K zamyšlení nad předchozím textem
Tento text anonymního autora je převelice smutný. Oněch 0,11% není nic překvapujícího, protože se stejným kvocientem se setkáváme nikoliv pouze v tomto případě, ale již více než půl století. Nějaké povstání spravedlivých z kolegia kardinálů a biskupů proti nastupujícímu odpadlictví je něco, co za současného stavu vývoje už nikdo rozumný nemůže očekávat. Tato „entita“ se totiž nachází ve stádiu progresivního plánovaného rozkladu. Nadešla doba, kdy se viditelně naplňuje finální realizace projektu Alta Vendita a věci už zašly tak daleko, že je vůbec otázkou, zda je možno nazývat církví Ježíše Krista ono „těleso“, které pod tímto jménem před světem ještě vystupuje.
Adorace Buddhy v Assisi
Proč by biskupové měli pozvedat svůj hlas proti modloslužebnictví nevěřícího Bergoglia, když »svatý Jan Pavel II.« dovolil výstavu a uctívání Buddhy v chrámě v Assisi již 27. října 1986. To arcipohanské božstvo tam bylo vystaveno přímo na svatostánku a zakryto skleněným válcem. Před svatostánkem byl velký lotosový květ a praporec s buddhistickými nápisy. Po obou stranách svatostánku byly buddhistické knihy a vedle nich hořící svíce. Buddhističtí kněží se zde klaněli a modlili, aby vše brzy dosáhlo stavu žádoucího podle Buddhy. bratřil se se zapřisáhlými nepřáteli katolické církve, přijímal na sebe svršky a symboly satanových sluhů? Co je horšího: uctívat Pachamamu nebo líbat kodex satanského náboženství a přijímat opakovaně zaklínání od šamanů?
V jakém stavu je tato „církev“, demonstruje tento absurdní fakt: Představte si, že by na hoře v Galileji při Ježíšově loučení a historickém rozeslání apoštolů jeden z nich prohlásil: »Já nikoho křtít nebudu!«. Neznamenalo by to, že další z družiny Ježíšových apoštolů se vydal v Jidášových stopách? Přijímat biskupské svěcení s rozhodnutím, že to nejzákladnější a nejdůležitější poslání uložené Spasitelem plnit nebude, je zcela absurdní.
Jestliže Enrwin Kräutler přijímal biskupské svěcení s takovým rozhodnutím, znamená to, že je přijímal nikoliv jako budoucí pastýř, ale jako aktuální vlk, aby se oděl rouchem beránčím a vloudil do ovčince jako nebezpečná škodná. To se mu plně zdařilo, protože právě v takovém lžiapoštolu našel zvláštní zalíbení lžipapež Begoglio a angažoval ho do týmu pro zamazonštění církve, které přesně podle výroku velmistra Raffiho, směřuje evidentně ke zcela jiné „církvi“. Jenomže jiná církev už není katolická. Buďto je přesně takovou, jakou ji založil sám Pán, nebo je pouhou sektou jinověrců, i kdyby se počítali na miliardy.
K současnému mlčení biskupů je třeba rovněž poznamenat, že za tímto mlčením není jen jejich obava o vlastní post, ale také rostoucí ztráta pravé víry, protože se sami stávají docela horlivými ctiteli pachamamského pohanství, které se jako smrtonosný mor z Bergogliova bacilonosičství účinně šíří z Itálie do celého světa a vystavuje sta tisíce věřících velké zkoušce. Kéž by to vedlo jen k rozkolu! Tam, kde kdy panoval rozkol, existovaly vždy alespoň dva kompaktní celky. Nynější chaos však vede nikoliv k rozkolu, ale k mrtvolnému rozkladu, a běda těm ovcím, které nejsou schopny svépomoci, protože nejsou náležitě vybaveny nezbytnou imunitou: spolehlivou znalostí katolické věrouky a mravouky, opravdovou vírou a nenahraditelnou milostí, jaké se dostává jen těm, kdo jsou věrní, pokorní a čistého srdce. Nadchází doba, kdy opravdoví věřící katolíci budou mít ke zdroji pravých svátostí často velmi daleko.
Kde tedy hledat nikoliv falešnou, ale skutečnou církev Ježíše Krista? Jen tam, kde bude jeden nebo více opravdových věřících, kteří neochvějně věří a konají to, co církev vždy a všude věřila a konala. To ostatní je pouze klamný padělek.
»Kde budou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam budu Já uprostřed nich«.
Bergoglio se rád dovolává, že nedělá nic jiného, než že uskutečňuje 2. vatikánský koncil. To je snad jeden z mála případů, kdy nelže. Tolerance k modlám, to znamená k Satanovu instrumentáři byla totiž do církve implantována oficiálně na 2. vatikánském koncilu. Je to výsledek záměrného procesu mířícího k zavedení jediného světového náboženství pod skrytým, ale výslovným vedením Božích nepřátel. Je třeba znovu upozornit na skutečnost, že toto byl opravdu hlavní cíl a smysl koncilu, který vyhlásil svobodný zednář Roncalli, v jehož stopách šli věrně podivní „světci“ Wojtyla a Montini. Do jak svůdné podoby se těmto falešným prorokům podařilo zabalit onen vražedný projekt, poznáváme i ze skutečnosti, že ani jeden z oněch šesti či sedmi ‚statečných‘, kteří se ozvali proti Pachamamě, tuto podstatu koncilu dosud buďto nerozeznal, nebo nepřiznal.
Je nadmíru užitečné se vrátit k textům o tzv. „ekumenismu“, který je rafinovanou cestou k vytčenému cíli: číst je znovu trpělivě a pozorně, konfrontovat se současnou skutečností a ověřit si v nich to, co nám dosud možná ‚nedocházelo‘ .
