Jedna z proměn Západu v zemi kdysi křesťanské
3. 2. 2020
Pablo Iglesias, vedoucí strany Pademos, a premiér Pedro Sanchez
1.
Je to naše chyba. Je to naše vina, že jsme přehlíželi kato-komunistickou ofenzívu oné větve komunismu, která změnila Krista na Che Guevaru v Jeruzalémě.
Udělali jsme strategickou chybu, že jsme jednostranně oponovali jen oné pseudoteologii, která nahradila vykoupení Kříže utopistickou a socialistickou revolucí.
Nechali jsme se nachytat na profanaci Evangelia, která se z Božího Slova stala slovem socialistického proroka v demokřesťanských, demokratických a komunistických stranách latinsko-amerických a italských. A to slovo se stalo korektním a více než závazným. Zůstali jsme pozadu asi o 60 let.
Znehybněli jsme úžasem nad církví, která se otevřela středo-levicovým vládám a přestala mluvit o soudu, hříchu a peklu.
Uvěřili jsme, že skončil komunismus ve své podstatné formě jako bezbožný a zvráceně démonický, (jak to zdůrazňoval Pius XI.) a přežil jen v Číně, kde dodnes kosí a pronásleduje své oběti s mlčením, kompromisem a těžkým proviněním všech diplomacií.
Ale není třeba chodit do Číny.
Postačí Evropa, kde se opěvuje latinsko-americký komunismus jako příklad, model a emblém.
Postačí Španělsko socialistů a Podemos.
2.
Dlouho jsme se chlácholili neomarxistickým přístupem k náboženství: změnou perspektivy, že komunisté ve 20. století byli ochotní sehrát roli náboženství. Jestliže pro Marxe patřilo náboženství k termínům protirevolučního opia, pro neomarxisty mohlo představovat utopii a dětskou naději revoluce, ba přímo „služky“ a „mízy“ socialistického převratu.
Na této židli jsem popsal podrobnosti o zrození a síle „pastorační“ teologie osvobození, proti které byl nutný zásadní odpor.
Asi to bylo málo
3.
To, co se děje ve Španělsku s „jakobínskou vládou“ Sanchese, je krajně závažné a znepokojující: jedná se o stejně hlubokou protikřesťanskou nenávist, jaká polarizovala střet v desetiletích před občanskou válkou 1936-39, která determinovala Frankovu moc a jeho odpor proti republikánským, komunistickým a zednářskokomunistickým silám podporovaným z Francie a Anglie.
Ve Španělsku dnes nastupuje forma ideologického laicismu, veřejného a militantního ateismu.
Není to komunismus, který koroduje uvnitř křesťanství. Není to komunismus, který akceptuje evangelium humanitarismu a mondalistické solidarity.
Je to komunismus z dob studené války, komunismus kubánský a maoistický. Je to komunismus stalinského hororu.
Komunismus holý a krutý, ortodoxní podle marxismu.
4.
Pro teologii osvobození se tu otevírá frontální ofenzíva proti právu rodičů vychovávat své děti; ofenzíva ideologické indoktrinace a diktatury genderu; architektonická demolice křesťanské víry; satanská zvůle vytlačit Boha ze srdce a z pohledu.
Je třeba vzít v úvahu s rozvahou a otevřeně, že by se do Evropy mohla vrátit přímá a neúprosná forma antiklerikálního liberalismu...
Formy státní ekonomie spolu s režimem ukládaným z Bruselu na jedné straně a nové sexuální perverze na straně druhé mohou být perfektním bodem velkého zvratu...
K tomu může posloužit nekontrolovatelný stav církve u mnoha jejích exponentů jako vhodná příležitost k zavedení mondialistických a socialistických teorií, dokonce s využitím dialogu o sexuálních zvrácenostech.
Chiesa e post concilio - Pierluigi Pavone
