Menu


Kdo má žízeň, přijď ke mně a pij

 

24.7 .2016

Nejtěžším dramatem církevního „aggiornamenta“ je skutečnost, že většina věřících ztratila objektivní poznání o Bohu, na kterém se zakládá náš reálný vztah k Němu; ten byl nahrazen aktivismem a „dobrými nápady“ modelovanými podle tohoto světa. Nesouměřitelný Boží dar, absolutně nezasloužený, pokud jde o jeho iniciativu, vyžaduje také přiměřenou odpověď, která pak (umožněna milostí posvěcující) dovoluje člověku, aby si zasloužil ráj; jinými slovy: toto výsostné a posvátné přátelství a spříznění, jaké není v žádném jiném náboženství ani myslitelné, pokud je člověk bere opravdu vážně a důsledně je prožívá, vede neklamně ke svatosti.

V křesťanství geneticky modifikovaném novým humanismem se naopak božství – za předpokladu že toto poznání vůbec ještě přetrvává – redukuje na projekci vlastního „já“, které zůstává pak vězněm myšlenek, emocí, sladkých tužeb a subjektivních sentimentů; nad skutečností triumfují pomyslné představy modelované mediálními a technologickými mýty. Taková situace vede křesťana zcela opačným směrem než k posvěcení. V nejlepším případě maskuje Boží přikázání na základě převládajícího veřejného mínění a politické korektnosti, jak to vidíme u katolických „průkopníků“, kteří bojují za legální uznání sodomských svazků.

Horší ovšem je, že člověk, který má vrozenou touhu po nekonečnu a absolutnu, jelikož je takto připraven o pravé nekonečno a Absolutno, autentický a transcendentní zdroj blaženosti a pokoje, obrátí se k frenetickému hledání něčeho, co mu dodává alespoň iluzi efemérního okamžiku osvobození od pozemských pout. A to je důvod, proč se v nihilistické společnosti tolik šíří erotismus, jehož velkou služebnou není nikdo jiný než gender – ideologie: a protože každá egoistická aktivita dříve nebo později zplodí mánii, je třeba se ustavičně podněcovat k „novým hranicím“ a zkoušet kdejaký způsob neslýchané senzace, bourat systematicky všechna tabu a vymýšlet stále nové a neslýchané zvrácenosti, jakkoliv perverzní a odporné.

Když dále uvážíme, že mluvit o mravnosti se i v církvi stalo málem zločinem, ubohé ovce už nemají protilátky, aby odolávaly nemocem duše, a nejsou schopny se jim vyhýbat ani jim předcházet. A tu se našlo netušené řešení, které pranic nestojí: koncept Božího milosrdenství, které ignoruje lidskou odpovědnost a funguje jako ustavičná generální amnestie.

Pohříchu, ani toto není nic jiného než pouhá idea, a ani ne příliš originální, je-li pravdou, že vznikla již v XVI. století: tak tedy, ať udělám cokoliv, dobrý Bůh mě bude pokládat za spravedlivého, jen když v něho budu věřit. Je to circulus vitiosus, ve kterém všechno závisí od vlastního přesvědčení; ale jelikož žádný teolog už na to nedbá, můžeme si udělat po pěti stech letech nové aggiornamento tohoto druhu: ať udělám cokoliv, já sám se pokládám za spravedlivého (a běda tomu, kdo by se odvážil to popírat). Takže luteránské božství a spravedlnost, (ještě jednou opakuji) jsou pouhá idea v malé hlavě křesťana, který praktikuje svobodný výklad Písma odtržený od Tradice a Magisteria, proces kdysi podnícený a nyní dovedený k vrcholu: já sám jsem zaujal místo Boha.

Tím nechci tvrdit, že neexistují živí protestanti, kteří přes všechna omezení a bludy své konfese milují opravdu Pána a snaží se – nakolik mohou – plnit jeho vůli. Mnozí z nich jsou už velmi blízko katolické víře a chtěli by vstoupit do Církve, ale padesát let jim v tom zabraňují vyšší zájmy ekumenického dialogu (nemluvě o množství židů a protestantů, kteří dříve konvertovali a teď se ptají, zda neudělali chybu, a mají dojem, že se nacházejí v oddělení před zrušením. Dnešnímu křesťanství byl uložen diktát jednoty v různosti, která spočívá ve smrtelné nudě opakovaných mezikonfesních setkání, ve kterých je cítit stále stejnou absurditu při vyměňování obvyklých protokolárních objetí; po nich pak dále každý sám věří a jedná, jak se mu to jeví nejlepší.

Jako jednota to není špatné; ale různost spočívá snad v módě oděvů... V katolické církvi ve skutečnosti jednota v různosti vždy existovala: jsou zde různé legitimní tradice a kanonické disciplíny, ale víra je jen jedna. Duše jsou dnes dehydrované a neví se, jak jim pomoci; léčit ducha je mnohem svízelnější než léčit tělo. A když pak ještě odmítají dobrou vodu, protože jsou už navyklé na nápoje znečištěné nebo umělé, situace se jeví jako zoufalá.

»Vším jsou vinni kněží«, máme pokušení opakovat, jak to kdosi řekl v souvislosti s pogromem v Nice. Je pravda, že máme svůj podíl odpovědnosti, ale v podstatě jsme z našeho pohledu oběti: aniž bychom se utíkali k sebelítosti, nemůžeme sejmout ze sebe indoktrinaci, kterou jsme byli obtěžkáni na teologických fakultách, a nekonzistentní formaci přijatou v semináři, zcela okleštěnou od tradice a pravého smyslu, ale ani se nemůžeme zbavit ubíjející propagandy současného režimu, který dnes nelítostně trestá ty z nás, kdo na základě Písma svatého hlásáme zdravou nauku o tématech politicky citlivých.

A pak, kdo se stará o Boží služebníky, kteří se ocitnou v těžkostech? Obrovský byrokratický aparát hierarchie, který přemýšlí jen o tom, jak vychrlit nové programy a dokumenty?

Kdo má žízeň, přijď ke mně a pij (Jan 7, 37).

Kdo má žízeň, ať přijde; kdo chce, dostane zdarma živou vodu (Zj 22,17).

Pane Ježíši Kriste, dej, ať se vrátíme k Tobě, prameni živé vody, k tvé neměnné pravdě, k milosti náležitě přijaté s vírou ve stavu kajícnosti ve svátostech. Nezasloužíme si to, protože jsme si příliš oblíbili vodu nečistou z vyhloubených cisteren humanismu nabarvených křesťanstvím, ve stojatých tůních sekularismu, čistou vodu tvého slova věčného života, ale otrávenou idejemi zbloudilců. Ano, jménem humanity jsme uzavřeli nebeské království, sami jsme do něho nevstoupili a zabránili jsme těm, kteří chtěli vstoupit (srv. Mt 23, 13). Ale můžeme ještě počítat s Tvým Milosrdenstvím. Nikoliv, abychom je zneužívali, ale abychom od Tebe obdrželi sílu vrátit se k zdravým řekám Tradice, upřímně činili pokání a neodvolatelně se rozhodli, že Tě již nikdy neopustíme.

Sitivit anima mea ad Deum fortem et vivum. Fluminis impetus laetificat civitatem Dei (Ž 42,3; 46,5). Ego sitienti dabo de fonte aquae gratis (…) Et ostendit mihi fluvium aquae vitae, splendidum tamquam crystallum procedentem de sede Dei et Agni (Ap 21, 6; 22, 1).

Don Elia, Chiesa e post concilio






Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010