Kněží ve svém povolání byli se mnou zplozeni od Otce
Jestliže kněží ve svém povolání byli spolu se Mnou zplozeni od Otce a se Mnou se narodili z Marie, musí také ve prospěch duší žít Můj život a zemřít tak, jako jsem zemřel Já, ať už bude druh jejich kříže jakýkoliv. Spojeni se Mnou mají svým vlastním utrpením získávat duše pro nebe. Proto jsou-li plní lásky, jsou – li opravdu druhé Já – Láska, toto všechno pro ně nebude zátěží – naopak stanou se jim příjemnými nejen jejich ustavičné oběti, ale dokonce i smrt, ať je překvapí na kterémkoliv místě a jakýmkoliv způsobem, jakým se Mi zalíbí jim poslat: ona se stane obětí Otci pro tak vznešený cíl a tak důstojnou příčinu.
Kdyby kněží byli druhým Mnou, byly by vyřešeny problémy, které sužují Moji Církev, duše by rostly v dokonalosti a Já bych měl k dispozici hojné prostředky, jak komunikovat se světem.
Mnoho duší hyne vinou kněží. Když probudím kněžské povolání, vážu je na dokonalost a spásu mnoha duší, a jestliže tyto duše zahynou, bude to do značné míry záviset na netečnosti kněze.
Toto je konkrétní bod, daný příčinou, která ji určuje, je to motiv navíc, který má pobízet kněze ke svatosti: oni Mi totiž budou muset skládat účty za duše, které jsem jim svěřil, aby je spasili, ať už jsou to ty, které jim já sám posílám do cesty, nebo ty, které oni mají vyhledat. K tomu mají milost stavu. Bohužel, pro lenost, rozptýlenost a nedostatek horlivosti hřeší nedbalostí a mnoha jinými věcmi, nechávají tak nenaplněny Boží záměry v mnoha těchto duších, které by měli vést ke svatosti, aby Mi v nebi vzdávaly věčně slávu.
Jen Já mohu vypočítat, v kolika duších duchovní život vyhasl a byl zmařen vinou Mých kněží. To se děje velmi často. Kolik kněží pro strach z oběti přehlíží dobro duší. Nechávají je vystavené nebezpečí a nesnaží se pochopit, jaké jsou Boží záměry s nimi, a nesnaží se pomáhat při jejich uskutečňování! Na obtížném a delikátním poli duchovního vedení zůstává mnoho jen pouhým přáním, ať už pro jejich lenost a zbabělost, nebo pro strach prohlubovat znalost věcí, které neznají a nedokážou zhodnotit ani vyřešit. A přece by mohli využít studia, utéci se k modlitbě, mají k dispozici Moji pomoc a pomoc Ducha Svatého, vždy připraveného přijít na pomoc, kdykoliv ho s pokorou vzývají.
Již jsem řekl, že kněz musí v nebi najít duše, které jsem svázal s jeho kněžským povoláním.
Je zde mnoho k rozjímání o tomto zajímavém aspektu, který se tak zblízka týká kněze. Je třeba se v této věci zpytovat, činit pokání, vytyčit si rovinu potřebnou k tomu, aby svěřené úkoly byly splněny.
Ale jestliže pro kněze je tento úkol zátěž těžká k unesení, protože je příliš delikátní, Já ho dokážu učinit příjemným, umím ho osladit zvláštními milostmi a světly, která nikdy nebudou chybět těm, kteří jsou Mi věrní.
Z toho, co jsem řekl, je možno si udělat představu, zda je možno u kněze připustit lenost, rozptýlenost a pohodlnost, když se jedny duše ocitají v nebezpečí, jiné umírají žízní a dychtí po někom, kdo nasytí jejich duchovní potřeby, jejichž naléhavost pociťují.
Bylo by možné se také ptát, jak se může kněz klidně zabývat sám sebou a zůstat netečný, když je zde takové množství duší, které hledají, duší povolaných k dokonalosti, které ho potřebují. Kněz, opakuji ještě jednou, nepatří sám sobě: je Můj, patří duším, tak jako Já patřím Otci, Marii a duším. Ale jakou korunu mu Trojice chystá! Život přejde, obtíže skončí, ale odměna je věčná.
Kněz, který zde na zemi přivedl k dokonalosti své poslání, bude zářit jasem Trojice! Po trůně Mariině nebude, nemůže existovat žádný vznešenější nad ten, který je připraven pro kněze přetvořeného ve Mne! Kněz, který si je vědom, že je zde na zemi Mnou, uskuteční plně vznešené poslání, které je mu svěřeno. Když nenechá nesplněné Boží úkoly a záměry s dušemi, spasí a přivede k dokonalosti stovky těch, které buďto zná, nebo těch, které zasáhlo jeho plodné duchovní záření, vytrhl je ze hříchu a přitáhl ke Mně svými modlitbami, svými ctnostmi a svými oběťmi, aby Mě věčně oslavovaly.
Bude velmi velká, intenzivní a nesmírná radost z blaženého patření na Boha, jaké se bude v nebi těšit věrný kněz zde na zemi přetvořený ve Mne.
Vyplatí se námaha z nesení Mého příjemného jha, sladká tíže duší a věrnosti kněžským povinnostem na zemi, aby bylo možno těšit se z nekonečné slávy, která je bude v nebi nekonečně stravovat (CC 50, 180–183).
Moji kněží si musí být stále vědomi nekonečné lásky zalíbení
Miluji své kněze tak velice, že to, co se stane jim, se stane Mně. Co to znamená? Že když jsem říkal tato slova: „To, co učiní vám, učiní Mně“, měl jsem již na mysli jejich přetvoření ve Mne. A tak to musí být: Já jsem v nich a oni ve Mně; když je nějakým způsobem zraněn některý z nich, jsou zraněny zorničky mých očí a nejněžnější tkáň mého Srdce. Proto jsem hrozil nejtěžšími tresty těm, kteří upadnou do nemilosti, že je budou tupit, napadat, pomlouvat a také když se jich pouze dotknou se špatnými záměry.
Moji kněží si musí být stále vědomi nekonečné lásky mého zalíbení, protože to, co jsem učinil pro ně, jsem pro druhé lidi neučinil. Je pro Mě důvodem velké bolesti všechno to, co je očerňuje, co uráží jejich čest nebo co jim jakkoliv působí utrpení: myšlenkami, slovy, skutky. Takový jemnocit jsem pro nikoho jiného neměl. A ještě: tato jemnost a něžnost pochází od Mého milovaného Otce, který ve Mně všechny kněze vidí, ve Mně je miluje, ve Mně je chrání a bdí nad nimi jako nad celou Církví a rozhořčuje se, kdykoliv někdo, kdo je samotným Mnou, je i sebeméně urážen.
Ale tyto přednosti zalíbení, všechny tyto něžnosti nekonečné lásky Otce, který vidí v nich Mne, který nedovoluje beztrestně, aby se v nich někdo dotkl Mne, musí odpovídat dokonalému přetvoření ve Mne, k němuž patří a kterého představují.
Moji kněží musí pozorně rozjímat o těchto šťastných skutečnostech v nitru vlastního srdce a oplácet Otci jeho něžnost a Otci a vtělenému Slovu oplácet nezasloužené, svaté, krásné a nesrovnatelné kněžské povolání, které je tolik pozvedá, že je vyděluje z obecného lidu, způsobuje, že více náleží Marii, která je přetváří ve Mne, zbožšťuje je v Trojici již zde na zemi podle stupně, jakému odpovídají; a v nebi podle míry jejich věrnosti Jednotě a Trojici.
Jak veliký je kněz v Mé Církvi! Jakým vnitřním a vnějším, nadpřirozeným a božským výsadám se těší již zde na zemi!
A právě proto je pochopitelná tíže jeho hříchu, jeho nevýslovné nevděčnosti, jeho nedůstojného způsobu jednání, když uráží onoho Boha, onu nejkrásnější Trojici, která měla pro něho jen nevýslovnou hojnost milosti, nesrovnatelné božské jemnosti od okamžiku, kdy Otec na něho vylil stejné něžnosti, jaké měl pro Mne, svého milovaného Syna.
Otec totiž v Mých kněžích vidí Mne, jediného Kněze hodného obětovat se čistý, obětovat se účinně, oslavovat Boha jakožto Boha.
Není snad toto zalíbení lásky tím nejněžnějším činem Otce pro dobro kněží, kteří Mě mají představovat a kteří Mě budou představovat až do konce věků?
Jakou úctu projevují k vlastnímu povolání oni kněží slabí, světáčtí, vlažní, hříšní i přes jejich svaté, obdivuhodné a nesrovnatelné kněžské povolání?
Nicméně je zde ještě čas, aby mnozí, kteří zůstávají zatím hluší k hlasu milosti a mého Srdce Spasitele, přišli ke Mně: Já svou láskou vyléčím jejich rány, svou mocí je osvobodím od nepřítele, dám jim úlevu ve všech jejich trápeních (CC 51, 98–106).
Pramen: Conchita Armida: Pán Ježíš o svých kněžích, str. 51 - 54
