Ježíšovy vnitřní bolesti
Nejznámější dílo sv. Kamily Battisty Varano, ve kterém zachycuje svá vidění vnitřního Ježíšova utrpení. Z pokory a touhy zůstat skryta, popisuje tyto své mimořádné mystické zážitky, jako by je znala z vyprávění jiné sestry.
Toto jsou zbožné myšlenky o vnitřních bolestech Ježíše Krista, které svěřil ze svého milosrdenství a milosti jedné zbožné služebnici našeho řádu svaté Kláry, a ona z Boží vůle je sdělila mně. Ve prospěch duší je nyní zveřejňuji.
Byla to duše, která velmi toužila sytit se hořkým pokrmem umučení milovaného Ježíše a on ji zázračným způsobem svou milostí uvedl do hořkého oceánu vnitřních bolestí svého milujícího Srdce. Mnoho let prosila Boha, aby ji ponořil do moře svých vnitřních bolestí a učinil ji hodnou uvést ji do tohoto moře nejen jednou, ale mnohokrát a mimořádným způsobem, aby tak byla nucena říct: „Stačí, Pane, už to nemohu snést, taková muka.“
PRVNÍ BOLEST,
kterou nesl Ježíš ve svém srdci, je bolest pro všechny zatracené
Ta sestra řekla: „Pověz mi, jaké byly ty největší, které jsi nosil ve svém Srdci.“
Ježíš řekl: „Tak velká byla moje bolest, jak velká byla moje láska ke každému tvoru. Věz, dceruško, že ty bolesti byly nesčetné, protože je nesčetný počet duší, mých údů, které se ode mne oddělily smrtelným hříchem. Každá duše se totiž ode mne, své Hlavy, odděluje tolikrát, kolikrát se dopouští smrtelného hříchu. To byla jedna z nejkrutějších bolestí, jaké jsem cítil ve svém Srdci: sápání mých údů.
Pomysli, jak trpí ten, komu přivážou provaz na údy a trhají je z jeho těla. A teď si představ moje utrpení pro tolik údů, které tolikrát hřeší smrtelným hříchem. Vytržení duchovního údu je mnohem bolestivější než fyzického údu, protože každá duše je mnohem cennější než tělesný úd. Nemůžeš pochopit ani ty, ani žádná jiná osoba, oč je cennější duše než tělo, jen já znám vznešenost duše a ubohost těla, protože jen já jsem stvořil jedno i druhé. Proto ani ty, ani nikdo jiný nemůže pochopit moje nejkrutější utrpení.
A nyní mluvím jen o zavržených. Jelikož způsob hříchů je rozdílně závažný, proto i moje muka jsou větší nebo menší. Na tom závisí kvantita a i kvalita bolesti.
Protože jsem viděl, že jejich zvrácená vůle je věčná, tak také trest pro ně určený je věčný, v pekle mají duše větší nebo menší muka podle toho, jak četné byly jejich hříchy a jak byly závažné.
Utrpení, které mě trýznilo, vyplývalo z toho, že jsem viděl, že tyto duše ze mne vytržené se již nikdy, nikdy nespojí svou Hlavou. To největší utrpení, které trápí tyto duše věčně, je právě ono »nikdy, nikdy«, které je trápí a bude trápit.
Právě toto »nikdy, nikdy« mě trýznilo, protože já jsem si zvolil vytrpět znovu všechno ne jednou, ale nekonečněkrát, aby se alespoň jedna duše mohla spojit s živými údy a být vyvolena k věčnému životu, jenž vychází ze mne, který dávám život všemu, co žije. Uvaž, jak je mi drahá každá duše, když pro její spojení se mnou jsem ochoten vytrpět nekonečné množství utrpení. Ale právě ono »nikdy, nikdy« pro moji spravedlnost sužuje tyto duše, které by přijaly mnohem větší muka, jen aby mohly mít naději, že se jednou spojí se mnou, svou Hlavou. Jak různá byla kvalita a kvantita bolesti, kterou způsobily mně, když se ze mne vytrhly, takový je trest mé spravedlnosti, který odpovídá typu a množství hříchů. A moje spravedlnost vyžaduje ono »nikdy, nikdy« a trápí je věčným trestem. Pomysli tedy, jaké utrpení jsem zakoušel pro tyto duše až do své smrti. Vědomí, že to byly moje vlastní živé údy, mi působilo nepředstavitelná muka vidět je v tlamě pekelných duchů a kořistí nesčetných muk. To je tedy moje vnitřní bolest, kterou jsem zakoušel pro zavržené.“
DRUHÁ BOLEST,
kterou Ježíš nesl ve svém Srdci, je bolest pro všechny vyvolené údy
„Bolest, kterou jsem zakoušel pro zavržené, se lišila od té, kterou jsem zakoušel pro vyvolené, a to v tomto: Za odsouzené, kteří jsou mrtvými údy, jsem již necítil bolest, kterou nyní trpí, protože jsou to mrtvé údy. Ale s vyvolenými jsem cítil všechno jejich utrpení a hořkost v životě i po smrti, všechna trápení v pokoušeních, všechny bolesti nemocných, všechno jejich pronásledování, pomluvy a vyhnanství. Zkrátka, zakoušel a pociťoval jsem jasně to nejmenší i největší utrpení během jejich života tak, jako bys je zakoušela a cítila ty, kdyby ti zraňovali oko, ruku, nohu, nebo kterýkoliv tvůj úd tvého těla.
Pomysli, kolik to bylo mučedníků, kolik různých tortur musel podstoupit každý z nich a jaká byla muka tolika jiných mých vyvolených údů a jak různá byla ta trápení. Představ si, kdybys měla tisíc očí, tisíc rukou a tisíc nohou a na každém údu bys zakoušela různá muka, která by současně vyvolávala jedinou pronikavou bolest, nepokládala bys to za rafinovaný trest?
Ale mých údů, moje dcero, nebylo jen tisíce a miliony, bylo jich nekonečně mnoho. A ani různosti těchto muk nebylo tisíce, nýbrž byly nesčetné, protože tolik bylo utrpení mých světců, mučedníků, panen a vyznavačů a všech ostatních vyvolených.
Ostatně tak jako není pro tebe možné, abys pochopila, jak rozličné jsou formy blaženosti, slávy a odměn připravených v ráji pro spravedlivé a vyvolené, tak moje spravedlnost vyžaduje, aby těmto utrpením odpovídaly slávy a odměny; ale já jsem zakoušel různost a množství trápení, které zakoušeli moji vyvolení po smrti v očistci z důvodu svých hříchů, tak jak si je zasloužili. Protože to nebyly údy ode mě odtržené a odloučené jako u zavržených, nýbrž byly to živé údy, které žily ve mně, v Duchu života a které předcházela moje milost a moje požehnání. Necítil jsem tedy muka, která zakoušejí zavržení, ale u vyvolených jsem zakoušel to, co musejí snášet v očistci. Tak jako bys pociťovala krutou bolest, kdyby ti někdo zlomil ruku, strčil ji do ohně, nebo ji kousal pes, tak jsem zakoušel v sobě i všechny bolesti, které zakoušely v očistci duše spojené se mnou jako živé údy se svou Hlavou.“
Můj Bože, způsobila jsem ti nekonečné bolesti, ať už zavržená, nebo spasená. Nevěděla jsem, že tě hřích tak uráží, jinak bych tě neurazila ani lehkým hříchem. Ale ve skutečnosti bych se chovala ještě hůře, kdyby mě nezdržovala tvoje milosrdná ruka.
TŘETÍ BOLEST,
kterou nesl Ježíš ve svém Srdci, je pro slavnou Pannu Marii
Láskyplný a požehnaný Ježíš pokračoval:
„Poslouchej, poslouchej, moje dcero, musím ti ještě říct velmi hořké věci, zvláště o ostrém noži, který pronikl mou duši, tj. o bolesti mé čisté a neposkvrněné Matky, která pro moje umučení a smrt musela být tak zarmoucená a ztrápená, že nikdo nikdy nebyl a nikdy nebude tak zarmoucený jako ona.
Proto jsme ji v ráji právem oslavili a vyvýšili a odměnili nad všechny zástupy andělů a svatých.
Děláme to tak vždy: čím více zde na zemi někdo z lásky trpěl, byl ponižován a zničen sám v sobě, tím více je v království blažených Boží spravedlností vyvýšen, oslaven a odměněn.
Stalo se, že na tomto světě nebyla žádná matka ani žádná jiná osoba tak ztrápená jako moje milovaná a laskavá Matka, zde na zemi jí není a nebude žádná osoba podobná.
A tak jako zde na zemi mi byla podobná v utrpení a sklíčenosti, tak je mi v nebi podobná pro moc a slávu s výjimkou mého božství, které sdílíme jen my tři božské Osoby, Otec, Syn a Duch Svatý.
Ale věz, že všechno to, co jsem vytrpěl a snášel zde na zemi jako bohočlověk, vytrpěla a snášela také moje ubohá a nejsvětější Matka. S výhradou, že já jsem trpěl ve vyšším a dokonalejším stupni, neboť jsem byl Bůh a člověk, zatímco ona byla jen tvor, ve kterém není božství.
Její bolest mě tak sužovala, že kdyby se to líbilo mému Otci, bylo by pro mě lehčí, kdyby její bolesti padly na moji duši a ona byla všech bolestí zbavena. Je pravda, že moje utrpení a moje rány byly jakoby zdvojnásobeny ostrým otráveným hrotem, ale byla by to pro mě ta největší úleva, kdyby jí nezbylo žádné utrpení. Ale protože moje nepopsatelné mučednictví mělo být zbaveno jakékoliv útěchy, nebyla mi dopřána taková milost, i když jsem o ni několikrát žádal se synovskou něžností a slzami.“
„Stačí, můj Pane, nemluv mi o bolestech tvé blažené Matky, protože cítím, že bych to nemohla snést. Stačí mi to na celý život, i kdybych mohla žít tisíc let.“
ČTVRTÁ BOLEST,
kterou blažený Ježíš nesl ve svém Srdci pro svoji milovanou učednici Marii Magdalenu
Ježíš proto už o tomto tématu dále nehovořil, protože viděl, že by to nemohla snést, a začal:
„A co myslíš, jakou bolest jsem snášel pro utrpení a sklíčenost mé milované učednice, blažené dcerušky Marie Magdaleny?
Nikdy bys to nepochopila ani ty, ani nikdo jiný, protože u ní a u mne mají svůj základ všechny svaté duchovní lásky, jaké kdy byly a budou. Neboť moji dokonalost, vždyť jsem byl milující Mistr, a její lásku a dobrotu jakožto milované učednice mohu pochopit jen já sám. Takovou věc by nepochopil ani ten, kdo zažil svatou duchovní lásku, miloval a cítil se být milován. Nikdy totiž nedosáhl té míry, protože neexistuje takový Mistr ani taková učednice, protože Magdalena je pro mě jen jediná a žádná jiná, jen ona. Správně se říká, že po mé milované Matce nebylo osoby, která by tolik trpěla pro moje umučení a moji smrt. Kdyby byl někdo, kdo by byl více zarmoucen než ona, byl bych se mu po zmrtvýchvstání zjevil dříve než jí. Ale proto po mé nejsladší Matce ona byla první, která musela být potěšena. Dopřál jsem svému nejmilovanějšímu učedníku Janovi, který radostně spočíval na mé nejsvětější hrudi během vytoužené intimní večeře, aby jasně viděl mé zmrtvýchvstání a nesmírné ovoce, které vzešlo lidem z mého umučení a mé smrti. Přesto jakkoliv můj milovaný bratr Jan zakoušel bolest a utrpení mého umučení a smrti více než všichni ostatní učedníci, přesto si nesmíš myslet, že by předčil mou milovanou Magdalenu. Ona nebyla schopna pochopit tak vznešené věci jako Jan, který by nikdy nezabránil, ani kdyby mohl, mému umučení a mé smrti pro nesmírné dobro, které z toho vzešlo.
Ale u mé milované učednice Magdaleny tomu tak nebylo. Když viděla, jak jsem naposledy vydechl, zdálo se jí, že pro ni zmizelo nebe i země, pro ni byla ve mně všechna naděje, všechna její láska, pokoj a útěcha, neboť mě milovala nad všechen řád a míru.
Proto také její bolest překračovala všechen řád a míru. A protože jsem to mohl poznat jen já, nesl jsem to dobrovolně ve svém Srdci a zakoušel jsem všechnu něžnost, jakou je možno zakoušet pro svatou duchovní lásku, neboť mě milovala vášnivě.
A poslouchej, chceš-li to vědět, moji učedníci se po mé smrti vrátili ke svým sítím, které opustili, protože nebyli ještě zcela odpoutáni ode všech pozemských věcí, tak jako od nich byla odpoutána svatá hříšnice. Ta se nevrátila ke světskému a nesprávnému životu, ale roznícena a stravována svatou touhou, i když nemohla doufat, že mě ještě uvidí živého, hledala mě mrtvého v přesvědčení, že žádná jiná věc se jí nemůže líbit a uspokojit ji, jen její drahý Mistr, ať už budu živý nebo mrtvý.
Že tomu tak je, to dokazuje skutečnost, že proto, aby mě našla třeba mrtvého, opustila živou přítomnost a společnost mé nejsladší Matky, která je tou nejvytouženější, nejvíce láskyhodnou, koho po mně mohla mít.
I vidění a sladké rozhovory s anděly se jí zdály ničím.
Taková by měla být každá duše, která po mně horoucně touží; nedat si pokoje ani odpočinku, jen ve mně samotném, ve svém milovaném Bohu. Ostatně bolest této mé požehnané drahé učednice byla tak veliká, že kdybych ji svou nejvyšší mocí nepodržel, byla by zemřela.
Tato její bolest se odrážela v mém vášnivém srdci, proto jsem byl pro ni velmi zarmoucený a sklíčený. Ale nedopustil jsem, aby trpěla méně, protože jsem z ní chtěl udělat to, co jsem z ní udělal, totiž apoštola apoštolů, aby jim oznámila pravdu o mém triumfálním zmrtvýchvstání, tak jak to oni pak oznámili světu.
Chtěl jsem z ní udělat zrcadlo, příklad, vzor nejblaženějšího kontemplativního života v samotě třiatřiceti let, neznámých světu, během kterých mohla zakoušet poslední city lásky, nakolik je možno je zakoušet a prožívat v tomto pozemském životě.
Toto všechno jsem prožil, pokud jde o bolest mé milované učednice.“
PÁTÁ BOLEST,
kterou Ježíš nesl ve svém srdci pro své milované učedníky
Jiná bolest, která bodala v mém srdci jako nůž, byla ustavičná myšlenka na společenství apoštolů, sloupů nebe a základů mé církve na zemi, které jsem viděl rozprchlé jako ovce bez pastýře, a poznával jsem všechny bolesti, které museli vytrpět pro mne.
Věz, že nikdy žádný otec nemiloval z celého srdce své děti, žádný bratr bratry a žádný učitel své žáky, jako jsem já miloval své požehnané apoštoly, moje milované děti, bratry a učedníky.
I když jsem vždy miloval všechny tvory nekonečnou láskou, byla zde nicméně zcela zvláštní láska pro ty, kteří žili se mnou v tak těsné blízkosti.
Proto jsem zakoušel pro ně ve své zarmoucené duši zvláštní bolest.Více pro ně než pro sebe jsem pronesl ona slova: Smutná je moje duše až ksmrti, a to pro velký smutek, který jsem zakoušel, když jsem je musel zanechat a zůstali beze mne, bez svého otce a věrného učitele. To mi působilo takovou úzkost, že mi toto fyzické odloučení od nich připadalo jako druhá smrt.
Kdo se zamyslí pozorně nad slovy mé poslední řeči, s níž jsem se na ně obrátil, nemůže mít srdce tak tvrdé, aby ho nedojala všechna vroucí slova, jež mi tryskala ze srdce a při kterých se mi zdálo, jako by se v mé hrudi zdvojnásobila láska, kterou jsem k nim choval.
Pomysli dále, že jsem viděl, kdo z nich bude pro mé jméno ukřižován, kdo bude sťat, kdo stažen zaživa z kůže, a že vlastně všichni skončí svůj život z lásky ke mně mučednickou smrtí.
Abys pochopila, jak těžká muka to pro mne představovalo, představ si, že máš nějakou osobu, kterou svatě miluješ a které právě proto, že ji miluješ, jsou adresována křivá slova, nebo dokonce jí způsobují něco, co se ti nelíbí: jak by tě to bolelo, že právě ty jsi příčinou takového utrpení pro někoho, koho tak miluješ. Raději bys chtěla a snažila se, aby kvůli tobě mohla mít stále větší pokoj a radost.
A nyní, dceruško moje, jsem se právě já stal příčinou nikoliv nespravedlivých slov, ale smrti, a nejen pro jednoho, ale pro všechny. A pro tuto bolest, kterou jsem pro ně snášel, ti nemohu dát jiný příklad; ať ti postačí to, co jsem řekl, chceš-li se mnou zakoušet soucit.
ŠESTÁ BOLEST,
kterou Kristus zakoušel ve svém srdci pro nevděčnost milovaného učedníka
a zrádce Jidáše
Ještě jiná intenzivní vnitřní bolest mě ustavičně trýznila a zraňovala mé srdce: Byla jako nůž s trojím nejbolestnějším a jedovatým bodnutím, které mnou ustavičně pronikalo jako šíp a trýznilo moje srdce hořce jako myrha: proradnost a nevděčnost mého milovaného židovského učedníka, zaslepenost a zlostná nevděčnost všech tvorů, jací kdy byli, jsou a budou.
Uvaž nejdříve, jak velká byla nevděčnost Jidáše. Vyvolil jsem si ho do počtu apoštolů, když jsem mu odpustil všechny hříchy, učinil jsem ho vykonavatelem zázraků a správcem všeho, co mi bylo darováno, prokazoval jsem mu ustavičná znamení své lásky, aby se odvrátil od svého hanebného záměru. Ale čím více lásky jsem mu projevoval, tím více připravoval úklady proti mně.
Co myslíš, s jakou hořkostí jsem přemítal ve svém srdci o těchto a dalších věcech? Ale když jsem přistoupil k tomu láskyplnému a pokornému gestu, že jsem mu umyl nohy spolu se všemi ostatními, moje srdce propuklo do hořkého pláče. Z mých očí skutečně vytékaly proudy slz na nohy tohoto podlého člověka, zatímco moje srdce volalo: Ó Jidáši, co jsem ti udělal, že mě tak krutě zrazuješ? Můj nešťastný učedníku, není toto poslední znamení, kterým ti chci ukázat svou lásku? Synáčku zrádný, z jakého důvodu se odlučuješ od svého otce a Mistra? Jidáši, jestli potřebuješ třicet stříbrných, proč nejdeš za svojí a mojí Matkou, ochotnou prodat samu sebe, jen aby tě vytrhla z tak velkého smrtelného nebezpečí?
Učedníku nevděčný, líbám ti s takovou láskou nohy, a ty mi s velkou zradou políbíš ústa? Jak velmi zlou výměnu mi připravuješ! Pláču pro tvou záhubu, můj drahý a milovaný synáčku, a nikoliv pro své umučení a smrt, protože pro nic jiného jsem nepřišel!
Tato a jiná podobná slova jsem říkal ve svém srdci a svlažoval mu nohy svými hojnými slzami. Ale on si toho nevšímal, protože jsem před ním klečel a hlavu jsem měl skloněnou, jak je tomu, když druhému myjeme nohy, ale také proto, že moje dlouhé vlasy při tomto sklonění zakrývaly mou tvář smáčenou slzami.
Ale můj milovaný učedník Jan, protože jsem mu za této bolestné večeře řekl všechno o svém umučení, ten to věděl a sledoval každé moje gesto; všiml si tedy mého pláče nad Jidášovýma nohama. Věděl a chápal, že každá moje slza má svůj původ v něžné lásce jako u otce, který blízek smrti posluhuje svému vlastnímu jedinému synu a v srdci mu říká: „Synáčku, buď klidný, toto je poslední služba lásky, kterou ti mohu prokázat.“ A právě tak já, když jsem mu umýval a líbal nohy, vychutnával jsem je a tiskl s takovou něžností na svou nejsvětější Tvář.
Všechna tato moje neobvyklá gesta sledoval blažený Jan evangelista, pravý orel, který vysoko vzlétá a který byl z úžasu více mrtvý než živý. Protože to byla duše velmi pokorná, sedl si na nejposlednější místo, aby byl poslední z těch, u koho pokleknu, abych mu umyl nohy. A to byl okamžik, kdy už to nemohl vydržet, a když jsem byl před ním na zemi a on seděl, objal mě kolem krku, stiskl mě dlouze, jak to dělá osoba, která tone v úzkosti, a proléval hojné slzy. Mluvil ke mně v srdci, beze slov, a říkal: „Drahý Mistře, bratře, otče, můj Bože a Pane, jaká síla tě přiměla, abys umýval a líbal svými nejsvětějšími ústy zlořečené nohy té zrádné šelmy? Ježíši, můj drahý učiteli, zanecháváš nám velký příklad. Ale co my ubožáčci budeme dělat bez tebe, který jsi naše dobro? Co bude dělat tvá ubohá matka, až jí budu vyprávět o tomto gestu tvé pokory? A nyní, abys zdrtil mé srdce, chceš mýt moje zapáchající a zablácené nohy a líbat je svými ústy sladkými jako med? Ó můj Bože, tato nová znamení lásky jsou pro mne nesporným zdrojem velké bolesti.“
Když řekl tato a podobná slova, která by dojala i srdce z kamene, nechal si umýt nohy s velkým pocitem zahanbení a úcty.
Řekl jsem ti to všechno, abych ti popsal svou bolest, jakou jsem zakoušel ve svém srdci pro nevděčnost a bezbožnost zrádce Jidáše, který tak, jak já jsem mu za sebe dal všechna znamení lásky a citu, tak mě zarmoutil svou nejhorší nevděčností.
SEDMÁ BOLEST,
kterou Ježíš nesl ve svém Srdci, byla bolest pro nevděčnost milovaného židovského národa
„Pomysli jen, má dceruško, jak velká byla rána, která mě probodla jako kopí a kterou mi zasadil nevděčný a zatvrzelý židovský národ.
Učinil jsem ho lidem svatým a kněžským, vyvolil jsem si ho za své dědictví nade všechny jiné národy země.
Vysvobodil jsem ho z egyptského otroctví, z rukou faraona, převedl jsem ho suchou nohou přes Rudé moře, byl jsem pro něho oblačným sloupem ve dne a světelným v noci.
Živil jsem ho manou po čtyřicet let, sdělil jsem mu vlastními ústy Zákon na hoře Sinaj, dopřál jsem mu tolik vítězství nad jeho nepřáteli.
Přijal jsem od něho lidskou přirozenost a po celý čas svého života jsem s ním rozmlouval a ukazoval jsem mu cestu do nebe. V tu dobu jsem mu prokázal mnoho dobrodiní, když jsem dával světlo slepým, sluch hluchým, chůzi ochrnutým a život mrtvým.
Nyní, když jsem slyšel, s jakou zuřivostí křičeli, aby byl propuštěn Barabáš a já abych byl odsouzen k smrti a ukřižován, zdálo se mi, že mi pukne srdce.
Dceruško, to nemůže pochopit ten, kdo to nezažil, jaká je to bolest, přijímat zlo od toho, který přijal jen dobro!
Jak tvrdé je pro nevinného, když slyší volat celý národ: Ať zemře! Ať zemře! zatímco vězni, který by zasluhoval tisíc smrtí, lid provolává: »Ať žije! Ať žije!«
To jsou věci k rozjímání, nikoliv k vyprávění.“
OSMÁ BOLEST,
kterou požehnaný Kristus nesl ve svém srdci pro nevděčnost všech tvorů
Osvícená Kristem, Sluncem spravedlnosti, vyložila ona požehnaná duše tuto nevděčnost vlastními slovy, která pronáší sám za sebe každý tvor s ohledem na přijaté milosti a dobrodiní.
Říká totiž, že cítila v srdci takovou pokoru, že vyznávala Bohu s celým nebeským dvorem, že přijala od Boha více dobrodiní než Jidáš a že jich přijala více než celý vyvolený národ společně, že zradila Ježíše hůře a nevděčněji než Jidáš a mnohem hůře a s mnohem větší zatvrzelostí než nevděčný národ, který ho odsoudil ke smrti na kříži.
A v této svaté úvaze umístila svou duši u nohou duše odsouzeného a prokletého Jidáše a z této propasti posílala nářek, křik a pláč ke svému milovanému Bohu, kterého urážela:
„Můj dobrotivý Pane, jak ti mám poděkovat za to, co jsi pro mne vytrpěl, když jsem s tebou nakládala hůře než Jidáš?
Ty jsi vydal záhubě svého učedníka, a mne jsi vyvolil za dceru a nevěstu.
Jemu jsi odpustil hříchy, a mně z pouhého milosrdenství a dobroty jsi odpustil hříchy, jako bych se jich nikdy nebyla dopustila.
Jemu jsi svěřil úřad nakládat s hmotnými statky, a mně, nevděčné, jsi svěřil tolik darů a milostí z duchovního pokladu.
Jemu jsi udělil milost konat zázraky, a se mnou jsi udělal více než zázrak, když jsi mě přivedl dobrovolně na toto místo do zasvěceného života.
Můj Ježíši, já jsem tě prodala a zradila ne jednou jako on, ale tisíc a nekonečně krát. Můj Ježíši, víš dobře, že jsem tě zradila hůře než Jidáš polibky pod zdáním duchovního přátelství, opustila jsem tě a přiblížila jsem se k jezerům smrti.
A jestliže tě tak zděsila nevděčnost vyvoleného národa, co ti způsobila moje nevděčnost? Jednala jsem s tebou hůř než oni, i když jsem od tebe přijala více dobrodiní než oni, mé pravé Dobro.
Ó můj nejsladší Pane, z celého srdce ti děkuji, že jako židy z egyptského otroctví jsi mě vytrhl z otroctví tohoto světa, z hříchů, z rukou krutého faraona, jakým je pekelný démon, který panoval podle svého zalíbení nad mou ubohou uší.
Ó můj Bože, převedena suchou nohou vodami moře světských marností, skrze tvou milost jsem prošla pouští samoty svaté klauzurní řehole, kde jsi mě mnohokrát sytil svou sladkou manou, plnou veškeré chuti. Zakusila jsem totiž, že všechny radosti světa jsou odporné ve srovnání s tou nejmenší duchovní útěchou.
Děkuji ti, můj Pane a dobrotivý Otče, že jsi mi tolikrát na hoře svaté modlitby Sinaji dal svým nejsladším svatým slovem zákon napsaný prstem tvého milosrdenství do nejtvrdšího kamene mého odbojného srdce.
Děkuji ti, nemilostivější Vykupiteli, za všechna vítězství, která jsi mi dal nad mými nepřáteli a hlavními neřestmi: pokaždé, když jsem zvítězila, přišlo vítězství jen od tebe, zatímco pokaždé, když jsem prohrála, bylo to pro moji zlobu a nedostatek lásky, můj vytoužený Bože.
Ty, Pane, ses svou milostí narodil v mé duši, ukázal jsi mi cestu a dal světlo pravdy, abych dospěla k tobě, pravý ráji. V černých temnotách světa jsi mě uschopnil vidět, slyšet, mluvit, kráčet, protože jsem byla opravdu slepá a hluchá pro všechny duchovní věci, probudil jsi mě v sebe, pravý Živote, který dáváš život všemu živému.
Ale kdo tě ukřižoval? Já.
Kdo tě bičoval u sloupu? Já.
Kdo ti dal korunu z trní? Já.
Kdo tě napojil octem a žlučí? Já.“
Takovým způsobem rozjímala o těchto bolestných tajemstvích a prolévala mnoho slz podle milostí, které jí Bůh dával.
Na závěr řekla: „Pane, víš proč ti říkám, že jsem ti udělala všechny ty věci? Protože v tvém světle jsem viděla světlo, to znamená, že jsem pochopila, že mnohem více tě zranily a způsobily ti bolest smrtelné hříchy, kterých jsem se dopustila, než jak tě zarmoutily a způsobily ti bolest osoby, které tě týraly fyzickým trýzněním.
Proto, můj Bože, není nutné, abys mi dával poznávat bolesti, které ti způsobili všichni tvorové, protože poté, co jsi mi dal milost poznat alespoň část mých nevěrností, můžu nyní – stále s milostí, kterou mi vléváš – uvažovat, co ti způsobili všichni tvorové dohromady.
Při této úvaze takřka omdlévám úžasem, který probouzí tvá nesmírná láska a trpělivost s námi, tvými nejnevděčnějšími tvory, protože nikdy nepřestáváš zajišťovat nám všechny naše potřeby duchovní, hmotné i časné.
A tak, jak není možno poznat, můj Bože, nespočetné věci, které jsi vykonal pro tyto své nevděčné tvory na nebi, na zemi, ve vodě, ve vzduchu, tak nejsme schopni pochopit naši nejnevděčnější nevděčnost.
Vyznávám proto a věřím, že jen ty, můj Bože, můžeš znát a vědět, jaká byla naše nevděčnost, která jako otrávený šíp zraňovala tvé srdce tolikrát, kolik je tvorů, kteří byli, jsou a budou a v každém okamžiku se dopouštějí takových nevděčností.
Uznávám proto a prohlašuji za sebe a za všechny tvory tuto pravdu: jako neuplyne ani jeden okamžik, ani jedna hodina, jeden den či měsíc, kdy bychom naplno neužívali tvých dobrodiní, tak neuplyne ani jeden okamžik, hodina ani den ani měsíc, které by nebyly plné nekonečných nevděčností.
A věřím a uznávám, že tato naše nejhorší nevděčnost byla jednou z nejkrutějších bolestí, bolestí, které postihly tvou duši.“
Končím těchto několik slov o vnitřních bolestech Ježíše Krista k jeho chvále v pátek 12. září léta Páně 1488. Amen.
Mohla bych vyprávět o mnoha dalších věcech, které mi řekla ona sestra, k užitku a útěše čtenářů. Ale Bůh ví, že bude rozumné se zdržet i přes vnitřní nutkání, a to zvláště proto, že ona požehnaná duše se ještě nachází ve vězení tohoto ubohého života.
Snad někdy v budoucnosti mi Bůh vnukne, abych předala další její slova, ale nyní budu rozumnější, když budu mlčet.
Pramen:
http://lucedelmondo.forumfree.it
Překlad -lš-