Je to láska, co v Otci zplodilo kněze
Pán Ježíš o svých kněžích
Aby se uskutečnil ideál, který měl můj milovaný Otec o mých kněžích, bylo zapotřebí působení Ducha Svatého jako mocné a nenahraditelné síly. Jen On a jedině On může obnovit tvář země a spojit srdce se Slovem, protože Duch je nevýslovné pouto lásky mezi Otcem a Synem: je to On, kdo sjednocuje Církev, protože On sjednocuje v lásce Trojici. On sjednocuje, protože je Jednota a je Jednota, protože je Láska.
Láska je to jediné, co sjednocuje, zjednodušuje, posvěcuje, smiřuje, objímá, upevňuje vzájemná pouta a srdce.
Duch Svatý je Svatý právě proto, protože je Láska, a protože je Láska, soustřeďuje se v něm svatost tří božských Osob, a proto představuje blaženost panující mezi Otcem a Synem.
Láska je ona božská radost, která tvoří nebeskou blaženost a činí Otce i Syna věčně šťastnými. Láska je osa, která hýbe celým světem. Jen člověk ji znehodnocuje a falšuje. Láska je hybná síla Církve a svátostí. A také kněze zplodil Otec z lásky, protože celá Trojice je jedné podstaty a jedné vůle bez počátku: Láska plodí kněze, a kdyby nebyli zplozeni v mysli Otce od věčnosti, zrodili by se z láskyplného a bolestného tlukotu mého Srdce na kříži.
Jestliže tedy má kněz tak vznešený původ, že se zrodil v něčem menším než v milujícím lůně Trojice, má nevyhnutelnou povinnost podobat se Trojici, zvláště v Jednotě. A protože Církev je stvořena pro něho v Jednotě, má v ní vdechovat a pít Jednotu a ztotožňovat se s vůlí, kterou projevují představení, tj. s papežem a s biskupy, na nichž jakožto kněz závisí.
Kněz musí napodobovat Otce a i on má být otcem v nejčistší plodnosti a lásce vůči duším, se všemi kvalitami otce ve shodě s Otcem, v jehož mysli byl zplozen.
Má napodobovat Syna, kterým jsem Já, vtělené Slovo, má se přetvořit ve Mne. To znamená, že jde nejen o napodobování, ale má být mým druhým Já na zemi, aby oslavoval Otce v každém úkonu svého života a jemu dával duše pro nebe.
A musí napodobovat Ducha Svatého a být láskou, rozlévat lásku, působit, aby se duše zamilovaly do lásky; naplněn láskou, proniknut láskou, má šířit svědectví Slova skrze lásku a sjednocovat všechny duše v Trojici, která je plně láskou se všemi nekonečnými důsledky, které z toho plynou.
Jednota: solidarita v soudech, úsudcích, názorech, sjednocovat v Trojici všechno, rozum i srdce.
Těmito sděleními, která dnes vyvěrají z mého Srdce, požaduji toto všechno, abych tak poskytl lék na všechny nedostatky, které v tomto směru existují.
Chci, aby moje Církev zazářila svatostí kněží, shodnými s ideálem mého Otce a s nejsvětějším a nejdokonalejším příkladem Trojice. Chci, a to zdůrazňuji ještě jednou, radikální změnu v mé Církvi pro spásu mnoha duší, které na to čekají. Žízním po tom, abych byl milován a napodobován tak, jak se sám dávám a sdílím. Chci vzdát slávu mému Otci, rozkoši mého Srdce, skrze kněze a biskupy přetvořené ve Mne (CC362–382).
Otci se od věčnosti zalíbilo, aby viděl v každém knězi svého milovaného Syna
Když Otec od věčnosti bez počátku zplodil Syna, zplodil spolu s ním v určitém smyslu i kněze. Odtud plyne duchovní plození, v určitém smyslu božské, které vychází z plození věčného Velekněze, který je zplozen z Ducha Svatého.
Otci se od věčnosti zalíbilo vidět v každém knězi svého milovaného Syna, a proto si je tak zamiloval. Otec reflektuje sám v sobě své dokonalosti a své vlastnosti a Syn jako nastavené zrcadlo odráží všechny dokonalosti, krásy a všechny touhy Otce. Světlo, které osvěcuje všechny tyto dokonalosti, je sám Duch Svatý, protože je láska, a je láska, protože je světlo.
V tomto zrcadle, ve Slově osvíceném světlem, kterým je Duch Svatý, se Otec usmíval, když uvažoval o svých svatých kněžích, v něm zplozených a přetvořených v Toho, kterého nanejvýš miluje, ve Slovo, které miluje všechny věci.
Mohla tedy kněžská povolání mít původ vznešenější, světější, dokonalejší, než když jsou plozena od věčnosti z Otce ve stejném plození jako Slovo, které ho odráží v celém jeho jasu, celé jeho čistotě a v síle jeho nekonečného božství
V Bohu je budoucnost přítomná a Otec viděl Slovo, jak se odráží v Církvi, a viděl, jeden po druhém, všechny stupně církevní hierarchie, jejíž počátek na zemi je kněžství, ale jejíž božský počátek je Nejsvětější Trojice, ze které vychází.
Proč? Pro lásku, protože jeho láska je větší než všechno, všechno objímá, všechno si podmaňuje, všechno překračuje; protože láska je Bůh, protože jeho láska je nekonečná, protože k jeho bytí patří darovat sebe, sdělovat sebe, rozlévat sebe; tak aby duše, obrazy Trojice, sama Trojice přitahovala, duše, které miluje nekonečnou vášní, vášní samotného Boha. Proto Otec dal svého Syna, aby je spasil, tak aby se odlesk Trojice, který každý člověk v sobě nese, vrátil k samotné Trojici.
K tomu cíli založil svou Církev a dal kněžím tak vznešený původ: samotné lůno Otce: aby chránili, vychovávali a zachraňovali duše. Proto jsem přišel na svět, aby Mě poznali, napodobovali můj život, moje ctnosti, mou lásku k Otci, oslavovali Trojici tím, že k ní budou přivádět svaté duše, a obnovovali tak k božství to, co duše v sobě mají božského: dech Nejvyššího, obraz Trojice, nesmrtelný odlesk samotného Boha.
Proto jsou duše tak drahocenné, protože vycházejí z Trojice, aby se k ní vrátily a věčně ji oslavovaly, to je jejich cíl.
Ale ke spáse a posvěcení duší ve vyhnanství jsem stvořil své kněze: zplozené z Otce, oni se zrodili v mém Srdci z lásky, tj. z Ducha Svatého.
Byli od věčnosti zplozeni v intelektu mého Otce; a když se Slovo stalo tělem, v jeho Srdci se narodila Církev. V tomto svatém žebru mají kněží svůj původ, od věčnosti předvídaný. Ale jeho skutečným počátkem byla moje oběť na kalvárském kříži ve stínu Marie.
Jak bych mohl nemilovat božskou vášní, láskou samotné Trojice, mé kněze, kteří byli takto zplozeni a takto se zrodili v mém Srdci? A jak by na ně Otec mohl zhlížet jinak než se stejnou něžností, s jakou se zhlíží ve Mně? A jak by mohl netoužit, aby se připodobnili vtělenému Slovu v ctnostech, v Kříži, když je nese ve své Duši? A Duch Svatý, který je Duší Církve, který je jakoby duše lásky, jak by mohl nechtít mít tyto kněze dokonalé, sobě podrobené, chránit je ve svém nitru, přivádět je do styku se svými dary a rozšiřovat jejich schopnost mít Ducha Svatého?
Jak by mohla Trojice nemít právo, aby je viděla svaté a dokonalé, když mají odrážet svůj božský původ, když jsou zrozeni v mém Srdci, když mají do nebe nejen přijít, ale mají ho zalidnit? Oni mají plodit duše pro nebe, mají přinášet samotnému božství to, co mají v sobě božského, samotné Trojici to, co mají z Trojice, a mají zabraňovat tomu, aby tyto nesmrtelné poklady neupadly do bláta.
Nebe není nic jiného než rozšíření Nejsvětější Trojice, rozšíření lásky v samotné lásce. Každá láska se má vrátit k lásce, ke svému středu. Každé vybočení člověka spočívá v tom, že zapomněl na tuto božskou lásku, že ji nahrazuje žádostivostí, a tak se vzdaluje od oné lásky, kterou má přivést k jejímu středu, kterou má přivést zpět do nebe.
Duše vytryskly z Trojice a pro svou věčnou radost mají žít v Trojici, na zemi i na nebi. To je důvod, pro který byla stvořena Církev, a ke stejnému cíli, tj. aby přiváděli duše k Trojici prostředky, které k tomu obdrželi, byli zplozeni kněží.
A jestliže každá duše má žít v Trojici, aby se k ní vrátila, čím spíše kněží? Duše jsou jakoby expanze Trojice, která je jejich nebem již zde na zemi, a musí být tedy respektovány a milovány pro to božské a nesmrtelné, které mají v sobě.
Kněží jsou částí stvoření, která je obdarována většími charismaty, utvořena s větší láskou a milována s větším zalíbením; musí tedy odpovídat tomuto vyvolení Trojice, přetvořit se ve Mne ukřižovaného, protože jen síla Kříže není nikdy neplodná.
Všechno může zklamat, ale nikoliv kněz, jestliže je ukřižovaný z lásky ke Mně ve svých povinnostech, ve svém chování, ve svých vztazích, ve svém jednání, v důvěrnosti se Mnou, který zapomíná na sebe ve svém úsilí oslavit v sobě, v duších onu nevýslovnou Trojici, ze které vyšel a ke které směřuje. Je tedy jasný ideál, který má můj Otec s každým knězem, že totiž má reprodukovat Mne? Je jasná horoucí touha Ducha Svatého stále více posvěcovat tato srdce? Je jasný cíl lásky, který spočívá v horoucí touze po radikální změně, která se má uskutečnit ve všech kněžích pro dobro duší, Církve a světa a k slávě Trojice? (CC49, 347–358).
Conchita Cabrera de Armida: Pán Ježíš o svých kněžích MCM Olomouc 2010 str.35 - 37
Překlad z knihy Z knihy
Conchita Cabrera de Armida: Sacerdoti di Cristo.
Città Nuova, Řím 2008,
Přeložil -lš-
