Lumen de Lumine

Kardinálové Woelki a Müller přiškrtili Bergogliovu bláznivou ekuménu

Mounmib Younan,, předseda Světového luterského svazu, a FRantišek  v Lundu 31. 10. 2016

Našli se dva němečtí kardinálové, kteří proti luteránskému opojení stavějí střízlivou analýzu reformace. Kolínský arcibiskup Rainer M. Woelki zveřejnil své kritické námitky v Herder Korrespondenz.

• Kasper, Galantino a Pani stále zdůrazňují, že Luther (ve své katolické době) nechtěl roztržení církve. Jeho „záležitostí“ prý byla jen její reforma. Woelki proti tomu poukazuje na Lutherovy činy jako na historický fakt: 1520 potvrdil reformátor svými třemi bojovnými spisy rozchod s církví. Zrušil svou příslušnost k církvi a organizoval nově založené církevní společenství.

• Stačí pouhý poukaz na Písmo k tomu, aby člověk zůstával v jednotě s Kristem? , ptá se kolínský kardinál skepticky. Stačí pohled na nesčetná rozštěpení protestantismu, aby bylo jasno, že sola scriptura nezakládá pražádné vyznání jednoty. A dále: Lutherovy kletby, nepřátelské obrazy, nenávist a války naprosto znemožňují, aby byly vykládány jako dary Ducha Svatého.

• I lidé církve mnohdy notují protestantský chorál o „smířené různosti“. Kdo však dosavadní konfesní rozdíly předělává na vzájemně obohacující dimenze, nesmí se divit, že dostává nálepku podvodníka s etiketami. Dějiny provinění rozkolem není možno přepisovat jako nějaké dějiny působení milosti.

• Evangeličtí křesťané a teologové představují Večeři Pána především jako znázornění slova o ospravedlnění pouhou milostí a víra v tuto představu je jedinou podmínkou pro připuštění k hostině. V tomto bodě se ukazuje, že augšpurské vyhlášení o ospravedlnění v otázce Eucharistie nepředstavuje žádný pokrok. Pro katolíky a pravoslavné je oddělení úkonu víry od obsahu vyznání víry stejně nemožné jako opuštění vyznání Krista a vrcholné hodnoty slavení Eucharistie.

Kardinál Müller poukazuje na heretický charakter Lutherovy nauky

• Müller vidí v úsilí reformátorů nejdříve kontext s epochálnímu katolickými reformami od karolínské renezance až po po-tridentskou obnovu. Ale Luther svým tvrzením, že církev »více než tisíc let učila falešnou nauku o svátostech a ohrožovala spásu věřících« , poslal církev k ďáblu. Reformace nezpůsobila reformu, nýbrž deformaci církve jako základ k založení jiné církve.

• Katastrofální následky reformačních hnutí ve formě stále nových rozštěpení, osočování a proklínání ukazují zcela jasně, že k reformaci došlo »proti Duchu Svatému«.

• Kardinál Müller provedl jasnou kritiku centrálního luterského poselství - nauky o ospravedlnění. Luther redukoval víru v objektivní spásný Kristův čin na pouhou subjektivní víru, která postačí, aby způsobila spásu. Osobní přesvědčení je zde důležitější než reálné Kristovo vykupitelské dílo. Střed víry se u Luthera přesouvá od Krista k JÁ (Paul Hacker).

• Müller vytýká nebiblické zužování Lutherovy důvěřivé víry. Je víra v důvěru bez znalosti vyznávání nauky, je to víra v jistotu která nepotřebuje žádnou naději a zcela pomíjí největší ctnosti lásky Bohu a bližnímu, která je podle sv. Pavla „největší“ z omilostňujících ctností. Duchovní a teologické dary, kterými oplývá tzv. „Gemeinsame Stellugnahme“ evangelických církví, jsou ve skutečnosti prázdná sláma.

Hubert Hecker in Katholisches