K četným turínským světcům přibude Carlo Cancredi Barolo
Carlo Tancredi Faletti di Barolo
21. prosince byl promulgován dekret Kongregace pro svatořečení o hrdinských ctnostech markýze Carla Tancredi Faletti di Barolo, který tím získal titul ctihodný, a tím se otevřela cesta k jeho blahořečení. Markýz jako poslední potomek vznešeného rodu Barolo, jedné z nejprestižnějších a nejbohatších rodin Evropy XIX. století, je postavou mimořádně významnou na poli intelektuálním, kulturním i politickém.
Carlo Tancredi se narodil 26. října 1782 v Turíně rodičům Ottavio Alexandrovi a Paolině d´Oncieu, kteří žili ve skvostném paláci na via delle Orfane. V 18 letech byl jmenován císařským pážetem na pařížském dvoře a bude to sám Napoleon, který zařídí jeho manželství s dvorní slečnou Julií Gilbertovou, dcerou markýze Edouarda Victurnien Charlese René Colberta, jehož hajným byl hrdinný vůdce Stofflet »za Boha a krále« proti Republice, a prastrýc Jean-Baptiste byl ministrem financí Ludvíka XIV.
Prostředníkem sňatku Julie a Carla Tancrediho je kníže Camillo Borgese: sňatkové strategie byly bonapartistickou diplomacií pozorně sledovány, aby byla zajištěna sympatie mocných a vlivných rodin. Tento sňatek dopadne výtečně. Tento pár spojuje mnoho věcí: široká a hluboká kulturnost, citlivost a ochota k charitativní činnosti, hluboká a aktivní náboženská víra. Protiklady doplňují obě osobnosti: ona výbušná a zarputilá, on přemýšlivý, rozvážný, trpělivý.
Svatba se konala v Paříži 18. srpna 1807.
V roce 1814 bitvou u Lipska skončilo Napoleonovo císařství, král Viktor Emanuel I. a další sesazení vladaři se vrátili do svého hlavního města Turína a stejně tak učinili i Barolové. Mladí manželé nemohou mít děti, ale rozhodli se, že přijmou za své chudé ve městě.
Mnoho cestují po Itálii i Evropě. Všímají si sociálních i výchovných skutečností, problematických situací i projektů k jejich řešení. Podalpské hlavní město prožívá dramata urbanizace venkovanů: bída, zpustlosti, násilí. Do duchovní a materiální záchrany se zapojují různí světci od Cotolenga ke Cafassovi, od Dona Bosca k Faá di Bruno a mezi jinými i manželé Barolovi. Jestliže večer palác Barolo otevírá své brány a přijímá tehdejší ekonomickou a politickou katolickou elitu, mezi ní i kontrarevolucionáře hraběte Josepha-Marii de Maistre, stejně tak den co den nabízejí jídlo dvěma stům chudých.
Carlo Tancredi, který by právem měl být jmenován patronem starostů, představuje se Turínu jako jako nejlepší občanský správce. V roce 1825 zakládá na své náklady azyl Barolo, první toho druhu v Itálii, na rozdíl od těch, kteří se mylně zastávají prvenství azylu odpadlíka Ferrante Aportiho, podporovaného zednáři a liberály, který byl v Cremoně otevřen později. Za studené zimy onoho roku distribuoval potřebným šest tisíc dávek dříví. Jako člen administrativní rady a sekretář výboru Generální rady pro veřejné vzdělávání a státní rada krále Karla Alberta vzal si na starost vzdělávání a profesní výchovu dětí z největší chudiny.
V roce 1834 zakládá po dohodě s manželkou kongregaci sester sv. Anny pro zajištění kvalifikované výchovy v Azylu Barolo. Uvedl do života odbornou školu malířství a sochařství ve Varalu. Ze školních institucí, které markýz podporoval, jmenujme ještě Školu di Borgo Dora, Kolej Barolo, sestry Svaté Marie Magdalény pro ošetřování nemocných v Ospedaletto, sestry Svatého Josefa nazývané Chambery pro školu Borgo Dora a vedení útulku, a dámy Nejsvětějšího Srdce pro výchovu dětí z řad šlechty a měšťanů.
Markýz podniká velké akce pro město, aby byl Turín více funkční a zdravější, buduje sady, fontány s pitnou vodou a zlepšuje městské osvětlení. Na vlastní náklady založil Ústřední městský hřbitov s jedinou podmínkou, že zde bude místo pro jeho hrob. V roce 1827 založil první turínskou spořitelnu pro malé střádaly: obchodníky, řemeslníky a drobné podnikatele...
V létě 1835 dorazila do Turína nákaza cholery. Julia i Karel se zapojili do ošetřování nemocných, a vystavili se tak nebezpečí nákazy. Jeho zdraví bylo nenapravitelně ohroženo. Byl vyznamenán řádem sv. Mauricia a Lazara. Pro obnovu oslabeného zdravotního stavu doporučují lékaři manželům Barolo podniknout cestu do Tyrol. Když však dorazili do Verony, museli cestu přerušit, protože markýze přepady těžké horečky. Na zpáteční cestě dorazili do chudého místa Chiari v provincii Brescia. Zde Carlo Tancredi skonal před zraky své milované manželky 4. září 1838. Univerzálním dědicem veškerého majetku se stala ona. Dal totiž sepsat tuto závěť:
Univerzálním dědicem jmenuji markýzu Julii Františku Falleti di Barolo, rozenou Colbert, moji nejupřímnější manželku, a to jako důkaz hluboké lásky, kterou jsem k ní vždy choval, a mé nejvyšší úcty a obdivu pro její ctnosti, protože chci jí takto umožnit, aby mohla pokračovat v činnosti pro větší slávu našeho svatého náboženství, k dobru mých spoluobčanů a v modlitbách za moji duši... Myslím s velkým zadostiučiněním, že jí mé jmění bude sloužit po dlouhou dobu pro účely našich společných neustávajících tužeb. Amen.
Carlo Tancredi byl vynikajícím správcem veřejných věcí a pedagogem (napsal pedagogické vzdělávací knihy zaměřené na formaci dobrých občanů a dobrých křesťanů). Julie se věnovala především obrácení ke křesťanství a výchově trestaných žen a přispěla rozhodujícím způsobem k reformě vězeňství v Sardinském království. Již za svého života byli oba nazýváni »otcem a matkou chudých«, a získali tak rodičovský titul, který jim příroda odepřela.
Manželé Julie a Karel Barolo
Víra, Naděje a Láska byly trvalé souřadnice jejich života v plném slova smyslu. Jejich 32 let trvající společný život, ve kterém vždy všechno sdíleli, nic neskrývali a všechny jejich věci sloužily Božímu království, skýtají tak příkladnou lekci stále více zmateným a zhrouceným dnešním manželstvím. Ukazují také pastýřům církve svým úsilím osvíceným Boží milostí a vedeným pevnou vůlí jak přivádět duše ke kříži, kde se se mohou rozplynout temnoty a chaos a jak zapojovat všechny do mistrovského díla za lepší společnost.
Cristina Siccardi, Corrispondenza Romana
