Katolická morálka podle Bergoglia
Jaký bude coby papež, jakého druhu bude pastorace, které se bude věnovat, to pan Bergoglio řekl na samém počátku: měli jsme ho brát vážně, místo abychom si něco namlouvali celé týdny, měsíce a roky, že věci se mají jinak, než jak se jeví. Že jeho slova překrucují sdělovací prostředky, že jeho záměry jsou konec konců dobré a v žádném případě ty, které se vynořují při téměř každém jeho vystoupení a iniciativě, ať už oficiální nebo ne, nebo dokonce i v jeho apoštolském dokumentu jako (nešťastná) exhortace Amoris laetitia.
Jakmile byl zvolen, již byla v knihkupectvích k dispozici kniha, která shrnovala celou jeho ideu katolicismu a jeho vůli zreformovat církev, a to i v jakém směru, jakými prostředky, ve světle jakého přesvědčení: Knížka má titul »Nebe a země« (nakl. Arnoldo Mondagori a hned nato Editoriale Espresso 2013), je psaná ve formě dialogu s ředitelem rabínského semináře v Buenos Aires Abrahamem Skrokou, s podtitulem - jaké smýšlení má papež František o rodině, víře a poslání církve v XXI. století.
Bergoglio a bratr rabín
Již sama volba prezentace svého současného myšlení s bratrem židem představuje od samého počátku velmi zvláštní optiku, totiž formu mezináboženského dialogu, který staví judaismus do stejné roviny jako pravdu křesťanství. Soustřeďuje se, jak několikrát výrazně zdůraznil, na to, že Starý zákon je stále v platnosti, že on sám není, jak bychom očekávali od právě zvoleného papeže, tím, kdo se obrací k věřícím katolíkům a mluví s nimi v plné svobodě z ryze katolického pohledu. Na druhé straně si pospíšil vyjasnit, že Bůh není –– katolický, a že v žádném případě není jeho bohem, a svou zvláštnost vysvětluje tak, že chce být papežem, ale nikoliv dělat papeže, tzn. hlavu katolické církve, která střeží poklad katolické víry, nýbrž že chce katolickou víru transformovat na typ takových církví, které prodávají své náboženství na světovém trhu spirituality, bez zvláštního rozlišování a po boku judaismu, islámu, buddhismu, hinduismu atd. Jeho ideálem je, aby každý setrval u své víry a „neunavoval své nohy“, a z toho důvodu nazval veškerý apoštolát „slavnostní hloupostí“; aby pak nějak kompenzoval koncept „evangelizace“ na bázi myšlení Benedikta XVI., používá zvláštní argument, že evangelizace přitahuje, zatímco apoštolát se snaží „verbovat“.
A jak je třeba učit katolíky morálce? Jak má být ze strany církve prezentována? Hle, co říká Bergoglio v oné knížce, zatímco se rozchází, nebo lépe řečeno si jen tak pohrává, protože jsou ve všem nebo téměř ve všem zajedno a zdá se nemyslitelné, že by mohli být vážně v rozepři s „bratrem rabínem“ např. o tématu tzv. manželství mezi osobami stejného pohlaví (str. 107):
Náboženství má právo vyjadřovat svůj vlastní názor, protože je ve službách lidu. A když mě někdo požádá o radu, mám právo mu ji dát. Často služebník náboženství obrací pozornost k některým bodům soukromého nebo veřejného života, protože je vůdcem věřících. Jestliže při stvoření Bůh riskoval, že nás učinil svobodnými, kdo jsem já, abych se vměšoval? Odsuzujeme výstřelky duchovního nátlaku, který se projevuje, když služebník ukládá směrnice, vzory chování, a to takovým způsobem, že zbavuje druhého jeho svobody. Bůh nám dal přímo svobodu, abychom hřešili. Je třeba mluvit jasně o hodnotách, o limitech, o přikázáních, jistě ale duchovní a pastorační vměšování je nepřípustné.
V těchto několika větách máme pravý koncentrát herezí, absurdity, hlouposti, radikálně vzdálených od autentického magisteria a od autentické katolické nauky: hle, proč jsme říkali, že katolíci měli ihned pochopit, jaké rasy je tento papež a co dělá.
Omezme se jen na evidování těch nejskandálnějších absurdností:
1) Náboženství má právo vyjadřovat svůj vlastní názor, protože je ve službách lidu.
Ne tak zcela: náboženství má nejen právo, ale také přísnou povinnost vyjadřovat nikoliv svůj vlastní názor, ale absolutní Pravdu, jejímž je strážcem in persona Ježíše Krista, který řekl: Já jsem cesta, pravda a život; a může a musí to činit nikoliv proto, že je ve službách lidu, ale ve službách Boha. Tři doktrinální hereze v jedné větě. Papež, neboli falešný papež ukazuje, že nezná ABC katolického náboženství (hypotéza o hrubé ignoranci, intelektuálním lajdáctví, domýšlivosti říkat spatra věci, kterým vůbec nerozumí). Nebo se na to zvysoka vykašlat (hypotéza o záměrné demolici základů katolické víry, objektivně způsobit co největší škody, zmatek a rozruch mezi věřícím lidem).
2) Když se mě někdo zeptá na radu, mám právo mu ji dát.
Tedy podle Bergoglia kněz by se měl omezit na to, aby vyslovil radu, pokud je tázán. Když není tázán, má mlčet? To je v naprostém rozporu s tím, co Ježíš uložil svým učedníkům jako úkol, když řekl: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude spasen; kdo neuvěří, bude zavržen (Mk 16, 15-16). Nejedná se tedy o rady, ale o povinnost hlásat Evangelium; a odpovědnost za to, že je nehlásá, že vylučuje lidi z poznání Kristovy Pravdy, padá na bedra tohoto křesťana nevěrného Božímu poslání. Odpovědnost nesmírná, strašná a neomluvitelná před Bohem i před bližním.
3) Někdy služebník náboženství vyvolává pozornost k určitým bodům soukromého nebo veřejného života, protože je vůdcem věřících.
Co to znamená „někdy“? Že to dělá, když se mu chce, a nedělá, když se mu nechce? A co to znamená „služebník náboženství“? Mluvíme o křesťanství, nebo o nějakém jiném náboženství? Protože když mluví tímto způsobem, zdá se, že všechna jsou na stejné úrovni, všechna se svými dobrými „služebníky“. Žádný rozdíl mezi pravým a falešným náboženstvím. Další hereze. Katolický kněz nemluví určitým způsobem, protože je vůdcem věřících, ale protože je služebníkem Božím. A to není totéž. Jeho autorita nepochází od věřících, ale od Boha, skrze jeho biskupy. Zde jsme v katolické církvi, až do poslední zkoušky, a nikoliv v nějaké protestantské církvi. A v katolické církvi kněz nemluví svým jménem jakožto duchovní „vůdce“, ale ve jménu a ve službách Boha, v šatu jeho reprezentanta. A když vykonává službu svátostmi, mluví a jedná přímo v postavení alter Christus.
4. Nemá právo vměšovat se do soukromého života, jistě.
Hereze je zřejmá a jasná. Kněz se nesmí vměšovat do soukromého života věřících. Jistě, nevstupuje do domu, neotevírá zásuvky, neprohlíží prostěradla: ale vždy musí říkat: Nepokradeš, nezabiješ, nebudeš toužit po druhé ženě! Když to nedělá, běda mu! Nehlásá evangelium. Nevede duše k Bohu. Víme, jak se zachoval svatý Pavel, když se dověděl, že v Korintě jeden křesťan žije veřejně s manželkou svého otce: vyzval, aby ho celá obec předala do moci satana, v naději, že by se mohl obrátit. Svatý Pavel neřekl: Kdo jsem já, abych se vměšoval. Ale vzal na sebe odpovědnost Kristova kněze a řekl jasně, že hřích je hřích. Nezabýval se tím, jak se zalíbit lidem, ale jen aby se líbil Bohu. Ovšem kněz, jak si ho zde představuje Bergoglio, aby se zalíbil lidem, nezabývá se tím, že se těžce nelíbí Bohu. Pan Bergoglio asi nikdy nečetl ani nerozjímal o Ezechiel 33,8: »Řeknu-li bezbožníkovi: „Bezbožníku, zemřeš“, a ty nepromluvíš, abys odvedl bezbožného od jeho chování, on, bezbožník, zemře pro svou nepravost, ale za jeho krev budu volat k odpovědnosti tebe«.
5. Když Bůh při stvoření riskoval a učinil nás svobodnými, kdo jsem já, abych se vměšoval?
Jako předtím: Buď Bergoglio nezná ducha Bible a nikdy ho neovanul autentický dech evangelia, anebo ví velmi dobře, co dělá, a tedy páchá záměrně zlo. V každém případě jeho slova jsou popřením nauky Proroků, Patriarchů, Jana Křtitele (který řekl Herodu Antipovi: „Není ti dovoleno mít manželku tvého bratra“, a zaplatil za svoje napomenutí životem), Ježíše Krista a apoštolů, všech svatých a mučedníků katolické církve. V myšlení Bergoglia je strašné nedorozumění: pro něho, který uvažuje laicky a nikoliv křesťansky, říci pravdu znamená „vměšovat se“ mezi člověka a Boha. Pokrytec ,je to jakoby horský vůdce, před nímž se nachází člověk v těžkostech a ohrožení života, místo aby mu nabídl ruku a vedl ho bezpečně po stezkách, zanechává ho jemu samotnému se slovy: Kdo jsem já, abych se vměšoval? Hůře než Pontský Pilát, který se alespoň pokusil bránit Krista před Židy, kteří chtěli jeho smrt.
6. Odsuzujeme výstřelky duchovního nátlaku, který se projevuje, když služebník ukládá směrnice, vzory chování, a to takovým způsobem, že zbavuje druhého jeho svobody.
Čím dál hůř: Bergoglio buď neví nebo nechce vědět, že křesťanský pojem svobody se radikálně liší od příslušného liberalistického pojetí. Pro liberalistické pojetí svoboda spočívá v tom, dělat si, co chci, maximálně brát ohled na zákony; pro křesťana svoboda znamená konat Boží vůli. Je možné, že by to papež nevěděl? A říct hříšníkovi, když se zatracuje a dává veřejné pohoršení: Ve jménu Ježíše Krista, takto jednat ti není dovoleno, to že by mělo znamenat zbavovat ho svobody? Zde máme co do činění s hroznou nevyřešenou otázkou současné katolické kultury. V přílišném chvatu byl odložen ad akta sylabus Pia IX. a celá analýza, které velký papež podrobil liberalistickou ideologii. Svoboda pro křesťana není absolutní hodnota, nýbrž je podřízená a je nástrojem k zachování pravdy. Nikdy by neměl existovat náboženský ani morální indiferentismus. Absolutní svoboda je pro katolíka hrozné poblouznění, protože je to přímo výzva k neposlušnosti vůči Bohu. Ale papežové nového století především po druhém vatikánském koncilu se zaprodali ve všem a pro vše demokracii a osvojili si tak vlastní liberální perspektivu; tím zradili křesťanskou náboženskou perspektivu, podle které je jen jeden legitimní způsob, jak nakládat s darem svobody, který dal člověku Bůh.
7. Bůh nám přímo dal svobodu hřešit.
Je to typická, vypočítavá, perfidní dvojakost tohoto falešného papeže. Jistě, Bůh nám nechal dokonce možnost hřešit; proto se, tak říkajíc, zdá, že Bůh pak nečiní rozdílu, jestli hřešíme nebo ne; zdá se, jakoby nám dal naprostou svobodu, dělat si absolutně to, co chceme. Ale tak to není. Svoboda, kterou nám Bůh dal, je svoboda konat dobro; ke konání zla nám nedal svobodu, ale možnost, a to je něco zcela jiného. Adamovi a Evě zakázal jíst plody ze stromu poznání dobra a zla: neřekl: Máte svobodu jíst nebo nejíst; ale řekl: nejezte! Svoboda hřešit neexistuje: existuje možnost hřešit zneužitím svobody.
8).Je třeba mluvit jasně o hodnotách, mezích, přikázáních, jistě, ale duchovní, pastorační zasahování je nepřípustné.
Bergoglio tedy zdůrazňuje koncept: Církev nesmí zasahovat do morálního rozhodování osob; může dávat jen rady, pokud je někdo žádá. Připomínat lidem, k čemu jsou povoláni, co mají dělat, to, k čemu jim byl darován život spolu s darem svobody; povzbuzovat lidi , aby konali vůli Boží a zdaleka se vyhýbali zlu; toto všechno má být nedovolená ingerence do sféry jejich soukromého života. Neměli by jako podomní obchodníci obtěžovat nevhodně hodné osoby kázáním o Božím zákonu, aby nebyli dotěrní a nemilí. Lid má být ponechám v pokoji: každý má mít možnost vybrat si mezi konáním dobra a zla v plné a naprosté svobodě. Ještě jednou: toto má být křesťanské pojetí svobody? Věříme, bez přehánění, že kdybychom byli v normální situaci, a student teologie se na samém začátku vyjadřoval tak, jak se vyjadřuje Bergoglio, rázem by propadl – a zasloužil by si to.
Nuova Italia, Francesco Lamendola
Katolická morálka podle Bergoglia
od Františka Lamendoly
Pokračování
http://www.accademianuovaitalia.it/images/gif/chiesa/0-970-papa.gif
