Jen symbolický ďábel "černého papeže"
22. 8. 2019
Generální představený jezuitů Sosa vyloučil existenci ďábla jako osoby
Na závěr interview, který poskytl Sosa Abascal v rámci červencového meetingu v Rimini, položil tazatel otázku:
Existuje ďábel?
Už samotný fakt, že katolický novinář v katolické instituci v rozhovoru s katolickým knězem položí takovou otázku, se může jevit zvláštně. Ale budiž.
Všimněme si odpovědi současného generála jezuitů:
»Abychom se vyrovnali s otázkou této osoby, musíme pochopit kulturní prvky. Existuje jako zosobněné zlo v různých strukturách, nikoliv však v osobách, protože ďábel není osoba, je to projev aktuálního zla. Není osoba, jakou je osoba člověka. Je to forma zla, které je přítomné v lidském životě. Dobro a zlo jsou v ustavičném souboji v lidském svědomí, a máme různé způsoby, jak je označit. Uznáváme Boha jako dobrého, vnitřně dobrého. Symboly jsou součástí reality a ďábel existuje jako symbolická realita, nikoliv jako realita osobní«.
Jestliže je problematická samotná otázka, pak odpověď představuje katastrofu.
Satan a démoni jsou jen symbol?
Od první stránky Geneze, kde vystupuje v roli pokušitele, až do Apokalypsy s hrozivým viděním pekelného draka „který se nazývá ďábel a satan“ (12,9), v celém Písmu svatém se satan představuje jako reálná bytost.
Zvláště v Novém zákoně posláním Ježíše Krista je především boj proti ďáblu, který je vrah (Jan 8,44) a „hřeší od počátku“ (1 Jan 3,8), je „otcem lži“ (Jan 8,44). Boží Syn přišel, aby učinil konec ďáblově činnosti (1 Jan 3,8).
Toto všechno by mohlo být málo přesvědčující vzhledem k tomu, že nedávno sám páter Sosa prohlásil v jiném interview, že věrohodnost biblických textů nelze brát doslova, protože v té době neexistovaly záznamníky.
Díky nebi my katolíci víme, že Pán Ježíš ustanovil orgán pro správné chápání Písma svatého, který je spolehlivější než všechny přístroje: živou tradici Církve.
Stačí malé a krátké připomínky, abychom pochopili, že církev vždy pojímala anděly dobré i zlé jakožto reálné osobnosti.
Citujme především 4. lateránský koncil (1215), časově vzdálený, ale velmi důležitý, který tvrdí: »Věříme pevně a vyznáváme jediný a univerzální princip, stvořitele všech věcí viditelných i neviditelných, duchovních i tělesných... tj. andělů a světa... Ďábel a další démoni byli stvořeni jako přirozeně dobří, ale stali se z vlastní iniciativy zlými; pokud jde o člověka, ten se dopustil hříchu z ďáblova návodu“.
Ale právě v naší době, v epoše popírání víry, se magisterium vyjadřuje častěji.
Tak např. Pavel VI. v listopadu 1972 upozorňoval: »Zlo není pouze nedostatečnost, ale působení živé duchovní bytosti zvrácené a rozvratné«.
V roce 1975 Kongregace pro nauku víry odsoudila ideu teologů, podle kterých satan a ďábel jsou pouze mytické a účelové personifikace, jejichž smyslem má být pouze dramatické zdůraznění vlivu zla a hříchu v lidstvu (Dokument „Křesťanská víra a démonologie“).
Velký význam má pět katechezí Jana Pavla II. v červenci a srpnu 1986, ve kterých zdůraznil existenci démonů a jejich povahu jakožto osobních bytostí.
Je přirozené, že i Katechismus katolické církve potvrzuje: „...pokud jde o tvory ryze duchovní, andělé mají inteligenci a vůli: jsou osobními tvory (čl. 330). Jako bytosti čistě duchovní mají rozum a vůli: jsou to bytosti osobní a nesmrtelné. Všechny viditelné tvory převyšují dokonalostí, jak o tom svědčí lesk jejich slávy.
Tyto prosté důkazy jsou, doufáme, dostačující, aby doložily vážnost, s jakou církev jedná o tomto tématu, které se může jen zdánlivě jevit jako okrajové. Ve skutečnosti správné nebo bludné chápání tohoto teologického tématu má rozhodující dopad na naši víru, na pojetí stvoření a vykoupení.
Co znamená, že démoni jsou osobní bytosti?
Ti, kteří to popírají, jsou obětí mylného pojetí „osoby“, deformovaného některými moderními filozofickými proudy, podle kterých pojem osoby se zakládá na schopnosti vztahu. Lidská nebo andělská bytost má tedy být osobou do té míry, v jaké navazuje vztahy a komunikaci s druhými.
Teologie nás učí, že satan a démoni jsou odsouzení, to znamená, že jsou uzavřeni do sebe jako monády, neschopné otevření, komunikace a vztahu s Bohem a druhými. Proto popírači o nich říkají, že nejsou „osoby“.
Ale takové pojetí osoby je zcela parciální a nedostatečné. Může se stát také velmi nebezpečné. Může tvořit základ vize, podle které ne všechny lidské bytosti jsou osoby: např. děti v mateřském lůně, nebo nemocní v trvalém stavu bezvědomí, neschopné autonomního vztahu k vnějšímu okolí, by proto neměly být pokládány za ‚osoby‘.
Ve skutečnosti správná antropologie založená na rozumu a souladu s křesťanským zjevením učí, že osoba je individuální podstata (tj. subjekt), vybavená inteligencí a vůlí bez ohledu na schopnost uplatňovat tyto kvality. Proto všichni lidé a všichni andělé, také zlí, jsou osobní bytosti, jak to církev vždy učila (sv. Tomáš Akvinský, Summa Theologia I. 50, 3).
Na závěr jeden trpký žert: Není to P. Sosovi proti srsti, že byl měl opravit právě současného papeže, kterému, jak řekl, chce být naprosto věrný, a který prohlásil doslova: »Ďábel není symbol, ale reálná osoba« (Homilie 4. května 2013); »...boj mezi dobrem a zlem není abstraktní věc, ale reálný konflikt mezi Ježíšem a ďáblem« (Homilie 12. října 2018)?
Claudio Crescimanno, Nouva Bussola Quotidiana
