Manuál na přežití
Když říkáme, že jsme první generace odsouzená žít v éře post-humánní, může to někomu připadat, že nejsme při smyslech, ale je to pravda; historické knihy před padesáti nebo sto lety neměly o tom pochybnosti a dávaly této definici jasný souhlas. Nebylo by to poprvé, co se děje něco takového, jenže většina lidí nemá smysl pro právě probíhající sociální transformace. Tentokrát však jsme u unikátního pramene (známe to: Když se mnoho křičí, pozor na vlky a Pierot vyčerpal všechnu svou věrohodnost, nakonec na to už nikdo nereaguje, i kdyby šlo ne o vlka, ale o vyhládlého lva.)
Ano, víme že v bioenergetických laboratořích se dějí výzkumy a pokusy skutečně satanské; víme o klonování a genetické manipulaci, vytvářejí se chiméry o opravdových monstrech, manipuluje se s DNA nejrůznějším způsobem, nicméně pomysleme, že toto nemůžeme vidět nějak zblízka, týká se to jen malé elity diskutabilních vědců a autorit, finančníků těchto projektů, tak raději obrátíme stránku novin a věnujeme pozornost kopané, a předpovědi počasí na náš nedělní výlet.
Nicméně problém post-humanity není situován pouze v neviditelném prostředí laboratoří nějaké vojenské instituce nebo v experimentech nějaké mezinárodní společnosti, která si nedělá skrupule, ale všechno to se zatím děje v mezích vyloženě satanských; Pirandello říkal, že my lidé jsme loutky, které si nejsou vědomy velké komedie, která se nazývá život. Daleko realističtěji by se dalo říct, že jsme pokusná zvířata pro dnešní experimentování s člověkem, a přitom stejně nevědomí, jako opičky nebo krysy používané k laboratorním pokusům.
Nejedná se pouze o experimenty biologické, genetické, chirurgické či hormonální (jen si např. připomeňme, s jakou odvahou a drzostí při relativní snadnosti přeměny se přistupuje ke změně sexu člověka na tzv. transgender, proces, který je vítán jak výdobytek civilizace, neboť uspokojuje sféru „sebeurčení individua“); ale také, a to především, o experimentování psychologické, intelektuální, kulturní a morální, zaměřené na ověření, do jaké míry je můžeme připustit, pokud nechceme překročit smysl pro estetické a etické hranice. A to nikoliv v nějakém izolovaném měřítku, ale docela masově. Jedná se totiž o to, zjistit v jakém čase, jakými nástroji a metodologiemi (viz klasické Overtonovo okno) je možno přivést nejen nějakou osobu, ale celou společnost anebo její převažující většinu k tomu, aby změnila radikálně svůj vlastní názor a své chování z praktického hlediska k tomu, co se začalo pokládat za pravé, správné, zdravé a krásné atd. a to vše u věcí, které se týkají přímo existence a životní volby u běžných osob.
Můžeme říci, že mnoho osob dnes spontánně dělá věci, za které by se ještě před několika málo roky styděly, a to nikoliv jao za zastaralé předsudky a iracionální stereotypy, ale na základě hodnot stabilně předávaných po několik generací. Skutečnost, že tato změna, nebo lépe řečeno toto převracení bylo připravováno, provázeno a pečlivě posilováno nejen veřejností a masmédii, ale celou společnou dominantní kulturou, přičemž především intelektuálové nedělali nic jiného, než že tlumili a anulovali vnímání, že dochází k nějakému zvratu. To je totiž nutná podmínka, aby se člověk nevracel zpět, aby nikdo nenaříkal nad tím, co se právě děje: prostě aby si ani nebyl vědom, že se něco takového plánovitě děje.
Ostatně stačí pozorovat děti a v míře méně nápadné, ale stále zřejmé, i dospívající. Rodiče a ti kteří pracují s mládeží ve škole, nemohou nekonstatovat, nýbrž musí vidět a chápat dvě rozdílné věci. Jak děti, tak dospívající silou závislosti na síti virtuální skutečnosti, fantazie, paměti, kritického uvažování, realismu a konkrétnosti svého jednání; a v důsledku toho jak jsou stále více manipulovatelní a ochotní být zkušebními zvířaty, jsou ochotní podstupovat jakýkoliv experiment, krom,ě jediného: postupovat proti vlastní autonomii a skutečné sebeúctě, neboť to je věc, kterou vždy vyžadují, protože ji konfrontují s reálnou skutečností, a nikoliv se skutečností virtuální.
Výmluvným příkladem je fenomén nerds, projevující seu chlapců velmi schopných pracovat s elektronickou technologií a nadaných vysokým kvocientem abstraktní inteligence, ale osobně bolestně nemotorných a nepřizpůsobených konkrétnímu životu; proto bývají plní odporu ke světu „normálních“ jedinců klidně ponořených do každodenního života. Ale mohli bychom uvést v mnoho dalších případů, jako je tomu v poptávce po terapiích psychologických, psychiatrických, už i u dvanáctiletých, aby se vyřešily problémy dyslexie, autismu, agresivity, depresí, nepřizpůsobivosti, nervové vyčerpanosti atd.
Co bychom ještě potřebovali, abychom se přesvědčili o skutečnosti opravdové antropologické mutace: naše děti, které nikdy neviděly krávu nebo telátko, umějí brouzdat internetovou sítí s profesionální zdatností, „chatují“ na „social network“ s tisíci dalšími (a možná i s dospělými a s příšerami, které se za děti vydávají), že více méně všechny generace, které po sobě následovaly v dějinách počínaje dobou, kdy začala první civilizace nebo snad ještě dříve, dobou kdy bylo „vynalezeno“ zemědělství? Je zřejmé, že již tehdy byl nastoupen proces bez návratu, protože všechny budoucí děti těchto dětí, nemluvě o vnucích, budou představovat charakteristiky „nespojitosti“ reálného života a závislosti na „síti virtuální reality“, a to ve stále rostoucí míře v exponenciálním rytmu. A nikdo nebude schopen udělat absolutně nic jiného z toho nejprostšího důvodu: kdo by pokládal celé toto chování za patologické a kdo by snil o tom, jak najít způsob k jeho odstranění? Naše civilizace se podobá lodi, která směřuje přímo ke katastrofě, ale orchestr v salonu první třídy stále hraje vysněné melodie a lid tančí a kochá se z joie de vivre (radost ze života).
V tomto bodě bychom si měli alespoň položit otázku, co by bylo možno udělat pro přežití v tomto dehumanizovaném světě, odsouzeném, aby se tak dělo v úsecích stále kratších a stále více šokujících. Místo abychom napsali závěť a prohnali spánkem kulku, máme přesně vymezenou povinnost – my, kteří, ať už dobří nebo špatní jsme si vědomi, že vedení lodi je zcela zbloudilé a směřuje nevyhnutelně proti ledovci; my, kteří již nyní se nacházíme ustavičně a každodenně v obtížích, musíme umocňovat naše ideje, naše hodnoty, náš životní styl, a to s velkým spěchem a strachem, že se vynořuje něco, co vystavuje naši existenci krizi, a pracovat na strategii přežití pro nás samotné, pro naše drahé, a pokud je to možné v určité míře i pro naše děti v naději, že přijde zázrak a zbaví nás post-humánního osudu, který na všechny hrozivě doléhá. Jinak budeme totiž velmi ubohými bytostmi, které přijaly proporce strašné zkázy, do které jsme ponořeni a neumíme udělat nic jiného než dát se do neužitečného ledově chladného nářku a okázale demonstrovat neschopnost pozorování, které neumíme přeložit do konkrétních rozhodnutí, aby nám pomohlo vyrovnat se nějakým způsobem s nejobtížnější a nejdramatičtější situací, v níž se nacházíme, a otevřeli pro naše blízké horizont naděje.
Za prvé, musíme rozlišovat sféru toho, co můžeme udělat sami, a která je sférou lidskou, od sféry toho, co může udělat Bůh, tedy od sféry nadpřirozené, od božského života. Ten, kdo věří v Boha, může mít vždy jasné rozlišování a neztrácí odvahu, ať už se jedná o první či druhou sféru. Věřící pamatuje na slova Ježíše Krista o podobnosti života a vinných ratolestí.
Já jsem vinný keř a můj Otec je vinař. Každou ratolest, která nenese ovoce, odřeže, a každou ratolest které nese ovoce, očistí, aby nesla více ovoce. Vy jste již čistí slovem, které jsem vám oznámil. Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, jestliže nezůstanete ve mně. - Já jsem kmen a vy jste ratolesti. Kdo zůstane ve mně a já v něm, ten ponese mnoho ovoce, protože beze mne nemůžete činit nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest, uschne, seberou ji, hodí do ohně a shoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.
Tedy jestliže jedna cesta ze současné situace se nám jeví lidsky nemožná, musíme vždy pamatovat, že to, co je pro člověka nemožné, je možné u Boha, protože u něho není nic nemožného. Na druhé straně, Bůh není automatickým distributorem své milosti: On naslouchá našim modlitbám a vždy nám přichází na pomoc v nebezpečných krocích našeho života. Ale jeho čas a jeho způsoby zůstávají zahaleny a skrývají se našemu zraku, protože jeho cesty nejsou naše cesty a my na druhé straně zřídka kdy jsme dobrými soudci toho, co je pro nás dobré. Ani jistota jeho pomoci nás nezbavuje nutnosti vyhrnout si rukávy a vynaložit všechno lidské úsilí, kterého jsme schopni. Nikdo není nucen k nemožnému. Důležité je však pamatovat, abychom to, co děláme, dělali v jeho duchu, podle jeho vůle a s pevným přesvědčením, že to nejsme my, kdo působíme, protože skrze nás to působí On sám. Jinak bychom si mohli pyšně myslet, že můžeme vykonat bůhví jakou věc. Ježíš však řekl s krajní jasností: beze mne nemůžete činit nic.
V tomto bodě se jeví zřejmým, že se před námi otevírají jen dvě možnosti: buďto zvolit, že se nabídneme jako učenlivé a dobrovolné nástroje v Božích rukou, budeme bojovat s jeho pomocí, s jeho radou a jeho podporou dobrou bitvu pro uskutečnění jeho Království; nebo odmítneme jeho volání, rozhodneme se sami pro sebe a proti Němu a nastoupíme cestu pýchy, závisti, (slávy, moci, bohatství a požitků), to znamená cestu pekla. Třetí možnost neexistuje, protože život je boj a neutralita je vyloučena. Buď stojíme na jedné straně s Bohem, nebo na druhé proti Němu. Právě to nám pomáhá jasně vidět a pochopit ďábelskou povahu moderní civilizace. Ona nestojí s Bohem, protože jde za přeludem neomezené lidské moci, jejího svrchovaného panování nade vším. Proto stojí proti Bohu a s ďáblem, jeho nepřítelem.
Ale co má dělat konkrétně ten, kdo se nachází a žije uprostřed odlidštěného světa a nezmůže se na víc, než modlit se, aniž by se přičinil. Především si musí uvědomit zcela jasně skutečný charakter a druh tohoto fenoménu. Na druhé straně se musí snažit šířit vědomí, které rozhodně nehledí na takové překážky jako nepochopení, obtížnost, pohrdání, výsměch, ba i skutečné nepřátelství. Za třetí musí věřit vždy v lásku¨, a to v lásku, jaké učil Kristus, a ne jak ji chápe svět: protože ona je silnější než všechno to, co si může ďábel vymyslet.
Francesco Lamendola
