Koncil o komunismu (1)
V době od zažehnání kubánské krize do smrti prezidenta Kennedyho zavládla ve světě atmosféra uvolnění. Encykliky Jana XXIII. a Pavla VI. vyvolaly dojem, že církev chce změnit svůj vztah ke komunismu a vystříhat se fakticky jakéhokoliv verbálního odsuzování. Symbolem nové východní politiky Vatikánu byl Mons. Agostino Casaroli. Komunistické země přešly od otevřeného pronásledování k omezené toleranci vůči kultu a svobodě slova.
Mnoho koncilních otců zastávalo názor, že katolíkům není dovolena dohoda s komunistickými režimy, a to ani za cenu zajištění určité kulturní svobody. Jiní se projevovali pragmatičtěji. Plinio Corrêa de Oliveira uveřejnil 1963 studii Svoboda církve v komunistickém státě. Poukázal v ní, že katolíci nemohou vyhledávat modus vivendi s komunismem, protože odmítá jejich obhajobu přirozeného práva a právo na soukromé vlastnictví, které stanoví sedmé a desáté přikázání. Materiál byl přeložen do španělštiny, francouzštiny a italštiny a rozdán 2200 koncilních otců a 450 novinářům přítomným v Římě. Zkrácená verze vyšla v listě Il Tempo a vzbudila velký ohlas ve veřejnosti i za železnou oponou. 9. ledna 1964 napsal koncilní otec Mons. Cicuttini papeži: Mohu říci, že všichni očekávají koncilní schéma o komunismu, které by bylo velmi prozřetelnostní. Podle mého pokorného soudu nemůže koncil v tomto okamžiku ignorovat tak velké nebezpečí a tak komplexní a závažná obvinění.
Spis Svoboda církve v komunistickém státě se spojí se dvěma dalšími iniciativami. První se týkala problému komunismu. Mons. Geraldo de Proença Sigaud a Mons. Antonio de Castro Mayer provedli před začátkem druhé periody koncilu mezi otci písemný průzkum, zda se naskýtá možnost, aby se koncil jasně a slavnostně vyslovil k otázce komunismu. Z 243 odpovědí 218 se vyslovilo pozitivně. 29. listopadu poslali požadavek kardinálu Cicognanimu s prosbou, aby ho předložil papeži. Kardinál tak učinil na audienci 9. prosince 1963 a na materiál poznamenal: Je třeba něco říct, krátce, slavnostně a jasně.
Vzhledem k rostoucí marxistické a komunistické expanzi a šíření bludů, které ovlivňovaly i mnoho katolíků k přijímání marxistické doktríny a sociálních struktur komunismu, pokládali signatáři apelu koncil za jedinečnou příležitost vyslovit se ke komunismu, neboť jde o důležitý problém týkající se významně blaha církve a spásy duší. Naléhali na papeže, aby dal zpracovat konstituci s tímto obsahem:
1. Vyložit s velkou jasností katolické sociální učení a bludy marxismu a komunismu z filozofického, sociologického a ekonomického hlediska.
2. Je třeba překonat ony bludy a mentalitu, která vede katolíky k přijímání socialismu a komunismu.
Státní sekretariát poslal petici 18. prosince 1963 Mons. Felicimu a ten ji postoupil redakční komisi schématu Církev v dnešním světě. Návrh však měl před sebou svízelnou cestu.
Druhá iniciativa, kterou podnikl Mons. Geraldo de Proença Sigaud byla petice podepsaná 510 biskupy ze 78 zemí, která žádala papeže, aby ve společenství se všemi biskupy světa zasvětil svět Neposkvrněnému Srdci Panny Marie s výslovnou zmínkou o Rusku. Předal tuto petici osobně Pavlu VI. 3. února 1964.
Pater Congar napsal: Podnikám kampaň, JAK JEN MOHU proti zasvěcení světa Neposkvrněnému Srdci Panny Marie, protože vidím nebezpečí, že se z toho vyvine v tomto směru hnutí. (Congar Journal, sv. II s. 143)
Spis prof. Corrêa de Oliveiry a dvě iniciativy otců tvořily organický celek, o kterém autor napsal: Ve svém celku tvoří tyto tři dokumenty, každý svým způsobem, tři epizody nedocenitelného významu v současném boji proti největšímu protivníkovi Svatého otce, katolické církve a křesťanství. (Corrêa de Oliveira, A mangem de três dokumentos providenciais, in Catolicismo159, (1964) s. 3)
V encyklice Ecclesiam suam ze 6. srpna 1964 si Pavel VI. stěžuje na ideologické systémy ve světě, které popírají Boha a utlačují církev, ale vyslovil přání, aby církev jednoho dne zahájila otevřený rozhovor, do kterého by nevstoupilo nic z toho, co dnes káráme a co nás nutí ke stížnostem.
Jak poznamenal historik A. Riccardi, poprvé se v encyklice objevila politika dialogu s nevěřícími a se socialistickými režimy.
Skutečnost, že koncilní schéma zcela pominulo jakoukoliv zmínku o komunismu, vyvolal v debatě vážné starosti mnoha koncilních otců. Dokonce německý biskup Stimpfle z Augšpurku a italský biskup Barbieri se s naléhavostí vrátili k otázce komunismu. Mons Barbieri řekl: Tento koncil má podle svého cíle pastorační charakter a musí se proto pokud možno vyhýbat odsuzování: ale pro mnoho věřících by to bylo pohoršení, kdyby koncil budil dojem, že se bojí odsoudit největší zhoubu naší epochy, vědecký praktický ateismus, který se ve svých důsledcích projevuje v morální a duchovní oblasti hůře než atomová bomba.(AS III/5, 362 – 364, 363)
Následující den zaútočil čínský biskup v exilu jménem 70 biskupů na politiku „natažené ruky“ a žádal vydání nové kapitoly nebo alespoň slavnostní prohlášení o komunismu, aby tak koncil reagoval na očekávání národů, které těžce strádají pod jhem komunismu a touží po osvobození, a to z různých důvodů:
1. Odůvodnění znamení času: církev nemůže a nesmí ignorovat, že komunismus a marxistický materialismus představují největší a nejsmutnější charakteristické znamení naší doby.
2. Obrana pravdy: v komunismu, materialismu a bojovném ateismu vrcholí všechny hereze.
3. Obrana svobody: musíme alespoň připomenout, že pod komunismem se projevují stále krvavá nebo přinejmenším zničující pronásledování.
4. Musíme rozptýlit všechny iluze: Nauka o mírovém soužití, politika natažené ruky a koncepce tak zvaného katolického komunismu jsou prameny nebezpečných zmatků.
5. Musíme uspokojit očekávání národů, zvláště těch národů. které strádají pod komunistickým jhem, sténají a trpí bezpráví nevýslovných bolestí. (AS III/5, 378)
Mnoho dalších biskupů vystupovalo s požadavkem, aby schéma pranýřovalo komunismus. Byli to biskupové z Argentiny, Španělska, Jugoslávie, Spojených států.
Mons. Carli předal závažnou písemnou intervenci:
Veliký údiv vyvolává skutečnost, že schéma mlčí k fenoménu, který bohužel v našem světě existuje; fenoménu, který silně dotýká přirozeného řádu a s ním současně i nadpřirozeného; fenoménu, který musí vyvolávat bolest a nářek koncilu o nic méně než hlad a populační exploze, jak stojí v úvodu, protože zasáhl utrpením a smutkem již miliony lidí a dále je postihuje. Myslím tím fenomén marxismu, který je vnitřně zvrácený, protiví se a povyšuje se nade vše, co nese jméno Boží a čemu se vzdává náboženská úcta. Posadí se dokonce v Božím chrámě a bude se prohlašovat za Boha (2 Sol 2,4); marxismus, který se lstivě odívá do šatu hospodářství nebo politiky, používá fyzické násilí a sužuje tak krutě více než polovinu světa a zbývající části strojí úklady; který mezi katolíky, odloučenými křesťanskými bratry a nakonec i příslušníky všech náboženství rozsévá tolik smutku a bolesti. Jeho nauka a praxe proti Bohu, lidem, světu, eschatologii je v radikálním rozporu s křesťanskou naukou a praxí a je dokonce naprosto nepřátelská.
Dialog s marxismem se jeví jako nemožný; neměl by však scházet přinejmenším monolog. Katolická církev, která má takový fenomén před očima, která ho pociťuje na svém vlastním těle a trpí tím, nemůže mlčet nebo dokonce promlouvat eufemistickými slovy!
V této třetí koncilní periodě jsme slyšeli mnoho otců, kterým záleželo na tom, abychom provedli závěrečný soud o odpovědnosti židů za usmrcení našeho Pána Ježíše Krista. Takový proces, pokud ho nechceme přenechat jen Boží spravedlnosti a milosrdenství, se mi jeví jako velmi obtížný vzhledem k dlouhé uplynulé době a k velkému počtu biblických a patristických výroků, které by musely být podrobeny exegetickému zkoumání, aniž bychom přitom byli ovlivnění lidskou a křesťanskou pietou, jakou plným právem dlužíme národu, který byl v poslední válce vystaven ustavičnému pronásledování. Není proto s podivem, že náš koncil, který se tak stará o onen dějinný proces, neztratí sni slovo, nevysloví ani starost o ten nejžalostnější fenomén naší doby, který nese jméno marxistický komunismus?
Někdo snad řekne: Ale komunismus byl již papežským učitelským úřadem odsouzen. Na to odpovídám: To nepopírám, ale nebyl rovněž celý zbytek, který se v tomto schématu nebo v jiných nachází, hlásán papeži, zvláště Piem XII. ctihodné paměti, a to dokonce ještě s větší jasností, obšírností a přesností, a náš koncil přesto pokládá za dobré opakovat tyto věci slavnostně v koncilním rámci.
Proto žádám, aby tato největší hereze naší doby byla projednána explicitně a kompletně, aby potomci neměli důvod k názoru, že 2. vatikánský koncil se konal v době, kdy celý katolický svět žil v míru a pokoji.
Církev se nemůže spokojit s tím, že trpí, sténá a naříká, nýbrž podle příkladu Ženy z Apokalypsy (Zj 12,2), která při pohledu na rudého draka bez bázně křičí, měla by podat slavností a společné svědectví pravdě, neměla by svou ekumenickou službu a útěchu odmítnout nejen svým biskupům, kněžím a laikům, ale ani odloučeným křesťanským bratřím, ano ani osobám, které vyznávají jiná náboženství a trpí kvůli marxismu hladem, vězením, exilem, pronásledováním a smrtí; konečně měla by mateřské povzbuzení adresovat katolíkům, zvláště dělníkům a inteligenci, kteří pod záminkou ekonomického pokroku a lživědy jsou touto zvrácenou naukou sváděni a mohou být mlčením koncilu snadno upevněni ve svém bludu. Církev musí otevřeně vyložit, jakým způsobem se mají její děti zachovat vůči v současnosti existujícímu marxismu a jak sama zajišťuje, aby podvedené přivedla zpět na správnou cestu.
Ctihodní bratři, předložil jsem vám otevřeně své myšlenky k tomuto tématu. Když to dělám, jsem také vykonavatelem poslední vůle mého zemřelého spolubratra arcibiskupa Josefa Gawlina,(1) který před krátkou dobou zesnul (20. září 1964). Ten si mi několikrát před svou překvapující smrtí na základě svých vlastních poznatků a životních zkušeností v této věci stěžoval na nápadné mlčení koncilních schémat k tak důležitému naukovému a pastoračnímu problému. (AS III/5, 439-441)
(1) Arcibiskup Josef Gawlina byl vyhnán z Polska a působil jako ordinář Poláků v exilu.
