sekretář Fabián Pedacchio, známý pornografickými zájmy, které skončily na italské magistratuře, ale nebylo to tak závažné, aby to ohrozilo jeho jmenování. Třetím je president nově utvořeného dikasteria pro laiky, život a rodinu Kelvin Farrell, který léta žil spolu s ex-kardinálem McCarrickem.
K tomu přistupuje také povýšení a podpora almužníka Jeho Svatosti Konráda Krajewského, který se v noci toulá římskými ulicemi a rozdává bezdomovcům milodary od papeže. K nim patří mladý Kamil, propuštěný ze semináře Pia X. pro homosexuální jednání. Jeho obvinění z údajného zneužívání mladistvých shromážděné jedním pilným novinářem, který si tím vydělává, se ve skutečnosti týkají styků s plnoletými, ale fakt., že Státní sekretariát odmítl proti němu postupovat a mluví o pomluvách, vydírá tak z Vatikánu neoprávněné odškodné.
Další jmenování z poslední hodiny se týká zástupce Státního sekretariátu Edgara Pena Partra, zpustlíka s pachem sodomie ze semináře, kde měl mnoho intimních styků s osobami obojího pohlaví a byl předmětem těžkým obvinění, mezi jinými i od mons. Vigana. Ale je známo, že cesty diplomacie jsou nekonečné, zvrhlík byl zařazen ke kardinálu Parolinovi, když byl nunciem ve Venezuele, sloužil tři roky na nunciatuře v Tegucigalpa, kde vládne pravá ruka Bergoglia Maradiaga, jehož generální vikář musel nedávno odstoupit v důsledku obvinění z nemravností se čtyřicítkou seminaristů, kteří byli předmětem hanebných vášní. Prý nic jiného než soukromé a administrativní záležitosti, podle kardinála.
V Itálii bychom mohli jmenovat známý případ dona Maura Inzoliho, převedeného do laického stavu Benediktem XVI., a překvapivě rehabilitovaného jeho nástupcem, aby se nemusel vracet za mříže pro definitivní odsouzení za zneužívání nezletilých. Je Františkem pověřen zkoumat odvolání v případech kněží odsouzených na kanonické úrovni, a patří sem také kardinál Cocopalmerio (duchovní syn kardinála Martiniho), kterého v červnu vatikánská policie přistihla při pánských orgiích v domě sekretariátu. Tout si tient.
Co ještě říci k uvedení na milánský stolec mons. Mario Delpiniho, který se dopustil toho, že před vyšetřujícími kryl Maura Galliho, odpovědného za zneužití patnáctiletého mládence, který se čtyřikrát pokusil o sebevraždu? Jsou to všechno jen nešťastná rozhodnutí vyvolaná špatnými rádci a nedostatečnou informovaností? Jak je to možné? Státní sekretariát funguje lépe než Mosad, (izraelská tajná služba) který se právě od něho učí. Abychom odstranili všechny pochybnosti, stačí připomenout případ chilské diecéze Osorno, kde ani velké protesty nemohly zabránit jmenování Barrosy, donuceného pak k demisi, ačkoliv ho do poslední chvíle Bergoglio kryl a odmítal jako oběť pomluv o Karadimově pedofilii.
Je mimo všechnu rozumnou pochybnost, že řídící akty potvrzují jednoznačně přesnou vůli založenou na definitivním plánu. Obyčeje Bergoglia ještě v době, kdy byl arcibiskupem, obklopovat se individui morálně pochybnými, dávají tušit jeho cílevědomou strategii držet v hrsti vlastní spolupracovníky; ale mimo to je nesporným faktem, že pokračuje v systematickém umisťování sodomitů - jako by jich bylo ještě málo - v uzlových bodech církevní struktury. A to všechno poté, co prohlásil, že nejen sodomie, ale i zneužití nejsou hřích: jedná se maximálně, jak se zdá, o lidskou křehkost , která vyžaduje hierarchická opatření, doporučování a psychologické provázení (což dělal právě s aktuálním sekretářem, když byl jako kaplan v Buenos Aires opakovaně obviňován věřícími). Nejsme svědky jen ideologického znehodnocení hříchu nečistoty proti přirozenosti, ale přímo jeho aktivní podpory, která podněcuje a odměňuje deviantní tendence tím, že vybavuje nemravy stále větší mocí.
Odtud plyne potřeba nemorálního kléru, aby bylo podpořeno ospravedlňování a připouštění vlastních neřestí, ale také záměrného úsilí ze strany toho, který i když není osobně zapojen, podkopává církev svou naukou a svou strategií, aby mohl rozvrátit její život a její historické poslání. Jinými slovy: na základě gnostické a kabalistické vize božství v ustavičné evoluci, které v sobě obsahuje zlo a spojuje se se světem, je jeho cílem – je-li to možné – přetvořit Mystické Tělo takovým způsobem, aby dosáhlo svého posledního naplnění: pojmout do sebe i svůj protiklad. Ale jak dlouho bude Spasitel snášet, aby skutečnost zrozená z jeho probodeného boku pro spásu lidstva, pracovala ve zcela opačném směru?
PS: Z toho všeho bez rozumných pochyb plyne: tato osoba není katolík ani křesťan; celebrování s holí čaroděje v ruce zjevuje plně, kým je. Každý ať z toho vyvodí potřebné závěry (ale pouze uvnitř svého svědomí; učinit tak veřejně představuje riziko stát se schizmatikem dříve, než to učiní ten, jehož je to povinnost). Nyní pro svou záchranu fyzickou a duchovní vezměte bezpodmínečně do rukou růženec nebo svaté evangelium.
Don Elia, La Scure
