Menu


Malá mučednice, která si zvolila nejlepší cestu

                                                                                       20.6. 2020

Prožila svůj krátký život a naplnila ho jedinou touhou: touhou po nebi. Sára Matteucci zemřela v sedmi letech, ale učí nás ještě dnes, jak je možné žít a umřít z lásky. A ukazuje nám, že Ježíš Kristus dále rozsévá své semeno svatosti pro spásu své církve a celého světa. Ale není to náhoda, že novými mučedníky dnešních dnů jsou právě děti. To v nich nastupuje triumf Neposkvrněného Srdce Panny Marie.

Je prakticky nemožné přeložit do pouhých slov život Sáry Matteucci (1978-1986). A to, co platí pro každé dítě Boží, platí tím více pro toto děvčátko, které sám Bůh chtěl zapsat mezi světce naší doby. V každém případě, jde-li o slovo, pro Sáru by stačilo jediné: nebe.

Sára je dítě tak krásné jako soška z porcelánu se svou jemnou tváří a očima v barvě nebes. Je to dítě tak hodné a tak všemi milované, až jí to vadí. Je tak radostná při svém zápasu se smrtelným nádorem, vždy s úsměvem na tváři připravená přijímat rány. Je tak zamilovaná do Panny Marie, že jí dává přednost před maminkou, a tak hluboce spojena s eucharistickým Ježíšem jako jeho sotva šestiletá nevěsta. A přece to, pro co my sami nemáme slov, je poslouchat, jak mluví tato malá mučednice z Ganglione di Tavulli (Pesaro) o své nezadržitelné touze po ráji. Je to touha, která na kříži choroby přijde náhle jako požár, který se v tajemství, jež zná jen Bůh, rozhoří v této maličké.

»Chci jít za Ježíšem!«

Jednoho dne je Sára s maminkou na hřbitově nad hrobem malého Graciána, svého bratrance, který zemřel před několika měsíci a zanechal v srdci hlubokou bolest. Dítě se ptá matky, zda Gracián v nebi ví, že se mu narodí bratříček. Maminka odpoví, že jistě v nebi všechno vidí a že ten, kdo jako první z rodiny odejde do lepšího života, přinese mu zprávu, že se mu narodil bratříček. »Néééé!«, zvolala náhle Sára nezvyklým hlasem, který maminku překvapil. »To chci být já, kdo půjde říct Graciánovi, že čeká bratříčka!«. Nakonec je pravdou, že to byla právě ona, kdo první odešel za Graciánem do nebe.

Když pak nastoupila choroba, (nefroblastom) diagnostikovaná v jejích pěti letech, vycházejí ze rtů dítěte k nebi vyznání lásky. „Musíš jíst!“, řekne jí jednou teta, jinak bys umřela!“ Sára spontánně odpovídá: „Chci umřít, protože chci jít k Ježíši, dokud jsem pěkná, ne jako stará a škaredá.“ Touto větou, kterou odpovídá učitelkám a přátelům, aniž si to uvědomovala, mluvila o dětství duchovním, potřebném k dokonalosti duše, a stářím a ošklivostí rozumí hřích, před kterým utíká.

A jak dosvědčuje matka, malá mučednice milovala, objímala a hledala na zemi nebeské království. Stále měla na mysli cestu do nebe. »Sára se nebála smrti. Nezajímal ji pozemský život, ale život v nebi. Cestu do nebe měla stále na mysli, svoje místo vedle Panny Marie a někdy jsem ani nedokázala spatřovat v ní své dítě v tom smyslu, jak některé matky vidí v dítěti celý svůj život. Měla jsme někdy pocit, že se o své dítě dělím s Pannou Marií, a neměla jsem odvahu modlit se za její uzdravení, protože jsme si nebyla jista, zda toto rozkošné dítě nám ještě patří. Zdálo se mi, že bych dělala násilí té, která tak toužila po nebi. Zdálo se mi příliš žádat Marii o Sáru, protože ona byla její a nám ji pouze půjčila«.

»Dejte mi Ježíšův chlebíček!«

V nevyzpytatelných touhách a plánech Božích je prostor i pro šestileté dítě, které má tak živou lásku k svátostnému Ježíši, že v posledním období svého života se každodenně sytí Tělem Páně a pozemský pokrm odmítá.

Největším snem Sáry bylo přistoupit k první svatému přijímání v Loretánském domku, oblečená v bílém jako nevěsta, ale nechtěla, aby se pořádala nějaká velká slavnost, chtěla to prožívat jako chvíle největší intimity. Ale nemoc jí nedopřála splnění toho svatého snu; Ježíše přijala poprvé na lůžku na pediatrii v Urbinu a přivedla k nejvyššímu dojetí nejen přítomné rodiče, ale i zdravotní personál a samotné kněze, kteří před tváří toho malého anděla vyznali, že nikdy neviděli žádného dospělého přijímat svaté přijímání s takovou milostí a vírou.

Jeden z nich, don Roberto Sarti, vypráví o malém eucharistickém dítěti: »Sára se stala pro mne, a myslím i pro všechny ty, kteří měli to štěstí poznat ji a pochopit, prosté a silné znamení Boží Slávy a Lásky bez hranic. (...) Sára měla srdce, přetékající láskou především ke svému velkému příteli Ježíši a jeho mamince Marii. Láskou tak prostou, ale tak intenzivní, že horoucně toužila po každodenním přijímání od toho dne, kdy ho přijala poprvé, až do posledního okamžiku svého života. Tak aniž by si toho byla plně vědoma, přetvářela se den za dnem více v samotnou Eucharistii, kterou přijímala: ona, jako Ježíš, úplná oběť pro dobro a spásu všech; také ona jako oběť na kříži, Bohu líbezná a milá.

Stále s nebeskou maminkou

Láska mezi Sárou a Marií byla bezmezná: vypráví o tom dialog zcela neobvyklý pro dítě tohoto věku. Jak dosvědčuje její maminka: »Jednou jsme byly samy doma a mluvily o Ježíši; pojednou mi Sára řekla: „Maminko, ty víš, že tě mám moc ráda. Ale neurazíš se, když ti řeknu, že Madoninu miluji ještě víc?“ „Ne, miláčku, odpovídám, jistě ne, protože všichni chceme milovat Marii jako Maminku nás všech.“ Na tato slova zahořel její zrak nejvyšší radostí: byla to odpověď, kterou chtěla slyšet!«.

Je tu ještě jedna zcela zvláštní epizoda, která spadá do posledních okamžiků jejího pobytu na zemi, a dává pochopit zvláštní pouto, které svazovalo toto dítě s její nebeskou maminkou.

Když Sára vydechla naposled, přestal padat sníh a dům Matteucciů se začal ihned plnit lidmi, kteří se chtěli naposled pomodlit s malou mučednicí. Zástup byl tak velký, že se lidé nevešli do domu, stáli i v koupelně a na dvoře až na ulici.

Během modlitby růžence otec Angelo pokynul matce, aby zatlačila Sáře oči, které se otevíraly. Matka podržela svou ruku několik minut, ale očička ne a ne se zavřít. Tu jí řekl farář, ať to tak nechá, že se to často stává. Nakonec na závěr růžence se k úžasu všech oči široce otevřely. Zdá se, jakoby nebeská Maminka chtěla ukázat světu celou svou lásku k milovné dcerušce. A ve stejnou chvíli jakoby Maria chtěla všem přítomným dát kousek ráje, který žil v očích tohoto andělského dítěte. Bylo možno jistě říct, že v této maličké duši již Neposkvrněné Srdce Mariino triumfovalo.

Můžeme říct, že v tuto dobu se v církvi mluví o všem možném, ale o jednom se mlčí a neopakuje se dostatečně. Církev je oživována světci a krví mučedníků: jsou zde tedy i dnes svaté děti, které nám Bůh dává pro naši spásu! On, který je Láska a Milosrdenství bez konce.

Costanza Signorelli, La Nuova Bussola Quotidiana

 

 






Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010