Koncil o komunismu (2)
V prosinci 1964 byl Mons Pierre Haubtmann spolu se salesiánem Giulio Girardim pověřen, aby zpracovali pro XIII. schéma kapitolu o ateismu. Girardiho text požadoval pozitivní přístup k marxistickému humanismu a dostal přednost před textem Mons. Wojtyły, který žádal jasné vyjádření ke svobodě církve ve společnosti.
Když Mons. Haubtmann představil Pavlu VI. „otevřenou“ a „dialogickou“ linii, která vylučuje jakékoliv odsuzování komunismu, povzbudil ho papež, aby v této linii pokračoval: Ano, řekl, je to současně delikátní a nevyhnutelné. Nový text, o kterém se diskutovalo v říjnu 1964, neobsahoval žádnou zmínku o komunismu. Podle redaktorů by to prý odporovalo pastoračnímu charakteru koncilu a bylo by to překážkou ‚dialogu‘ s komunistickými režimy. V diskuzi však vystoupilo mnoho otců, kteří s tím nebyli spokojeni a požadovali jasné odsouzení komunismu.
27. září však vystoupil libanonský patriarcha Maximos IV. Sagh s pojetím, že místo odsuzování marxismu je třeba uvést příčiny, které vyvolaly ateistický komunismus, předložit dynamickou mystiku mocné sociální morálky, a dokázat, že zdroj síly dělníků bojujících za osvobození leží v Kristu. My víme, že mnozí z nich, kteří se označují za ateisty, ve skutečnosti nejsou proti církvi, nýbrž stojí jí velmi blízko. Hledají, jak řekl Pavel VI., živou představu Boha, náboženství, které je v souladu s historickým vývojem lidstva, a především církev, která podporuje nejen chudé, ale i úsilí a solidaritu s chudými....Dokažme, že křesťanství je pravý socialismus, dokonale uskutečňuje spravedlivé rozdělení statků a zásadní rovnost všech lidí. (AS IV 2, 452).
Kardinál Franz König vyzval katolíky v zemích ovládaných komunisty, aby své svědectví o živém Bohu prokazovali tím, že budou s režimem spolupracovat na sociálním pokroku a dokážou tak, že náboženství uvolňuje větší síly než ateismus. (tamt. 455)
René Laurentin v Le Figaro a Clemente Riva v L´Avvenirre podpořili kardinála Königa a napsali, že kořeny ateismu je třeba hledat v křesťanství a vinu u křesťanů, kteří nemají správné znalosti o Bohu a jasný obraz o člověku a brání dialogu se světem.
Proti tomu se postavili biskup de Castro Mayer, kardinál Ermenegildo Florit a biskup Pavel Hnilica, který řekl, že schéma o ateismu říká o něm tak málo, že je to totéž, jako by neřekl vůbec nic. Dodal, že velká část církve trpí pod útlakem militantního ateismu, o čemž se schéma vůbec nezmiňuje, a přitom by chtělo mluvit o církvi v dnešním světě. Dějiny nás za toto mlčení právem odsoudí jako zaslepené zbabělce. Pak pokračoval, že nemluví o nějakém abstraktním tématu, protože sám byl se 700 kněžími a řeholníky v koncentračním pracovním táboře. Mluvím o své osobní zkušenosti a o zkušenosti těch kněží a řeholníků, které jsem poznal ve vězení a s nimiž jsem nesl břímě a nebezpečí pro Církev. (AS IV/2, 629-631)
Arcibiskup Florit uvedl jednoznačná svědectví, že ateistický ráz dialektického materialismu není nějaký vedlejší faktor. Existují katolíci, kteří se absurdně domnívají, že mohou být přívrženci ekonomické nauky marxistického systému, aniž by tím schvalovali ateismus, a proto je nezbytné, aby koncil jasně konstatoval nemožnost takového oddělování. Podle Mons. Elko z Pittsburghu je nezbytné hovořit o dialektickém materialismu jako o moru dnešní společnosti a odsoudit ho tak, jak mu to patří, aby nám budoucí staletí nemohla vyčítat zbabělost a strach, když o tom budeme jednat jen nepřímo. (tamt. 480-481)
Podobně se vyslovil Mons. Rusnack, pomocný biskup z Toronta pro Ukrajince v Kanadě: Byl by to skandál a akt zbabělosti, kdyby koncil ve 20. století opomenul před veřejností poukázat na bludy a lži komunismu. (tamt. 639-642)
Na generálním shromáždění koncilu 29. srpna 1965 promluvil kardinál Josef Slipyj, ukrajinský metropolita. V aule se mluvilo mnoho o ateismu podle západních představ, ale mnozí řečníci ignorují jeho skutečnou existenci v zemích Východní Evropy, kde byl pozdvižen na vládní systém a usiluje všemi způsoby o vyhlazení katolické církve a veškerého náboženství. A to není pro nikoho tajemství. (AS IV/3 106-110)
Kardinál Antonio Bacci zdůraznil: Pokaždé, když se sešel ekumenický koncil, řešil velké problémy, který byly žhavé v jeho době, a odsoudil bludy, které byly tehdy akutní. Mlčet o této věci byla by podle mého názoru neodpustitelná nedbalost, ba co více, kolektivní vina...Jedná se o velkou teoretickou a praktickou herezi našich dnů, a pokud se jí koncil nebude zabývat, může koncil vyznít jako nezdařený. (AS IV/2, 669-670)
Rozeslání antikomunistické výzvy
7. října 1965 byla diskuze ke schématu konstituce Gaudium et spes ukončena a 8. října kardinál Felici oznámil, že otcové mohou ještě do příštího dne podávat písemné připomínky. Coetus Inaternationalis Patrum připravil písemný návrh, který požadoval doplnění schématu o problém ateismu a komunismu v tomto znění:
Vzorový návrh doplnění – Problém komunismu
Každá forma ateismu musí být zavržena, protože odporuje nauce Církve. Ale jeho forma, jaká má od minulých staletí až do našich dnů největší vliv ke škodě věřících křesťanů a příslušníků všech náboženství a působí tedy velké starosti pastýřům Církve, je jeho šíření pod názvem marxistický socialismus nebo komunismus. Pod záminkou ekonomického a společenského pokroku svedl politováníhodným způsobem mnoho lidí.
Skutečnost je taková, že komunismus svým popíráním existence Boha a veškerého náboženského tedy nadpřirozeného řádu, jak to dokládají dějiny, s logickou nutností podkopává také základní principy přirozeného řádu. A skutečně, abychom naznačili jen ty nejdůležitější, popírá duchovní charakter a nesmrtelnost lidské duše; odmítá pravou svobodu, zvláště v náboženských věcech; uráží v mnoha bodech pravou důstojnost lidské osoby, rodinu a manželský svazek; neuznává žádné pevné a neměnitelné normy mravního řádu a práva, spíše je pro něho správné a mravné jen to, co slouží diktatuře jedné strany; neuznává právo na soukromý majetek; pokládá boj mezi společenskými třídami za nezbytný prostředek k dosažení pozemských statků; má od státu totalitní charakter, který nepřiznává individuu nebo sociálním skupinám jako středním instancím žádné místo.
Ze všech těchto důvodů je třeba komunismus odmítnout, nejen proto, že je napaden morem ateismu, ale také proto, že pro závažné výše uvedené bludy byl učitelským úřadem prohlášen za zvrácený (viz enc. Divini Redemptoris).
Komunismus je nutno pokládat za nebezpečný ještě z toho závažného důvodu, že zvláště v naší době na mnoha místech ho politické a občanské autority všemi prostředky prosazují do praxe a je šířen a oktrojován také prostředky násilí a podlosti. Komunismus ujařmuje Boží a lidská práva a v důsledku toho je samotné katolické církvi, která tuto nauku a praxi nemůže akceptovat, zabraňováno v uskutečňování jejího božského poslání a její členové jsou vystaveni nejsmutnějšímu pronásledování.
Z těchto důvodů katolická církev podněcována pohledem na zkázu duší nikdy neustávala odrazovat věřící od nauky a praxe komunismu, a to také opakovaným odsuzováním a varováním. Také dnes se cítí zavázána svou vážnou pastorační úlohou vyslovit prostřednictvím ekumenického koncilu stejný ortel.
Zatímco zcela vnitřně prožívá účast na utrpení svých členů, kteří trpí různými formami komunistického pronásledování, zdůrazňuje slavnostně zjevné přirozené pravdy, proti kterým komunismus bojuje. Vnitřně zapřísahá své děti i všechny lidi s čestným svědomím, aby se nedali svést klamnými nadějemi, že mohou svou náboženskou víru dovoleným způsobem uvést do souladu se zásadami komunismu, alespoň v sociální a ekonomické oblasti. Církev prohlašuje, že cesta pravého pokroku nespočívá v doktríně a praxi komunismu, jak se již ukazuje na bolestných zkušenostech mnoha národů, nýbrž na zdravých politických principech, které jsou v souladu s Božím zákonem, a to zákonem jak přirozeným, tak pozitivním.
Nakonec vyzývá všechny odpovědné, aby prostředky spravedlnosti a blíženské lásky překonávali všechny nespravedlivé podmínky, které komunismu připravují cestu.
Důvody, které byly uvedeny na přiloženém listě, aby otcové podpořili tento návrh, byly pozitivního i negativního charakteru. Mezi pozitivními důvody bylo znovu opakováno: Jestliže koncil má především pastorační charakter, je možno najít naléhavější pastorační důvod, než zabránit, aby se věřící skrze komunismus stali ateisty? Mnoho je těch, kteří ve skutečnosti věří, že mohou patřit ke komunistům, protože nejsou ateisté. (L. M. Carli, Il comunismo e il Concilio Vaticano II. 222-223)
Mezi negativními důvody byly uvedeny tyto tři:
1. Jestliže by koncil o komunismu mlčel, bylo by toto mlčení v pojetí věřících bezprávím, ale s nevyhnutelnými důsledky by to také znamenalo odmítání všeho, co předchozí papežové o komunismu prohlásili, stejně jako mnoha odsouzení, která vyhlásilo Posvátné Oficium. Psychologické škody, jaké bychom zažili, by byly nesmírně těžké, protože by se rovnaly pohrdání učitelským úřadem Církve. Navíc mohla by být Církev snadno obviněna z oportunismu, protože si dělá větší starosti o židy než o křesťany, kteří trpí pronásledováním.
2. Komunismus po tom touží a očekává velmi dychtivě mlčení koncilu. Není pochyb o tom, že mlčení koncilu by využil k nesmírné propagační práci ve svůj prospěch, což by způsobilo politováníhodné zmatky v mysli věřících.
3. Tak jako je zcela neprávem Pius XII. blažené paměti obviňován z mlčení k obětem národního socialismu, tak by musel být právem obviněn koncil a biskupské kolegium za mlčení k obětem komunismu. (tamt. 223-224. Latinský text AS VI/2 899-900)
