Létající svatý
Jeho jméno je svatý Josef Kupertinský. Protože žil před čtyřmi sty lety, dnes, když někdo slyší o takovém létání, ihned myslí na to, že jsou to pouhé legendy. Jsou však k dispozici nezvratné historické důkazy, které nás nutí, abychom pokládali tyto události za naprosto věrohodné a autentické. Fenomén těchto letů byl prověřován každý den a často i několikrát denně. Začalo to v roce 1628 a trvalo až do roku 1663. Je možno spočítat, že takových extatických případů bylo v jeho životě na tisíc a nejméně sto tisíc lidí bylo jejich svědky, mezi nimi i sám papež.
Narodil se roku 17. září 1603 a zemřel 18. září 1664 v Osimo v Markách, kde se přechovávají jeho ostatky.
V Itálii jsou tři oblasti, které se cítí zavázány oslavovat sv. Josefa Kupertinského: Puglia, kde se narodil v Copertinu právě 17. 6. 1603, Umbrie, protože v Assisi žil 14 let, a Marky, kde strávil posledních šest let svého života v Osimo, kde je nyní jeho svatyně s jeho ostatky.
Patřil do poměrně zámožné rodiny, ale jeho otec Felice Desa se zaručil za půjčky několika svých přátel. Ti pak zmizeli, on měl splatit jejich dluhy. Slídili po něm biřici a otec se musel skrývat, aby neskončil na galejích. Když měla jeho žena Františka porodit, přišli právě biřici a žena se utekla do pastýřské chýše. Tak Josef spatřil světlo světa podobně jako Ježíš.
Dítě vyrůstalo prakticky bez otce. Když dorostl do školního věku, těžce se roznemohl. Uzdravil se až za pět let díky zázraku Panny Marie. Zatím uplynula léta školní docházky a on začal chodit do jedné ševcovské dílny, ale to trvalo jen krátký čas.
Byl příliš roztržitý, jakoby nepřítomný. Býval zamyšlený, jakoby vytržený do neexistující skutečnosti. Lidé, kteří žili kolem něho, ho pokládali za retardovaného ubožáka, který ztratil paměť, říkali mu ironicky „boccaperta“ – otevřená huba. Ve skutečnosti Josef vstupoval do styku s neviditelným světem, světem duchovním, a zůstával „zamyšlený“ tváří v tvář nebeským bytostem, které jeho oči mohly spatřit.
V 19 letech se rozhodl pro řeholní život, ale žádná kongregace ho nechtěla přijmout. Nakonec našel přijetí u bratří kapucínů v Martina Franca jako laický bratr, ale po osmi měsících ho vyhnali právě kvůli jeho pověstným roztržitostem. V té době zemřel jeho otec, a protože Josef byl prvorozený, měl být jeho dědicem, a tedy převzít i odpovědnost za dluhy, které měl otec. Biřici začali slídit i po něm a on se musel zdržovat daleko od domu, aby neskončil na galejích.
Aby se vyhnul vězení, představil se jednoho dne v klášteře v Grotella nedaleko Copertina a prosil o pomoc. Sakristán se nad ním smiloval a ukryl ho. Aby se odvděčil za pohostinství, vykonával nejpokornější práce, ale také trávil mnoho hodin na modlitbách, a tak mohli bratří objevit, jak hluboká je dobrota tohoto mladíka, jak velká je jeho víra a hluboký vnitřní život. Projednali jeho záležitost s představenými a konečně byl mladý Josef Desa přijat do řádu konventních františkánů, ale pouze jako terciář určený pro domácí práce.
Jeho příkladné chování začalo přitahovat lidi. Mnozí ho žádali o radu a jeho odpovědi byly neobyčejně osvícené, a tak se představení rozhodli, že ho dají na studia, aby se stal knězem. Josef nechtěl, cítil se nehoden a kromě toho nevěděl, jak by zvládl zkoušky z teologie. Byl vlastně analfabet. Začal studovat ve dne v noci, ale výsledky se nedostavovaly.
Když přišel čas zkoušek, jeho hlava byla úplně prázdná. Zoufalý svěřil se Panně Marii a vždy se stalo něco zvláštního, neočekávaného – byl připuštěn dále bez zkoušek. Nakonec byl vysvěcen na kněze pro svou dobrotu, ale všichni věděli, že je úplný ignorant. Věděli však také, že je v něm „vlitá moudrost“, a mnoho profesorů teologie, biskupů i kardinálů přicházelo k němu se svými problémy a s prosbou o radu.
Mezitím začaly jeho pověstné „extáze“ spojené s lety, které přitahovaly velké zástupy věřících. Nějaký klerik mu záviděl jeho velkou popularitu a napsal posvátnému oficiu anonymní dopis: „Zde v Puglii je jeden 33letý fráter, který ze sebe dělá mesiáše a táhne za sebou davy.“ Svaté oficium ihned zasáhlo a povolalo Josefa do Neapole před inkviziční soud.
Byl podroben třem procesům. Ale i před tribunálem upadl do extáze a vznášel se nad zemí. Polekaní soudcové neměli odvahu ho odsoudit a poslali ho před tribunál do Vatikánu v Římě. Nyní byl Josef vyslýchán v přítomnosti papeže Urbana VIII. a jeho radost, že se nachází v přítomnosti náměstka Kristova byla tak velká, že upadl do extáze a vznášel se ve výšce před zraky papeže a shromážděných kardinálů. Když preláti viděli na vlastní oči tento zázrak, stali se obdivovateli pokorného frátera.
Nikdy nebyl odsouzen, ale celý život zůstal pro inkvizici „podezřelým“. Soudci tohoto tribunálu ho stále drželi pod kontrolou a pokaždé, aby zbrzdili jeho popularitu, kterou měl u věřících, zasahovali různými zákazy a změnou kláštera. Byl přinucen, aby žil stále ve vyhnanství. Žil 14 let v Assisi, pak ho poslali do Pietrarubbia do jednoho ztraceného kláštera na Monti di Carpegna, který patřil kapucínům, dále do Fossombrone a nakonec v roce 1656 do Osima v provincii Ancona k bratřím kapucínům.
Tam strávil posledních šest let svého života. Byla to léta relativně klidná. Byl ubytován ve třech malých celách, které jsou dodnes zachovány v tom stavu, v jakém byly při jeho smrti. Vedl život v ústraní, vyhýbal se setkáním s lidmi, a to i proto, že se zhoršil jeho zdravotní stav. Snášel obtíže stáří a nemoci s velkým klidem a nikdy si nestěžoval. Zemřel 18. září 1663.
Z Medjugorje Torino 109/2003 přeložil -lš-
Doslov překladatele: Pragmaticky založení křesťané mohou namítnout, k čemu je nám dnes dobrý takový „výstřední“ světec, kterého není možno vlastně nijak následovat. To je velký omyl. Právě dnes se mnozí lidé pachtí za prostředky, jimiž by se uvedli do výjimečného stavu meditace a vytržení. To je ve skutečnosti zvláštní forma spirituálního egoistického sebeukájení. Tento světec nám ukazuje, že skutečná extáze je něco zcela jiného: nezasloužená Boží milost, kterou Bůh obdařuje ty, se kterými je mu milé setrvávat v rozhovoru, tak jak rozmlouval kdysi s Mojžíšem na hoře Sinaj. Je mu milé rozmlouvat s tím, kdo ho prosí za „lid tvrdé šíje“. V případě sv. Josefa Kupertinského nám to dával dokonce vnějším znamením zřetelně na vědomí. Cílem duchovního života není upadnout do vytržení ani ho vyhledávat, ale s prostým, čistým, upřímným a pokorným srdcem se klanět Bohu a prosit vroucně za ty, kteří se mu neklanějí.
