Menu


Konce katastrofálního pontifkátu

                                                                                20. 11 2016

Včerejší New York Times píše o „běhu proti větru“ papeže Bergoglia při definitivní transformaci církve na „progresivistický klub“, jako se to líbí radikálním levičákům.

Aby uspěl, - podle NYT - musel by zařídit dostatečný počet bergogliánkých kardinálů schopných zvolit nástupce podle jeho obrazu a podobenství. Je to obtížná operace. Jedna konzistoř na to nestačí.

V katolických kruzích nastal rozruch, že tento pontifikát se ocitl ve slepé uličce, mimochodem nastolené v politickém kontextu, v jakém se zrodil (vláda Obama/Clintonová).

Včerejší konzistoř, závěr Svatého roku, Bergogliovy osmdesátiny (17. 12.) říkají, že pro tohoto papeže nadešla doba bilancování, s rozčarováním pro modernisty, kteří snili o revoluci, a pokládaného za katastrofální pravověrnými katolíky (mimo jiné statistky hovoří o dalším úpadku náboženské praxe). Podívejme se na jednotlivé hlasy.

Františkovo jubileum byl debakl nejen pro římské hoteliéry. Křesťanský lid ho opomíjí a nebere ho vážně.

Cesta papeže do Lundu na připomínku 500 let Lutherova schizmatu, která byla ohlášena jako historický zvrat s perspektivou „interkomunia“ mezi katolíky a protestanty, vyzněla jako obřad, který nepřekročil hranice obvyklých prohlášení (navíc i nepříjemným překvapením pro mnoho katolíků nad morální legitimaci Luthera).

Témata, jimiž Bergoglio otřásal po dva roky církví (Eucharistie a nesvátostné svazky), ho přivedla k porážce na dvou synodách.

Když pak sáhl k odvetě a podepsal postsynodální dokument Amoris laetitia, který se pokouší změnit tisíciletou nauku církve, aniž by to výslovně prohlásil, učinil tak „revolucí“ v tisku s aplikací „pastorace případ od případu“.

Tento zvrat pokládá mnoho věřících a biskupů za tak ničivý, že někteří kardinálové – představitelé mnoha dalších kardinálů a biskupů, předložili černé na bílém Dubia, s nimiž seznámili veřejnost poté, co papež odmítl svou jasnou odpověď o sporných bodech, pramenech konfliktu.

Jeho současná pozice je poznamenána nemohoucností, protože úkolem Petrova nástupce je právě říct definitivní a jasné slovo na obranu katolické nauky.

Jestliže to odmítá udělat, právě tím sám živí pastorační zmatek a chaos v církvi a sám sebe degraduje.

V této věci napsal americký kardinál Raymond Burke, jeden z autorů Dubia v National Catholic Register, že »pokud se nedostaví odpověď na sporné body, řekl bych, že bude třeba zvážit akt formální nápravy těžkého bludu. V tradici církve existuje možnost nápravy římského papeže, i když je to velmi zřídkavá okolnost«.

Včera americký vatikanista Edward Pentin referoval o zdroji ze Santa Marta, který hovoří o tom, že Bergoglio kvůli čtyřem kardinálům kypí zlostí.

Neudržitelnost jeho pozice spočívá v tom, že na kardinálská Dubia, na něž se kanonicky odpovídá pouze „ano“, nebo „ne“, nemůže odpovědět ani tak ani onak, protože by buďto zapřel svou revoluci, a to by byla jeho kapitulace, anebo by veřejně připustil, že porušil katolickou nauku, a tak se kompromitoval jako papež.

Bergoglio se rozhodl zrušit v konzistoři setkání s kardinály, protože by se před tímto shromážděním nemohl vyzout z eventuálních otázek o dubiích.

Prohra

Ale nejhorší debakl papeže Bergoglia je debakl politický, protože jeho pontifikát charakterizují tři politická ultraprogresivní témata: otevření bran mase imigrantů, ekokatastrofa a nekritické postoje k islámu.  Kromě politických debaklů, které papež sklidil v Jižní Americe (např. v Argentině a Kolumbii) je to  především vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách USA představuje jeho největší prohru.

A to právě z toho důvodu, že Trumpova linie je zcela opačná než jeho a Obamova, jak v otázkách imigrace, tak ekokatastrofy i islámu.

K tomu přistupuje skutečnost, že Bergoglio při své americké cestě výslovně atakoval Trumpa tvrdým anatema „ad personam“, zcela nepředloženým a útočným.

Fakt, že Trump vyhrál vlby a rozhodující roli přitom sehrály hlasy katolíků, znamená, že američtí katolíci Bergogliovi nedůvěřují.

Ostatně hned po prezidentských volbách hlasovali američtí biskupové pro nové vedení biskupské konference. Bylo to něco jako referendum o papeži Františkovi, řekl John Allen, když jména Františkových oblíbenců ztroskotala. Byli zvoleni jiní.

Trumpova éra znamená geopolitický západ bergoglianismu

Není náhoda, že především Obama (a okruh liberálních médií) mytizoval argentinského papeže, který zvrátil priority svých předchůdců a stal se svého druhu planetárním kaplanem obamismu.

Podivné „odstoupení“

V minulých dnech profesor Germano Dottori, docent strategických studií na univerzitě Luiss v Římě a vědecký poradce v Limě, poskytl zajímavé interview katolické agentuře Zenit.

Na dotaz o dokumentech, jež unikly z Wikileaks a které odhalují tajné aspekty Hillary Clintonové, např. dopis z r. 2012 (z doby Benedikta XVI.), který se týká katolické církve, Dottore odpověděl:

»Vyšly na světlo dokumenty, které odhalují silný zájem kliky Hillary Clintonové vyvolat revoltu v celé církvi a zničit hierarchii. Posloužit k tomu měly nátlakové skupiny zdola a použití schématu a zkušeností barevných revolucí. Nejsme ještě u kouřící pistole, ale jsme nablízku. I když nemáme ještě přímé důkazy, vždy jsem si myslel, že Benedikt XVI. byl donucen k abdikaci komplexní machinací řízenou z míst, která mají zájem na zablokování smíru s pravoslavnou Rusí, náboženským pilířem projektu postupné konvergence mezi Evropu a Moskvou.«

Dnes, v době Trumpově, se vrací tato perspektiva jako aktuální také pro církev a Evropu. Setkání Františka s patriarchou Kyrillem mohlo znamenat první krok, kdyby si František nepospíšil, aby „přehodnotil“ to, co podepsal.

Je to takřka nemožné, ale byl by to mimořádný obrat, kdyby nyní odhodil agendu Obama (a agendu Scalfari) a osvojil si agendu Ratzinger a přijal bratrskou korigující ruku, kterou mu Benedikt opakovaně podával, aby zažehnal doktrinální deviace a implozi v církvi.

Jaká jiná východiska má papež Bergoglio? V těchto dnech dokonce kolují zvěsti, nad kterými je třeba velmi pokrčit rameny: svolání koncilu. To se jeví jako absurdní už z praktického hlediska (a pro papežův věk).

Jiné hypotézy mluví o abdikaci u příležitosti osmdesátin (za měsíc); to by vysvětlovalo listopadovou konzistoř (z vyhlídkou na konkláve).

S největší pravděpodobností se však btento pontifikát potáhne a bude utápět sebe i církev v chaosu a v politických akcích o imigrantech den po dni, doprovázen jmenováním stále nových bergogliánských kardinálů, aby upevnil svou moc.

                                                            Antonio Socci, Lo Straniero










Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010