Menu


Kritika návrhů pro pastoraci rozvedených a znovu sezdaných (1)

 
Osm dominikánských teologů z papežské univerzity zpracovalo společně kritické hodnocení argumentace používané v přípravných úvahách k mimořádnému biskupskému synodu v říjnu 2014 a řádnému biskupskému synodu na podzim 2015, obojí na téma „Pastorační výzvy pro rodinu v kontextu evangelizace“.
 
Na mimořádné konzistoři 20. února 2014. se vynořily některé návrhy, mezi nimiž vyniká projev kardinála Kaspera. Jeho návrhy vyvolaly živou diskuzi zvláště v německé biskupské konferenci.
Skupina dominikánských teologů provedla analýzu dosavadní argumentace a pokládá za svou povinnost připomenout klíčové argumenty týkající se této problematiky.
 
Jejich přístup k problematice je velmi důkladný a systematický a je roztříděn do pěti oblastí:
 
A) Provádí syntézu aktuálních návrhů
 
B) Rozebírá a zdůvodňuje základní principy:
 
       1. Svátostné manželství je nerozlučitelné
       2. Historie definice cizoložství v církevní nauce
       3. Manželství je svou podstatou veřejná záležitost
 
C) Analýza návrhů pro svaté přijímání civilně sezdaných rozvedených
 
       1. Nedůvěra ve zdrženlivost?
       2. Přístup prvních koncilů a církevních Otců
       3. Praxe východní církve
       4. Vymezení těchto otázek v prostředí reformačních kontroverzí
       5. Moderní anglikánská praxe – nebezpečná cesta?
       6. Pro rozvedené: duchovní nebo svátostné přijímání?
       7. Odpuštění není možné bez pokání a pevného předsevzetí                 ke změně života
       8. Důsledky svatého přijímání ve stavu těžkého hříchu
       9. Připustit rozvedené k sv. přijímání by vyvolalo těžké pohoršení
 
D) Analýza návrhů pro úpravu podmínek pro anulování manželství
 
      1. Je k platnosti manželství nezbytná autentická víra?
      2. Manželství nemůže být anulováno bez kompetentního      
          kanonikého procesu
     3. Nepřípustnost svévolných a subjektivních soudů
         v manželských   otázkách
 
E) Prvky pozitivních návrhů pro nadcházející synody.


A. Syntéza předložených návrhů
 
Zmíněné vystoupení kardinála Kaspera o rozvodu a novém manželství pokládáme za typický návrh předkládaný synodu k úvaze. Materiál obsahuje dva specifické návrhy:
 
Na prvém místě se zde prohlašuje, že platné manželství předpokládá, že obě strany sdílejí víru v „definitivní svátostné tajemství“, a protože tato víra často schází, nejsou prý mnohá manželství platně uzavřena a nejsou slavena v korektní církevní formě. Jako lék se doporučuje, aby místo „soudní cesty“ byly použity jiné postupy, spíše „pastorační a duchovní“. Jinak řečeno, navrhuje se postup, „kdy biskup svěří tento úkol (rozhodnutí o platnosti manželství) knězi zkušenému v duchovních a pastoračních záležitostech jakožto penitenciáři nebo biskupskému vikáři“.
 
Na druhém místě se zde směle předkládá případ, kdy bylo řádně uzavřeno manželství mezi dvěma pokřtěnými, kdy společný manželský život se nenapravitelně zhroutil a jeden nebo oba z těchto manželů uzavřeli druhý „civilní sňatek“. Benedikt XVI. povzbudil takové osoby, aby místo svátostného přijímání se spokojili s duchovním přijímáním, což vyvolává dojem, že „nejsou v rozporu s Kristovým přikázáním“. Uvádějí se zde různé praktiky sahající do dob církevních Otců. Nakonec se doporučuje, aby tyto osoby byly připuštěny k svatému přijímání:
 
Když rozvedený a znovu sezdaný se kaje za svůj pád v prvním manželství, když vyřešil své závazky z prvního manželství a když je definitivně vyloučeno, aby se vrátil zpět, jestliže nemůže bez nového hříchu opustit závazky přijaté v druhém civilním manželství, když se snaží žít co nejlépe podle svých možností v druhém manželství, pokud jde o víru, a vychovává ve víře své děti, má-li touhu po svátostech jakožto prameni síly ve své situaci, máme nebo můžeme mu odpírat po době nové orientace (metanoia) svátost pokání a pak přijímání?
Podívejme se na tyto návrhy v opačném pořadí.
 
B. Základní principy:
 
B-1. Svátostné manželství je nerozlučitelné
 
Kristus povýšil manželství k důstojnosti svátosti a manželství samo zobrazuje jeho lásku a jeho nerozlučnou věrnost k Církvi (Ef 5,32). Podle slov samotného Pána, kdo se rozvede se svou manželku a vezme si jinou, dopouští se proti ní cizoložství; když se žena rozvede se svým mužem vezme si jiného, dopouští se cizoložství (Mk 10, 11-12).
 
Mezi dvěma pokřtěnými osobami není možno odlišovat přirozené manželství od manželství svátostného. „Svátostný charakter manželství dvou pokřtěných není nahodilá skutečnost, která může být, nebo nemusí. Je jeho vnitřní podstatou do té míry, že nemůže být rozloučeno. (...) Církev nemůže v žádném případě uznat, že dva pokřtění jsou sezdáni ve shodě s jejich důstojností, a to tak, že se stávají »novým stvořením v Kristu«, jestliže nejsou spojeni svátostí manželství“.
 
Manželství platně uzavřené mezi dvěma pokřtěnými nemůže být rozloučeno žádnou lidskou mocí, a to ani mocí, která je svěřena římskému papeži. „Není v moci Církve vyslovit se proti tomuto soudu Boží moudrosti“ (viz JPII, Promluva k Tribunálu Římské Roty 21. ledna 2000).
 
Přes všechen nátlak Církev trvá na tom, že tam, kde existuje platně uzavřený svazek, nemůže být uzavřen žádný jiný, dokud první manžel je naživu (kán. 9 Synod v Elvíře (300-303)).
 
Učitelský úřad stanovil, že soukromý soud nebo přesvědčení individua nemůže představovat žádný podklad pro diskuzi o platnosti manželství. Platný může být jen soud legitimní autority na základě objektivních norem (viz JPII Promluva...).
 
B-2 Dějiny definice cizoložství a nauka církve o rozvodu
 
Šesté přikázání stanoví: Nesesmilníš! (Ex 2014).  Ježíš formuluje definitivní interpretaci tohoto přikázání: Každý, kdo se rozvádí se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se cizoložství. (Lk 16,18)
 
Manželství Bůh od počátku pojímal jako nerozlučitelné. Tóra dovolovala rozvod výlučně jako ústupek tvrdosti lidského srdce (Mt 19,8). Kristuus nepřipouští rozloučení manželů, leda pro konkubinát (mê epi porneia). Nicméně církev jakožto neomylný interpret Písma svatého připouští rozluku v případě cizoložství, nikoliv však jako možnost uzavřít nový sňatek. Vzhledem k židovským obyčejům v Kristově době byla Kristova nauka zarážející novinkou (a dokonce učedníci pokládali tuto nauku za obtížnou) měla však smysl jen v tom pojetí, jak ji vždy chápala církev.
 
Zákaz rozvodu a nového manželství byl jasný od samých počátků oficiální katolické církve. Od dob reformace tuto nauku papežové vždy znovu zdůrazňovali. Např. papež Klement VIII. v roce 1595 vydal směrnici pro katolíky východního obřadu v Itálii a zdůraznil, že biskupové nesmí v žádném případě tolerovat rozvody. Další nauku v tomto smyslu pro katolíky východního obřadu zdůraznil Urban VIII. (1623 – 1644) a Benedikt XIV. (1740 – 1758). V Polsku v 18. st. se rozmohlo zneužívání výroku o neplatnosti manželství, proto Benedikt XIV. poslal polským biskupům tři listy v přísném tónu, aby tuto praxi vymýtil. V druhém z nich z roku 1741 zvaném Dei miseratione požaduje, aby pro každý případ byl jmenován kanonický obhájce manželského svazku. V roce 1803 připomněl Pius VII. německým biskupům, že kněží nemohou v žádném případě připouštět druhá manželství, i když to povoluje civilní zákon, protože to znamená „zradu posvátné služby“. Proto stanoví: „Dokud trvá překážka (z prvního manželského svazku), jestliže muž se spojí s jinou ženou, je to cizoložství“. Proti povolným praktikám východních biskupů v Transylvánii vydala Kongregace pro šíření víry dekret zdůrazňující nerozlučnost svátostného manželství. Konečně Lev XIII. vystoupil proto rozvodům v encyklice Arcanum z roku 1880, která je zcela nekompromisní.
 
Jak je vidět, záležitost této Kristovy nauky o cizoložství byla vždy komplikovaná a vyzývala v každém období k obrácení. Neudivuje, že je tomu tak i v současnosti. Pro církev je to jen další důvod, aby vydávala svědectví pravdě.

B-3 Manželství je svou podstatou veřejná záležitost.
 
Některé návrhy pro synod se opírají o vlastní hodnocení platnosti manželství, jakoby šlo spíše o oblast soukromého svědomí a privátních soudů než o pojetí manželství jako veřejné záležitosti. Manželství má však veřejnou dimenzi z trojího důvodu:
 
 
1. Je to veřejná smlouva mezi manžely.
2. Slouží veřejnému blahu skrze plození a výchovu potomstva.
3. Svátost je veřejné svědectví a znamení věrnosti a lásky Krista k jeho Církvi.
 
In primis - manželství je smlouva o soužití mezi mužem a ženou. Taková smlouva musí být veřejná. V každém rituálním manželství figurují svědci: být sezdáni ukládá manželům povinnosti a zaručuje jim také práva a dobrodiní. Mezi jiným ukládá manželství manželům, aby byli věrní jeden druhému (to je věc, která především vytváří manželský vztah), aby si navzájem pomáhali a pečovali jeden o druhého za příznivých i nepříznivých okolností a spolupracovali při výchově potomků. Navíc, manželé jsou a mají být chápáni před zákonem jako jednota, tvoří manželské společenství se společnými zdroji, jsou oprávněni se vzájemně zastupovat a mají právo zůstávat nerozděleni a nesmí být odlučováni ani stavěni jeden proti druhému.
 
Na druhém místě - manželství je ve službách obecného blaha v míře, v jaké sezdané dvojice přivádějí na svět potomstvo a starají se o jejich vývoj. Popravdě řečeno, nauka, že primárním dobrem manželství je plození a výchova potomstva, se stala na mnoha místech obtížná, někde je dokonce pokládána za předsudek od těch, kteří prosazují uznání homosexuálních svazků. Kdyby však církev měla ustoupit rostoucímu tlaku, který by ji chtěl umlčet, představovalo by to negativní krok v rozvoji a znamenalo by to opouštět podstatný důvod samotného manželství. Jestliže manželství není identifikováno jako veřejná instituce, která zasluhuje právní a kulturní podporu, stává se z něho jen soukromé vyznání lásky.
 
Na třetím místě - svátost manželství zdokonaluje manželskou jednotu pokřtěných křesťanů. Nerozlučnost této jednoty je nejen základním Božím plánem pro muže a ženu (Mt 19, 3 – 10), ale navíc věrnou vzájemnou láskou slouží jako svátostné znamení Kristovy lásky a věrnosti vůči jeho Církvi (Ef 5, 32).
 
Církev tak nyní představuje jeden z mála hlasů, který ještě trvá v západní kultuře a hlásá věrně pravdu týkající se manželství. Její teologie, její právo a její praktická liturgie zdůrazňují význam manželství a rodiny ve společnosti i v samotné církvi. Sezdané dvojice spolupracují s Bohem na tvoření nového života, jsou prvními učiteli víry a plodí tedy také adoptivní Boží děti určené k tomu, aby měly podíl na věčném dědictví. Svou věrností jsou manželé veřejnými svědky nezrušitelné věrnosti Krista ke svému lidu.
 

Pramen:
Nova et Vetera, English Edition, Vol. 12, No. 3 (2014): 601-630 601
Recent Proposals for the Pastoral Care of the Divorced
and Remarried: A Theological Assessment


                                                                          >
John Corbett, O.P.,* Andrew Hofer, O.P.,* Paul J. Keller, O.P., Dominic Langevin, O.P.,*
Dominic Legge, O.P.,* Kurt Martens,Thomas Petri, O.P.,* & Thomas Joseph White, O.P,*
 
* Pontifical Faculty of the Immaculate Conception at the Dominican House of Studies, Washington, D.C.
Athenaeum of Ohio (Mount St. Mary’s of the West), Cincinnati, Ohio.
School of Canon Law, Catholic University of America, Washington, D.C.
 
                                       





Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010