Jan XXIII. z pohledu historika
Začátek epochy změn v církvi
Prof. dr. Marcin Karas, Jagelonská univerzita Krakov
Pontifikát papeže Jana XXIII. znamená období zlomu v současných církevních dějinách, začátek nové orientace a vztažný bod pro historická bádání.
Tento zlom se projevuje nejen v provedených změnách, které byly ještě nečetné, ale především v prohlášeních, která se týkají programu reforem a vytyčení nového směru, který ukázal své plody již za nástupců papeže Roncalliho. Jeho krátký pontifikát je dosti podrobně zpracován, což vyniká z velkého současného zájmu o jeho osobu i o charakter změn, k nimž dal podnět. Méně známé jsou jeho názory a činnost před nástupem na Petrův stolec v roce 1958. Proto budu věnovat více místa tomuto období působení papeže, protože tyto události mají značný vliv na jeho pozdější rozhodování v době vlády na apoštolském stolci.
Pozdější papež se narodil v roce 1881 v Sotto il Monte v italské provincii Bergamo v rolnické rodině s třinácti dětmi jako Angelo Giuseppe Roncalli. V roce 1904 získal doktorát teologie a přijal kněžské svěcení. Jako diplomat ve službách Apoštolského stolce plnil úkoly apoštolského vizitátora v Bulharsku, v Turecku a v Řecku a pak byl v letech 1944–1953 nunciem ve Francii. V roce 1953 se stal kardinálem a patriarchou benátským. Ve své činnosti kladl důraz na praktické aspekty mnoha záležitostí, byl optimistou a domníval se, že láska musí mít přednost před pravdou.
V rozhovoru s francouzským levicovým politikem a předsedou parlamentu Edwardem Heriotem (1872–1957) Roncalli citoval radikálního socialistu, bývalého premiéra Leona Bourgeoise (1851–1925) a řekl, že to, co je rozděluje, jistě není velké. Jeho předchůdce Pius XII. byl naopak toho názoru, že to je všechno, čím se lidé mohou lišit.
I když v mnoha rozhodnutích a chování zachovává tradiční charakter, jeho pontifikát je počátkem hlubokých změn. Ta nejzávažnější se pojí s II. vatikánským koncilem, který představuje zásadní zlom v nejnovějších dějinách církve (3). Úmysl svolat koncil oznámil v roce 1959 po předchozích rozhovorech se skupinou kardinálů (4). Program reformy byl uveden v inaugurační encyklice Ad Petri Cathedram (1959). Ta měla vést k prohloubení křesťanského života, k přizpůsobení církevních institucí podmínkám nové doby a měla také podpořit ekumenismus a posílit misijní činnost (5).
Po nástupu na papežský stolec jmenoval Jan XXIII. 23 nových kardinálů, mezi nimi Giovanni Battistu Montiniho, přívržence změn a pozdějšího papeže Pavla VI. Působení papeže se soustředilo na podporu dialogu, a to i s politickou levicí, a vyloučení aktů odsouzení. Polská komunistická vláda mu jako výraz uznání postavila pomník ve Vratislavi. Papež se vyslovil pozitivně k navrácení rozsáhlých území Polsku. Na pomníku je nápis Pacem in terris. Sovětští politikové stavěli Pia XII. a Jana XXIII. do protikladu.
Ještě před nástupem na papežský stolec vyhlásil Roncalli své nové názory v důležitých naukových otázkách (7). Italský vatikanista Luigi Accattoli v knize věnované problematice vypořádání církve s otázkami minulosti uvádí slova dopisu, který v roce 1926 (tedy dva roky před encyklikou Pia XI. Mortalium animos) Roncalli adresoval bulharskému vyznavači pravoslaví o otázce vztahů mezí římskou a pravoslavnou církví. Dopis zpřístupnil italskému novináři arcibiskup Loris Francesco Capovilla, Roncalliho dlouholetý sekretář. V rozporu se závaznými zásadami o nezbytnosti návratu do katolické církve, Roncalli tehdy napsal: „Katolíci a pravoslavní nejsou nepřátelé, ale bratři. Naše víra je totožná, máme účast na stejných svátostech, zvláště na Eucharistii; rozdělují nás jistá nedorozumění, která se týkají založení Kristovy církve. Ti, kteří ta nedorozumění způsobili, již dávno nežijí: zahoďme tedy dávné spory a pracujme každý na svém poli, abychom své bratry učinili dobrými a dávali jim sami dobrý příklad. I když půjdeme různými cestami, jednou se setkáme ve sjednocených církvích, aby spolu tvořily jednu pravou církev našeho Pána Ježíše Krista“ (8).
Arcibiskup Capovilla předal Accatillimu ještě jeden závažný text, jmenovitě zápis rozmluvy z roku 1963 mezi papežem Janem XXIII. a představeným ekumenického společenství Taizé. Na otázku pastora: „Jaký odkaz zanechá Vaše Svatost pro Taizé?“ Jan XXIII. odpověděl: „Nestarejme se o to zjišťovat, kdo se mýlil a kdo měl pravdu, ale smiřme se... Jste v církvi, buďte v míru... již nejste rozděleni“ (9). V těchto slovech se projevuje rozchod s eklesiologickou tradicí a přijetí postulátů ekumenického hnutí. (10)
Charakteristickým znakem posunu v reformátorských rozhodnutích je změna velkopáteční tradiční modlitby za obrácení židů, provedená v roce 1959, i způsob, jakým byla provedena. Papež nařídil odstranit z modlitby dvakrát se vyskytující slovo „perfidis“ (věrolomných). Analýza kontextu dokazuje sílu a existenci konservativních sil v ústředních církevních institucích. Své rozhodnutí papež totiž oznámil 18. března 1959 během audience, ale nikdy nebyla publikována ve sbírce církevních dokumentů Acta Apostolicae Sedis (11). Liberální teologové od té doby však postupně přešli od požadavku návratu židů do církve k názoru, že judaismus nemůže vystačit jen těm, kteří poznali Krista, ale pro židy, kteří tehdy ještě nevstoupili na svět, zůstává židovství nadále normální cestou k spáse. V epoše, kdy se klade takový důraz na hodnotu pohanských náboženství, bylo by prý paradoxní odmítat jakoukoliv hodnotu náboženství Izraele, které má značně vyšší spásnou sílu, protože bylo zjeveno samotným Bohem (12). Další etapou rozvoje doktríny o mezináboženském dialogu bylo uznání, že vyznavači judaismu náležejí ke „starší sestře církve, k synagoze“ (13), jak tvrdí významný polský ekumenista Alfons Nossol.
V duchu reforem rozhodl papež doplnit jméno sv. Josefa do mešního kánonu. Za pontifikátu Roncalliho se také ukázalo poslední vydání tzv. tridentského misálu v roce 1962.
Z několika jeho encyklik stojí za zmínku dvě: Mater et Magistra (1961) aPacem in terris (1963). V první se papež zabývá problémy sociální oblasti u příležitosti 70. výročí vyhlášení encykliky Rerum novarum v roce 1891. Ve více než 260 oddílech na 85 stránkách textu přesouvá encyklika pozornost od ryze teologických záležitostí k záležitostem sociálním. Tradiční titul má být teologickým popisem církve, „Matky a Učitelky", tedy ústředního, papežem řízeného centra víry a kázně celé katolické církve, neboli všech místních církví v jednotlivých zemích: „Matka Učitelka všech národů, katolická církev byla Ježíšem Kristem ustanovena proto, aby všichni, kteří se v průběhu staletí nacházeli v jejím lůně a stali se jejími členy, dosáhli plně dokonalého života a spásy“ (14). Dále obrací pozornost k ryze lidským záležitostem: Kristova nauka jakoby spojovala zemi a nebe. Objímá totiž celého člověka: jeho ducha i tělo, rozum, i vůli; zve ho k povznesení mysli nad pozemské podmínky lidské existence, k vrcholům vyššího života, kde bude jednou prožívat štěstí a mír“ (15). Třetí úsek se věnuje zcela časným otázkám: „… i když úkolem svaté církve je především vedení duší ke svatosti a k zajištění účasti na nebeských dobrech, stará se církev také o každodenní potřeby lidského života; nejen o udržení podmínek k existenci, ale také o blahobyt a úspěch v různých oblastech ve shodě s nároky historického rozvoje“ (16).
V tom se výrazně projevuje nová orientace pontifikátu Jana XXIII., který se soustředil na záležitosti spojené s člověkem a jeho problémy. V další části encykliky již zcela scházejí teologická a eklesiologická řešení, ale objevují se jen sociální problémy. Stačí se podívat na mezititulky: soukromá iniciativa, hospodářská intervence státu, socializace, náhrada za práci, správa podniku. Dále se zde píše ještě o soukromém vlastnictví, o problémech zemědělství, hospodářské rovnováze, o zaostalých zemích, o demografii a o mezinárodní spolupráci. Projevuje se tak papežův prakticismus. Doktrinální otázky zůstávají v druhém plánu.
V encyklice Pacem in terris, ohlášené dva měsíce před jeho smrtí, uvažuje Jan XXIII. plný optimismu ve svém historickém hodnocení, že mír na zemi, po kterém lidé všech dob horoucně toužili, není možno budovat jinak než zachováváním řádu stanoveného Bohem (17). Pak píše o lidských záležitostech: „Rozvoj v oblasti vědy a vynálezů nás učí, že jak ve světě oživených bytostí, tak v oblasti přírodních sil panuje obdivuhodný řád, sám člověk vlastní takovou moc, díky které může poznávat a vytvářet potřebné nástroje na ovládnutí přírodních sil a na jejich podřízení lidským potřebám“ (18). Další oddíly jsou věnovány různým oblastem života. Papežův optimismus se projevuje v jeho úvahách nad procesem dekolonizace a narůstání svobody. Autor se vůbec nezmiňuje o komunistických diktaturách, o obrovské oblasti nesvobody pod vládou tohoto režimu: „Zjišťujeme nakonec, že v našich dobách se společnost přetváří, přijímá nové formy života sociálního a veřejného. Protože všechny národy již dosáhly svobody, nebo ji právě nabývají, v nedaleké budoucnosti už nebude národů, které panují nad druhými, ani těch, které jsou pod cizí nadvládou“ (19).
V některých úsecích převládají úvahy ryze naturalistické. Ti, kteří stojí v čele státu, musí všechno své úsilí věnovat tomu, aby společnosti zajistili hospodářský a sociální pokrok přiměřeně ke stavu výrobních prostředků a rozvíjeli výrobu základních statků a potřeb: síť cest, komunikační prostředky, obchodní síť, pitnou vodu, byty, zdravotní péči, zařízení pro odpočinek a zábavu (20). Na rozdíl od svých předchůdců nečiní rozdílu mezi různými náboženstvími, nepřipomíná tradiční katolickou nauku v této oblasti, nemluví o odstupu, který dělí církev od současného světa (Lev XIII.), ani o povinnostech státu vůči náboženství (Pius XII.). Mnoho pozornosti však věnuje nové teologii a přizpůsobení církve současnému světu (21).
Předchůdce papeže Jana, Pius XII., naopak varoval před ohrožením, jaké představuje pro člověka liberalismus současného světa, nemluvě navíc o „hospodářském a společenském pokroku, který přivolává také vážná nebezpečí, např. v oblasti hromadných sdělovacích prostředků“. Pro srovnání citujme úryvek z jeho encykliky Miranda prorsus věnované tomuto problému: „Jestliže rozvoj audiovizuální techniky nebude podroben sladkému jhu Krista, hrozí nebezpečí, že se stane pramenem velkého zla, o to většího, že nejde jen o podrobení se otroctví hmoty, ale také duchovních sil, protože lidské vynálezy budou zbaveny toho vznešeného prospěchu, k jakému je určila Prozřetelnost“ (22).
Dokladem humanismu Jana XXIII. je jeho podpora světským institucím, jakou vyjadřuje v encyklice Pacem in terris: „26. června 1945 byla uvedena v život Organizace spojených národů (OSN), ke které byly připojeny menší organizace složené z členů jmenovaných veřejně vládami různých národů, kterým byl svěřen důležitý úkol celosvětového dosahu. Týká se záležitostí ekonomických i sociálních, vědy, výchovy a veřejného zdraví. Nejdůležitějším úkolem OSN je ochrana a posilování míru mezi národy a podpora při navazování přátelských vztahů, opírajících se o zásady rovnosti, vzájemné úcty a živé spolupráce ve všech oblastech lidské činnosti“ (23). Papež činí také významné rozlišení, aby podpořil spolupráci mezi katolíky a jinými lidmi: „Spravedlnost vyžaduje, abychom vždy odlišovali chyby od osob, které se vyznačují chybnými názory, i kdyby se tito lidé řídili nesprávným přesvědčením anebo nedostatečnou znalostí náboženství a mravnosti. Člověk, který žije v bludu, není zbaven lidství ani osobní důstojnosti, kterou je třeba mít stále na zřeteli“ (24). Opět zde není ani zmínky, o jaké náboženství a jakou mravnost se jedná. Jan XXIII. se staví na vysoký stupeň obecnosti. V celém textu není jediná zmínka o SSSR, ačkoliv několik set biskupů se na koncilu domáhalo odsouzení této ideologie. Z rozhodnutí Jana XXIII. a Pavla VI. nedošlo na toto téma na sněmu ani k diskuzi, protože liberální moderátoři koncilních zasedání nepřipustili, aby se rokovalo o návrhu, který v této záležitosti předložilo 450 biskupů. Takovým způsobem se realizovaly zásady nové východní politiky Vatikánu, a to za cenu uznání, jakému se papež Jan těšil ze strany představitelů komunistických států. Přední člen italské komunistické strany Lucio Lombardi dokonce prohlásil: „Konečně jsme dospěli ke krátkému, ale oslňujícímu pontifikátu Jana XXIII. Spatřili jsme explozi touhy po spravedlnosti, doušek svobody, horoucí touhu bratrského dialogu s ‚nevěřícími‘, ukončení stálého „posvěcování“ kapitalismu a ‚exkomunikování‘ socialismu“ (25). Krátce po smrti papeže Nikita Chruščov (1841 – 1971), vůdce SSSR a generální sekretář KSSS napsal soustrastný telegram, ve kterém stojí: „Uchováváme v dobré paměti Jana XXIII., jehož plodná činnost pro udržení a konsolidací míru je obecně známá a probouzí úctu u všech národů milujících mír“. Pro srovnání je dobré si připomenout, jak hodnotila sovětská vláda pontifikát jeho předchůdce. V roce 1951 na stránkách listu „Novy mir“ stála taková charakteristika Pia XII.: „Je to kmotr a ošetřovatel všeho fašismu. Starý přítel berlínských nacistů. Fanatický jezuita, který pro dosažení svých cílů se nezastaví ani před vraždou a jinými zločiny, dokonce ani svatokrádeží“ (27). Tento zásadní obrat vztahu komunistů k vedení církve je možno vysvětlit jen v nevelké míře změnami v SSSR. Vyplývá především z nových změn v politice Vatikánu.
Krátce poté, co se ujal vlády, ohlásil papež nový všeobecný koncil a vytvořil přípravné výbory. Vedoucím předkoncilní přípravné komise byly zaslány hlasy (vota) biskupů celého světa, ve kterých preláti vyjadřovali své plány a svá očekávání spojená s připravovaným koncilem. Na rozdíl od zaměření pozdějších reforem se většina hlasů nesla v tradičním duchu a biskupové navrhovali pokračovat v linii Pia XII. Před začátkem koncilu jmenoval Jan XXIII. padesátku nových kardinálů. Při zahájení koncilu bylo přítomno 2852 otců a představitelů nekatolických náboženských společenství, která papež pozval. Teprve během porad se vynořily reformistické požadavky zvláště vlivem teologů z Ameriky a z některých zemí Západní Evropy, které leží nad Rýnem (Švýcarsko, Německo, Belgie, Holandsko, Francie). Z toho důvodu historik vatikánského koncilu a jeho očitý svědek, americký duchovní Ralf Wiltgen dal svým dějinám titul Rýn se vlévá do Tibery (29). Tradiční hlasy biskupů se zaměřovaly na požadavek sestavit nový Sylabus bludů, které ohrožují církev. Psali o tom různí biskupové, např. polský biskup ze Sandoměře Petr Golębowski, který napsal: „Dnešní podmínky a strašné současné bludy vyžadují, aby autorita Učitelského úřadu zdůraznila a vštípila do mysli to, co nejvyšší Velekněz nesmrtelné památky Pius XII. zdůraznil v encyklice Humani generis… Z důvodu velkého zmatení pojmů i mezi těmi, kteří se nazývají katolíky, je velmi naléhavě potřebný seznam současných bludů, které se týkají živého učitelského úřadu Církve“ (30). V podobném duchu se vyjádřil Gerald Proença Sigaud (1909-1998), který patřil později k lídrům konzervativního křídla (31).
Navzdory těmto hlasům pozval Jan XXIII. osobně jako koncilní experty právě ty liberální teology, kteří byli v době Pia XII. podezřelí z neomodernistických tendencí. Podle názoru nového papeže obnova církve vyžadovala vazbu na nové proudy teologie, které jsou bližší současnému myšlení a kultuře než tradiční teologie a její kritika liberalismu, laicismu, kolegiality a ekumenismu.Plody těchto změn se pak projeví v koncilních dokumentech (které budou přijaty po smrti papeže, za jehož života se konalo jen první ze čtyř zasedání koncilu).
Zatímco na Západě zastánci „nové teologie“ prezentovali nové naukové pohledy, mnoho tradičních biskupů doufalo, že se upevní nezměněný učitelský postoj církve. Zvláštní místo ve vótech biskupů zaujímala mariologie chápaná v duchu dosavadní tradice. Biskup Stanislav Jakiel potvrdil, že duchovní i věřící očekávají vyhlášení dogmatu o Panně Marii, Prostřednici všech milostí (32). Podobně psal i biskup Golęmbowski, který pokládal za potřebné předložil nauku o Mystickém těle Kristově jako článek víry. Tento projekt byl připraven již pro I. vatikánský koncil, ale nedočkal se přijetí, i když papežové vyvozovali z eklesiologie obsažené v tomto projektu ve shodě s tradicí fakt, že „mimo římskou církev není spásy“. V bouřlivé diskuzi byly tradiční projekty zamítnuty a liberální experti získali velký vliv na průběh jednání. Tak začal proces zaměřený k tomu, aby se církev přizpůsobila západní liberální civilizaci.
Promluva Jana XXIII. na zahájení II. vatikánského koncilu představuje bod zvratu v dějinách katolické církve XX. století. Tento projev je možno označit jako symbol změn, a proto podle našeho názoru 11. říjen 1962 je hranicí dvou epoch: mezníkem mezi epochou kontinuity a mezi dobou změn. Dnes na ten den připadá liturgická památka Jana XXIII., tento den je tedy pokládán v celém jeho pontifikátu za nejdůležitější. Takové ostré rozhraní může někomu připadat jako arbitrální, ale je možno ho označit za charakteristický orientační bod v celých dějinách kontinuity a změn v církvi. Jan XXIII. začal své vystoupení v tradičním tónu: „Dnes se Matka církev raduje, protože nadešel vytoužený den, kdy slavnostně jako zvláštní dar Prozřetelnosti zahajujeme druhý ekumenický vatikánský koncil u hrobu sv. Petra a pod ochranou Neposkvrněné Panny, jejíž božské Mateřství dnes slavíme“ (34). Do dalších částí však včlenil úryvky, které představují novátorství a zvláštní odvahu k zavedení církve do oblasti změn: „Církev se vždy stavěla proti bludům. Mnohokrát je odsoudila s největší přísností.Dnes však Kristova nevěsta volí raději lék milosrdenství než přísnost. Chce vyjít vstříc dnešním potřebám a poukazuje raději na účinnost své nauky, než aby vystupovala s odsuzováním“ (35). Mnoho místa věnoval papež současnému člověku: „Lidé se stále více přesvědčují o nejvyšší ceně a důstojnosti lidské osoby, o jejím zdokonalení a závazcích, jak to ukládá“(36). Toto zaměření na otázky člověka bylo základním rysem celého pontifikátu.
Papež kriticky hodnotil jak dosavadní postoj Apoštolského stolce k současnosti, tak i hlasy teologů, kteří varovali před různým ohrožením: „Při každodenním výkonu našeho pastýřského úřadu zraňují někdy naše uši návrhy duší, i když horlivých, ale postrádajících smysl pro míru. Vidí v současné době jen odpadlictví a úpadek; tvrdí, že náš věk se stal horším, než věky dřívější; a postupují tak, jako by se nikdy nenaučily ničemu z historie, která je „učitelkou života‘“ (37). I přes tradiční a pesimistickou diagnózu na téma naší epochy je Jan XXIII. plný naděje a optimismu a konstatuje ve světě nové vyhlídky na opravdový pokrok: „Nám se naopak zdá, že není třeba souhlasit s těmito proroky těžkostí, kteří vystupují vždy jako ohlašovatelé nešťastných událostí, jakoby předpovídali konec světa. V obecném řádu věcí dobra nás Prozřetelnost vede k nové dohodě vztahů mezi lidmi, kteří k prospěchu lidí a nad jejich očekávání směřují k realizaci vyšších a netušených prozřetelnějších plánů; plánů té Prozřetelnosti, která všechno, i lidské různice proměňuje ve vyšší dobro církve“ (38). Takto načrtnutý vztah ke světu se stal základem nové orientace církve.
Pontifikát Jana XXIII. byl přechodným obdobím (papa di transizione) v tom smyslu, že naznačil v té době jak kontinuitu, tak změny. Někteří historikové si všímají spíše liberálního charakteru rozhodování, jiní konzervativního. Když však vezmeme v úvahu vzácou trvalost nauky všech papežů, kteří předcházeli v minulých desetiletích Roncalliho, pak i nevelké nové změny přerůstají do symbolu nové doby. Protože mnohé z těchto změn sám provedl, je možno ho označit za prvního propagátora změn zvláště v oblasti vztahu církve k současnému světu, který začal být nyní hodnocen mnohem příznivěji a více než optimisticky. Pokračovatelem této přijaté orientace byl pak Pavel VI., který dovedl jednání II. vatikánského koncilu do konce.
Poznámky:
(1) L. Algisi, Jan XXIII., Krakov 1964.
(2) L. Algisi Jan XXIII., W. Kluz, Ojciec Jan XXIII., s. 215n.
(3) Marxistický novinář označil papeže jako „velkého architekta vatikánského koncilu". I. Krasicki, Kartki z Piazza San Pietro, s. 34.
(4) Po tomto rozhovoru papež poznamenal: „Když jsem jim řekl o svém rozhodnutí, zpozoroval jsem jejich úžas, a teprve jsem pochopil, že jsem zahájil revoluci.“ L. Algisi, Jan XXIII., s. 419.
(5) srov. Denzinger s. 1153.
(6) Jeden diplomat poznamenal: „Kdyby se Jan XXIII. dožil druhého zasedání koncilu, navrhl by změnu Kréda: »Vstoupil na nebesa, sedí po levici Boha Otce všemohoucího«“, L. Algisi, Jan XXIII., s.423.
(7) Jan XXIII. vzpomínal, že byl jako profesor v semináři obviněn z modernismu.
L. Algisi, Jan XXIII., s. 421-422.
(8) Řehoř XVI. napsal 1840: „Někteří se nestydí tvrdit, že schizmatičtí Rusové a Rusíni se neshodují s katolickou církví jen v nevýznamných věcech. Naopak, neshodují se v oblasti skutečné Kristovy víry, bez které se nelze líbit Pánu (Žid 11,6). Jsou také v neshodě, pokud jde o poslušnost k římskému biskupu, nástupci sv. Petra, Knížete Apoštolů“. List Has adde litteras, 1840.
(9) L. Accattoli, Kiedy papież prosi o przebaczenie..., s. 31.
(10) Vedle liberální tendence objeví se také tradiční nauka, např. v následující předkoncilní modlitbě: Maria, Matko milosrdenství a útěcho hříšníků, shlédni svým milostivým zrakem na národy odloučené bludy a rozkolem ...osviť jejich rozum tak strašně pohroužený do temnot nevědomosti a hříchu, aby co nejjasněji poznali svatou, apoštolskou římskou církev jako jedinou pravou církev Ježíše Krista, mimo kterou není možno dosáhnout svatosti ani spásy. Dokonej v nich obrácení, vypros jim milost, aby uznali a přijali všechny pravdy svaté víry a synovsky se podřídili svrchovanosti římského papeže, zástupce Ježíše Krista na zemi. Příručka pro duchovenstvo a věřící, Arndt, Krakov 1890 s. 235.
(11) srov. The Canon Law Digest, wyd. T. Lincoln Bouscaren, J. O’Connor, t. V, Milwaukee 1963, s. 20,21.
(12) A. Luneau, M. Bobichon, Kościół Ludem Bożym, přel. H. Zawadzka, Varšava 1980, s. 207.
(13) A. Nossol, Ekumenizm jako imperatyw chrześcijańskiego sumienia. Przez dialog i pojednanie ku ekumenicznej jedności, Opole 2000, s. 168.
(14) Jan XXIII, Mater et magistra, 1961, nr 1.
(15) tamt., nr. 2.
(16) tamt., nr. 3.
(17) Jan XXIII., Pacem in terris, 1963, nr 1 („Pacem in terris, quam homines universi cupidissime quovis tempore appetiverunt, condi confirmarique non posse constat, nisi ordine, quem Deus constituit, sancte servato”).
(18) tamt., nr. 2.
(19) tamt., nr. 42.
(20) tamt., nr. 64.
(21) Svět přijal encykliku velmi příznivě. Např. Richard Feynman, americký fyzik, nositel Nobelovy ceny napsal: „Pokládám encykliku Jana XXIII. za největší událost naší doby a velký krok vpřed“.
(22) Pius XII., Miranda prorsus, 1957, nr 21.
(23) Jan XXIII., Pacem in terris, nr 142.
(24) tamt., nr 158.
(22) Pius XII., Miranda prorsus, 1957, nr 21.
(23) Jan XXIII., Pacem in terris, nr 142.
(24) tamt., nr. 158.
(25) Srov. P. de la Trinité, Dialogue avec le marxisme? – Ecclesiam suam et Vatican II, Paříž 1966, s. 50,
(26) Papež přijal na audienci Chruščova, jeho dceru a A. Adžubeje, redaktora Izvěstií.
(27) Viz „Komuniści o papieżach” in „Zawsze Wierni”, nr 36 (2000).
(28) Projevuje se v polském denním komunistickém tisku 1958 -1963.
(29) Srov. R. M. Wilgten, Rýn se vlévá do Tibery. Kronika II. vatikánského koncilu,
Nakladatelství Michael s. a., Frýdek 2007.
(30) Jakiel, S., (Ad tuendam sinceramque conservandam doctrinam fidei et morum perutile erit syllabum errorum hodierno tempore grassantium conficere, eosque explicite proscribere)”, Acta et Documenta Concilio…, series I, vol. II, pars II, s. 765.
(31) G. P. Sigaud, Úvahy pro státního sekretáře a vedoucího předkoncilní komise: „Zjišťuji zásady a ducha tzv. „revoluce“, které se šíří mezi křesťanským duchovenstvem i lidem podobně jako kdysi vtrhly do středověké společnosti zásady, nauky a duch a záliba v pohanství a vyvolaly falešnou reformaci. Četní duchovní už si nevšímají revolučních bludů a nestaví se jim na odpor, jiní si oblíbili revoluci, pronásledují její protivníky, ztěžují jejich apoštolát a očerňují je. Mnoho pastýřů zachovává mlčení, jiní přijímají horlivě bludy a revolučního ducha, kterému přejí otevřeně nebo skrytě jako v době jansenismu. Ti, kteří bojují proti bludům, jsou pronásledováni svými spolupracovníky a nazýváni integristé“. Acta et Documenta Concilio Oecumenico Vaticano II. Apparando, series I (Antepraeparatoria), vol. II (Consilia et Vota Episcoporum et Praelatorum), pars 7 (America Meridionalis – Oceania), Vatican 1961, s. 180.
(32) Srov. „Proclamatio dogmatis de Beata Maria Virgine ut Mediatrice omnium Gratiarum ab universo clero populoque fideli expectatur”, Acta et Documenta, Concilio…, series I, vol. II, pars II, s. 765.
(33) „Reformy II. vatikánského koncilu měly své proroky a své předchůdce v různých církevních proudech, které byly po celá staletí pokládány za hereze nebo přinejmenším za „necírkevní‘“. Patří k nim jansenistické proudy, „katolické osvícenství“ z let 1770-1830, „liberální katolicismus“ Lammenaise, Montaleberta a Dölingera a reformistický katolicismus a modernismus z přelomu století.“ in: K. Schatz, Sobory powszechne. Punkty zwrotne w historii Kościoła, Krakov 2002, s. 258.
(34) Srov. Jan XXIII., promluva Gaudet mater ecclesia, 1962.
(35) tamt.
(36) tamt.
(37) tamt.
(38) tamt.
Pramen: Marcin Karas, Z dziejów Kościoła. Ciągłość i zmiana w Kościele rzymskokatolickim w XIX i XX wieku.