Komedie pokračuje
Z nejnovějšího setkání spřízněných duší
Církev je nucena stát se modernější: musíme táhnout s chudými a slabými, nikoliv s bohatými a silnými.
Planeta je ohrožena, klima musí být naší první starostí.
Pohání mě jediné přání, aby naše církev přežila, tím, že se přizpůsobíme modernímu duchu civilní společnosti.
To jsou věty revoluční síly.
14. ledna Scalfari navštívil Dům sv. Marty: Objali jsme se.
Existuje jen jediný Bůh, to je názor Jeho Svatosti. A papež František se domnívá, že máme za úkol všechny sbratřit, nejen katolíky a protestanty, nýbrž všechna náboženství, která uctívají Boha, tím že se podřizují jeho pravidlům; na světě existují také jiná monoteistická náboženství, a existují také polyteistická, jak tomu bylo již dříve. Bohové těchto náboženství se mezi sebou ignorují nebo proti sobě bojují až do extrémů. To byl dřívější svět. Dnes už nepřistupujeme k takovým extrémům, ale někdy existenci jiných náboženství ignorujeme.
František vysvětluje, proč existují hlasy, které si i v křesťanských náboženstvích protiřečí.
Jediný Bůh, kterého uznává, to vše široce překračuje.
Scalfari zdůraznil, že je ateista, ale zajímá se o teologické otázky, protože „mají vliv na všeobecnou kulturu a někdy i na intelektuální život osob“.
Po výměně názorů na všeobecné věci položil novinář otázku, kterou kladl již dříve:
Scalfari se zeptal, které světce František uctívá více než jiné.
František: Jsou to světci, kteří silně přispěli k církevním dějinám. Je to Pavel z Trasu, Augustin, biskup z Hypo, sv. Ignác, zakladatel Tovaryšstva, ze kterého pocházím, a František z Assisi, jehož jméno jsem přijal. Z jakého důvodu se mě na to ptáte?
Scalfari se vrací k Augustinovi a mluví o tématu „milosti“. Bylo řečeno, že Bůh uděluje všem křesťanům milost, aby ho přijímali až do smrti, aby nepáchali hříchy, které by vedly ke ztrátě milosti.
To všechno byla první verze, ale existuje také druhá. „Bůh uděluje milost jen jedné části lidstva, ta druhá zůstává bez ní, ale v průběhu života riskuje ten, kdo milost má, že ji ztratí, a kdo ji nemá, může ji obdržet“.
To jsou dvě odlišné nauky o milosti, protože ta druhá nauka sv. Augustina umožňuje člověku, aby se svým chováním o ni snažil, protože milost si musí zasloužit. Získat ji je obtížnější než ji ztratit. Podle Augustina je tak lidstvo vystavováno zkoušce.
Scalfari: Jak se díváte na tuto otázku?
František: Zcela souhlasím s tím, co říkáte, Sv. Augustin je světec s velkým intelektem. Měl také mystická hnutí, která oživila jeho víru a učinila z něho velkou postavu, ať už kvůli nauce o milosti, nebo kvůli úsilí o mystický vztah s Bohem Stvořitelem, který nám radí jak žít. Augustina však nemůžeme označovat za mystika, stejně jako Ignáce z Loyoly, i když měli s Bohem zkušenosti toho druhu.
Scalfari: Svatosti, měl jste někdy sklon k mysticismu? František z Assisi jej měl.
František: František se změnil po svých dobrodružstvích v mládí ve veselém vztahu k bližním v mystika a zaplatil za svůj život, který v mládí vedl. Byl totálním mystikem, modlil se a identifikoval s Bohem, když tělem i duší shromažďoval kolem sebe ony duše, které smýšlely stejně jako on, takže jeho přívrženci byli v Římě pokládáni za řeholní společnost. Šel dokonce do Svaté země a setkal se tam se sultánem, který tam panoval. To mu neodňalo nic z jeho mysticismu. Pěstoval ho nejen vůči lidem, ale i vůči zvířatům. Krotil i ta nejdivočejší, mezi nimi divoké vlky, kteří k němu přicházeli a lízali mu ruce, jako by to byli jeho věrní psi. Zemřel, když ležel na louce ruku v ruce s Klárou, která byla také svatořečena.
Scalfari: Vy nemáte nic mystického. Nebo se mýlím?
František: Ne, já nemám nic, a proto jsem přijal jméno František. Ne proto, abych se mohl stát mystikem, nýbrž protože v duchu a duši jsem si byl vědom toho, v čem mysticismus spočívá. Mě podněcuje, jak víte, protože jsme o tom vícekrát mluvili, přání aktivního přežití naší církve, abychom svého kolektivního ducha přizpůsobili moderní civilizaci. Náboženství, a to nejen katolicko-křesťanské, musí velmi dobře poznat moderní společnost a její kulturní a aktivní hloubku. Modernu, která začíná čtyři nebo pět století před námi. To byly naše rozhovory, o tom jste napsal dokonce knížku, která se velice líbila: »Jediný Bůh a moderní společnost«. I já mám pro vás knížku, kterou vám dám, až se budeme loučit.
Scalfari: Svatosti...
František: Nenazývejte mě tak stále! Dávám přednost Papež František nebo prostě František. Jsme přátelé, ne?
Scalfari: Nemohu vám slíbit, zda se mi to podaří, ale velice vám děkuji. Chtěl bych s vámi mluvit o tom, jaké hlubší pocity má každý z nás, aby vedl svůj život v dobrém i ve zlém. Jak nazýváte tyto pocity?
František: Víte, že to první a nejdůležitější z těchto pocitů je nalezení či uvědomění si své duše? Sebe a svého Já. Prakticky tedy identifikovat sebe, a to je jeden ze základních pocitů: Já, nebo já sám. Stvořil mne Bůh. On je tvůrcem vesmíru, ale my lidé jsme obdrželi zvláštnost: vědomí sebe sama, že jsme tvorové, kteří mezi různými schopnostmi, které nám Bůh, Tvůrce nekonečna přislíbil a které vlastníme, je i ta, že i my sami jsme schopni se tvořit.
Scalfari: To jsou všechno věci stvořené, ale vše je pozitivní. To znamená, že Bůh Tvůrce do věci nevstupuje, nýbrž poskytuje schopnost jak v dobrém, tak ve zlém. To je to, co katolíci nazývají zlomyslnost. Na počátku Já-otázky stojí Descartes: 'Myslím, tedy jsem'. To byla revoluce ve třech slovech, která nás odlišují od zvířat. Mohu se vás zeptat, milý Františku, na smysl tohoto sebe-tvoření?
František: Bůh nás stvořil a kromě jiných atributů je zde i odpovědnost. Tedy religiozita, odpovědnost, svědomí, ale také ambice a hněv, také negativní aspekty vůči těm, kteří často představují ty slabší a chudší, nikoliv bohatí a silní.
Scalfari: Křtíme tedy duši, která kromě jiných vlastností má i zlobu?
František: Vedle zloby je zde i dobrota a mnohé jiné vlastnosti k svobodě a rovnosti.
Scalfari: Také politika?
František: Ano, i politika.
Scalfari: Dobrá, nebo špatná?
František: Dobrá stejně jako špatná, také úděl sám je dobrý nebo špatný.
Scalfari: Bůh to tedy snáší?
František: Dnes jsem ráno sloužil u Sv. Marty mši a mezi různými věcmi, o kterých jsem mluvil, byla jedna, o které jsem řekl: Autorita není komando, nýbrž koherence a svědectví. Ježíš měl autoritu, protože byl koherentní s tím, co učil, a s tím, co činil a miloval. Autorita se projevuje v tomto: Koherence a svědectví.
Scalfari: Mohu vám, Svatý otče, předložit téma smíšení, o kterém jste několikrát hovořil?
František: To je v naší době důležité téma, ale v určitém smyslu existovalo míšení vždy. Jedná se o národy, které na celém světě hledají společnost nebo místa, která jsou schopny si podmanit, nebo se dokonce se proměnit v občany země, do které přišli. Pravděpodobně mají v této zemi ženu a děti. Tímto způsobem tíhnou tyto národy našeho druhu vytvořit nový národ a kvality a nedostatky původních národů smísit a vytvořit něco, od čeho očekávají, že je to lepší.
To je téma migrace a přistěhovalectví, které je stále aktuální, nikoliv teprve nyní: národy na naší planetě se ustavičně ve svých fyzických a mentálních charakteristikách a osobnostech mění. Totéž můžeme říct o světě, ve kterém žijeme. Nyní např. je problém klimatu. V některých zónách hladina moře stoupá, v jiných klesá. To je téma velmi zajímavé, které musíme vzít na svá bedra.
Scalfari: V dějinách byly bitvy a masakry, které byly motivovány náboženskými rozdíly. Náboženství vyvolalo v určitých případech války a krveprolití, která si ještě připomínáme: Bartolomějská noc. Došlo k ní v Paříži 1572 a francouzské hlídky podnícené vládou povraždily 20 000 kalvinistů. To je jen jeden případ, který mezi jinými v dané době zdůrazňuje počet postižených osob. A Bůh nezasahuje, aby zabránil kolektivnímu zločinu velkého řádu? Jak to vysvětlit?
František: Jediný Bůh poskytuje smrtelným tvorům svobodu jednání.
Scalfari: Člověk je tedy sám pro sebe suverén. Nezdá se, milý Františku, že stvořený člověk je na jedné straně stvořitel?
František: Zřejmě Bůh stvořil svobodné druhy, v dobrém i ve zlém. Člověk, pokud ho mám definovat jedním slovem, je svoboda, a Ježíš je příklad podle toho, co o něm víme. Markovo evangelium vypráví o Ježíši, který učil v chrámě, a o reakci, kterou tato nauka mezi lidmi vyvolala. Rozdíl spočívá ve vnitřní autoritě, jak je tomu u Ježíše: Je to Pánův styl, tato ušlechtilost, řekněme to tak, s jakou se se Pán pohyboval, učil, léčil a naslouchal. Koherence. Ježíš měl autoritu, protože byla koherence mezi tím, co učil a tím, jak žil. Tato shoda je výrazem osobnosti, která má autoritu. Autorita spočívá v tomto: koherence a svědectví.
Rozchod.
Loučíme se. Doprovází mě, jak to vždy dělá, když se setkáváme, až k vnějšímu vchodu a pomáhá mi do auta, které na mě čeká.
Scalfari vyjadřuje naději, že Františka brzy zase uvidí. Každopádně, myslím na něho s velkou náklonností a on mi stejným pocitem oplácí.
Giuseppe Nardi - Katholisches
Giuseppe Nardi
