Kristus Soudce
Jak hrozné je upadnout do rukou živého Boha (Žid 10,31)
Pravda víry, která upadla do zapomenutí
Dnešní pastorace v církvi nepřipomíná věřícím, že náš Pán Ježíš Kristus - druhá božská osoba Nejsvětější Trojice jedné podstaty s Otcem, jemuž buď čest a sláva na věky – je spravedlivý Soudce, který rozhodne neomylně o věčném osudu duše jednoho každého bezprostředně po jeho smrti a pošle ho navždy do nebe, nebo do pekla.
Tato základní pravda naší víry se jeví jako zcela zapomenutá, stejně jako princip, podle kterého musíme denně ve všem konat Boží vůli, abychom vzdávali slávu Bohu, protože jeho soud, před kterým budeme „skládat účty“, zhodnotí nekompromisně naše úmysly a skutky (Žid 4,13).
Počínaje promluvou Roncalliho na zahájení II. vatikánského koncilu 11. října 1962, pastorace církve byla zamořena novou tendencí, obsahující nepochopitelný rozpor mezi „milosrdenstvím“ a „naukou“. Jan XXIII. se stal průkopníkem mimořádné ideje, podle které církev nemá odsuzovat bludy, a to z toho důvodu, že, jak řekl, současní lidé již ukázali, že jsou nakloněni je odsoudit“. Proto církev začala dávat přednost spíše léku milosrdenství než přísnosti. Snaží se vycházet vstříc potřebám každého a ukazuje spíše platnost své nauky, než aby obnovovala odsuzování“ (AAS 54, 1962, str. 792).
Copak se však v minulosti církev nesnažila ukázat „platnost své nauky“ nezávisle na odsouzení? Stačí si přečíst kteroukoliv epištolu od apoštolů... Roncalliho návrh je zcela rozporný. Oficiální odsouzení bludu je samo o sobě skutek milosrdenství, protože varuje chybujícího a současně i věřící a vytváří pro ně nezbytný nástroj k obraně (R. Amerio). Tím, že církev přestává odsuzovat bludy, které ohrožují spásu početných duší uvnitř i mimo církev, neplní hierarchie svou povinnost a fakticky otevřela dveře ovčince vlkům. A ti, jak vidíme již padesát tři roky, ho s potěšením pustoší.
A jak tento úpadek dále pokračuje, dospěl dnes do stavu, že se v praxi propaguje oficiální a zcestná „pružná pastorace“, která obecně vyvolává údiv nad vynořujícími se „novotami“ ve shodě s linií nastolenou koncilem, který má za to, že Kristovo milosrdenství jde nad spravedlnost, a to především proto, že chce „usnadnit“ víru osobám, aniž by uvažovala, „co to stojí“. Chce usnadňovat víru k tomu účelu, aby bylo možno do církve integrovat ty, kteří se nacházejí „v existenčních periferiích“.
Je to obskurní a dvojsmyslná řeč, podobně jako v jiných oblastech, se zvláštní terminologií současného papeže Jorge Marii Bergoglia. Mezi svými opakovanými projevy otevřené náruče jmenuje občas také „obrácení hříšníků“, ale jen letmo, takže není vůbec jasné, zda taková „integrace“ může mít své místo jen skrze lítost a radikální změnu života, tedy autentickou konverzi, nebo ne. Velmi zřídka se u něho setkáváme s tím, co v této věci výslovně a jasně učí poselství evangelia.
Náš Pán totiž řekl zcela jasně, že pokud někdo nechce skončit v pekle, musí „mít lítost“ a „konat pokání“; že je nutno se opírat o víru v Něho, která jediná může zajistit milosti nezbytné pro vstup do věčného života „úzkou branou“ každodenního individuálního sebeposvěcování (Mt 4,17; 7, 13-14; Lk 13, 2-5). Jeho Slovo nenavrhuje žádné „usnadňování“ ani „integrování“: zve k následování a přijetí kříže, jak to učinil On (Lk 14,27), poslušný Otce až k „svědectví krve“ (Žid 12, 2-4). Jedině jeho milost otevírá bránu do věčného života a osvěcuje náš rozum, aby nám učinila jho Kříže „sladkým“ a „lehkým“ (Mt 11, 28-30). Perspektiva „usnadnění“ naopak vyvolává ideu „široké a pohodlné cesty, která vede do záhuby, a mnoho je těch, kteří na ni vstupují“ (Mt 7, 13-14).
Hlavní příčina současné duchovní temnoty spočívá v tom, že Zástupce Kristův na zemi nevidí potřebu Nejvyšší Autority, ani povinností, které mu příslušejí, především povinnosti „utvrzovat bratry ve víře“ (Lk 22, 31). A tak se tu hemží bludy všeho druhu, zatímco o základních pravdách naší víry se mlčí, nebo jsou deformovány. Jak řekl papež Felix III., který zemřel AD 492, platí pravda: Bludy, které nezavrhujete, schvalujete, pravdu, kterou nebráníte, zabíjíte. A skutečně: Kdo ještě věří v dědičný hřích, o kterém už nebylo zmínky tolik let, stejně jako o pravdách víry týkajících se posledních věcí člověka a tolika jiných? Jenomže jak věřit ještě v dědičný hřích a v peklo, jestliže se rozšířila absurdní idea, že Vtělení již všechny lidi spasilo, jak to hereticky tvrdí koncilní konstituce Gaudium et Spes (22,2), podle které se náš „Pán určitým způsobem spojil s každým člověkem“? Jak by mohl takovýmto způsobem „zbožštěný“ člověk přijít do pekla? A jak je vůbec možno ještě zachovat víru v peklo, když se vyvolává víra, že po smrti všichni půjdou „do domu Otce“! , jak to prohlásil panující papež v jednom ze svých ustavičných interview, když vtipkoval o trvání svého pontifikátu: „… dva nebo tři roky a pak hajdy do Otcova domu“?
Copak je možno vejít domu Otcova, pokud nebudeme shledáni hodni, aniž bychom prošli Soudem? Vraťme se raději k příkladu velkých světců, jako byl sv. Leopold z Padovy, který zesnul AD 1942 a který stále opakoval svým duchovním synům, aby se více než smrti báli Soudu, který nastane ihned po smrti, kdy staneme tváří v tvář našemu Pánu v celém jeho svrchovaném majestátu božského a neomylného Soudce.
Timor Domini už neexistuje u celé části kléru i věřících. Z důvodu dominantního falešného milosrdenství, bludu, který ten, jehož je to povinnost, už neodsuzuje, zdegenerovala víra části nynější hierarchie do té míry, že (za mlčenlivého souhlasu Prima Sedes) naléhá na změnu nauky víry o manželství, na povolení přístupu k přijímání znovuoddaným rozvedeným, která nabízí formy „uznání“ a „otevření“ nesezdaným párům, včetně homosexuálů. Uvědomuje si vůbec takový Kasper, Marx, Forte a spol., že tímto způsobem vytvořili a dále prosazují skutečnou apologii hříchu? Je třeba si klást otázku, zda dotyční vůbec „nepozbyli zdravý rozum“!
Je třeba především znovu předložit autentickou nauku Církve o pravdách víry, vyčistit pole počínaje falešným a karamelovým obrazem Krista, jaký se dnes předkládá, jakoby křesťanství bylo náboženstvím „srdce“ a „sentimentu“, „lidské sympatie“ a „otevření a očekávání“ a „nechat se překvapit shůry“ nebo „od Boha, ať už to znamená cokoliv; je třeba skoncovat s náboženstvím tzv. „solidarity“ na „humanitárním“ základě, které chce se vším experimentovat, odevšad něco přijímá, cokoliv spolkne, od mušek až po velbloudy, všechny rozhřešuje, aniž by si dělalo starosti s Boží spravedlností.
Je třeba naopak zdůraznit, že milosrdný Kristus odpouští a přijímá pouze toho, kdo ho miluje, a tedy naslouchá jeho slovům, činí pokání a změní svůj život. On je tentýž Pán, který bude každého z nás soudit ihned po smrti, což je výkon jeho kněžské moci, zahrnující také respektování spravedlnosti věčného Velekněze (Žid 7-10) a jeho královské moci, Krále králů a Pána veškerého kosmu (Zj 14, 14 n; 19,11n; 20,11n).
Kristovo milosrdenství je neoddělitelné od jeho spravedlnosti; nemohou být v rozporu, stejně jako pastorace církve nemůže být v rozporu s jeho naukou a naukou Apoštolů, s pokladem Víry uchovávaným po staletí učitelským úřadem Církve.
Tento článek představuje 1. část pojednání o Ježíši Kristu Soudci od Paola Pasqualucciho
Z Concilio Vaticano II přeložil -lš-