Jako zvíře bez rozumu?
Jako zvířata bez rozumu?
Nutí mě to vybídnout vás k tomu, abyste vedli boj províru, která byla jednou provždy křesťanům svěřena. Vloudili se totiž mezi vás jistí lidé, kteří byli už dávno označeni k tomuto odsouzení. Tito bezbožníci zaměňují milost našeho Boha za prostopášnost a zapírají jediného vládce a Pána Ježíše Krista. (sv. Juda)
Schvalovat nečistý hřích proti přirozenosti nebo ho jen tolerovat s omluvou, že jde o přijetí osob, nejen demoluje základ víry a katolické morálky, ale zcela rozbíjí racionalitu, etiku, antropologii, psychologii a medicínu. Ospravedlňovat jednání, které patří k absolutně nejnemorálnějším a je jistě tím nejodpornějším, jaké může lidská bytost vykonat - vystavuje toho, kdo je praktikuje těžké patologii, jako jsou nádory, AIDS a pohlavní choroby. Uspokojování této neřesti bourá psychický život a lidské vztahy, nutí jedince ke křečovitému chování, které je stejně frustrující jako neuspokojující. Afektivita a destrukce sexuální orientace, i když jsou akceptovány a léčeny prostředky, které jsou dnes k dispozici, krystalizují do antropologických variant, které nemají filozofický ani vědecký základ, a přesto jsou prezentovány nejen jako legitimní, ale přímo jako excelentní a takřka obligatorní. V této vykonstruované vizi člověk zcela utápí reálné rozlišování dobra a zla jako objektivních realit a spolu s tím i lidskou schopnost rozpoznávat základní přirozené zákony, vepsané do svědomí, a orientuje se na svobodnou volbu aktů, které jsou samy v sobě zlé, a tedy škodlivé pro přirozenost.
I toho, kdo nepatří mezi věřící, zavazuje lidská důstojnost, aby žil ve shodě s rozumem a konal to, co je správné, a vyvozoval z toho praktické důsledky. Logika není fakultativní věc a veškeré chování musí být vedeno a usměrňováno poznáním. Bojovat proti tomu anebo to ignorovat neznamená, že užíváme svobodu, nýbrž že ohavným způsobem sami sebe degradujeme.
Nikdo nemá právo popírat to, co je evidentní, a tím méně podporovat scestnou ideologii typu gender, která je z vědeckého hlediska zcela absurdní. Přimějte své děti, aby opustily aulu dříve, než uslyší výklady, které jsou zcela v rozporu se zdravým smyslem pro realitu a vůbec neberou v úvahu, jak jsou samy o sobě absurdní. Odmítnout podrobit se takové psychologické agresi je neodcizitelné právo člověka, jaké uplatňují např. v Německu ti, kteří nedbají zastrašování a odmítají posílat své děti do škol, kde vládne násilná arogance, vlastní těm, kdo postrádají jakékoliv racionální argumenty.
Je na pováženou, když rozumné bytosti rozšiřují zbloudilé ideje, a dokonce je uzákoňují. Pak je beze sporu mnohem závažnější, jestliže se i Boží služebníci ostýchají bojovat proti nim a dovolují dokonce, aby pronikaly i do církve jako legitimní požadavky. Sv. apoštol Juda mluví o tom, že tito lidé potřebují ospravedlnění své vlastní rozmařilosti; také obecná zkušenost nás učí, že smilník si směle přizpůsobuje morální principy, aby uklidnil výčitky svého mrzkého svědomí a namlouvá si, že jsou to jen pouhá sofismata. Stále se zrychlující a hlučný zvrat, jakého jsme svědky v současné katolické církvi v oblasti sexu a sodomie, má hluboké kořeny a sahá do období, kdy podlá masonerie začala ovlivňovat semináře a teologické fakulty. Intelektuální a mravní úpadek velké části dnešního kléru je plodem její zdařilé strategie. Když pokročil nikdy nevídaný úpadek, místo úsilí po obrácení se ozývají požadavky revidovat nauku a přizpůsobit ji s odvoláním na domnělou kulturní revoluci. Nad jejím plánovaným i výsledným charakterem se prostě zavírají oči.
Takový postup ohrožuje základy katolické morálky: jestliže církev může změnit hodnocení jednoho z absolutně nejzávažnějších hříchů, pak je možno modifikovat hodnocení jakéhokoliv jiného hříchu. Moje nauka se pak může redukovat na pouhé jedno z mínění, které se údajně nutně vyvíjí spolu s historickými epochami. Není obtížné vypozorovat, že s tímto úpadkem se bortí samotná víra: a to nejen ta, jejímž předmětem je církev jako božsky založená instituce spočívající na neměnných principech, ale také víra v božské Zjevení, které má své základní zdroje – Písmo a Tradici, kterých se ale už přestala držet jako pevných a neměnných zásad. Pro mnohé přestaly být definitivně závazné, a jak je obecně známo, jsou pak považovány za projevy určité fáze kultury dnes pokládané za překonané a neshodující se s momentální dominantní ideologií.
Ve skutečnosti je to rouhání, když přisuzujeme tvůrčí Boží vůli, že je původcem stavu, který byl a je těžce hříšný, tak jako je hříchem překrucovat jeho slova, zneužívat jeho milosti a oddávat se hříchu. To všechno je přímá cesta k ateismu: otevřená tím, že někteří kněží, biskupové i kardinálové nevěří prakticky v nic, kromě vlastních idejí. Jakou může mít víru ten, kdo schvaluje chování zcela protichůdné formám života, ačkoli samy tyto formy plně odpovídají zjevené víře?
Věda nám přitom říká, že tzv. homosexualita ve skutečnosti neexistuje. Již sám tento termín je sám v sobě rozporný, neboť ve svém prefixu vyjadřuje totožnost (homo) a dále používá substantivum, které označuje jeden s aspektů lidské osoby, týkající se samotné její přirozenosti, ale představuje ho v neúplnosti, neboť ignoruje skutečnost, že mezi dvěma individui je nezbytná komplementární přirozenost pohlavně rozdílných jedinců, které mají stejnou důstojnost, ale nikoliv stejnou identitu. Správný termín pro tuto proti-přirozenost by měl znít homofilie,což je výraz pro označení nabourané sexuální orientace doprovázené zmateným sebepojetím vlastní identity.
Všechny tyto zmatky, v míře, v jaké známe jejich příčiny, je možno při využití prostředků jim přiměřených alespoň do určité míry vyléčit. Cílem není proměnit je ideologicky do variant normality podle volby individua. Ten, kdo pociťuje sexuální přitažlivost k osobě stejného pohlaví, hluboce vnitřně strádá, ale nikoliv na základě předsudku nebo diskriminace, nýbrž na základě hlubokého vnitřního konfliktu, pro který nenachází řešení. Pokud mu dotyčný jedinec přitom dává volný průběh, může se tento stav jen zhoršovat. Kdo takové své chování ospravedlňuje, odsuzuje se do stavu neštěstí a není vyloučeno, že si dříve nebo později sáhne na život, nebo si zcela zničí své zdraví.
Z toho vyplývá zcela jasně, že ten, kdo brání, šíří a propaguje tuto scestnou můru, která nemá v sobě nic radostného, a dodává k ní druhým odvahy, je ve skutečnosti zločinec. Pokud je to služebník církve, pak je to zrádce Krista a duší. Kriminálníci a zrádci, i když nejsou pohnáni před soud, stojí na pokraji společnosti zbaveni opory, především ekonomické.
Jediným skutečným přijetím a účinnou pomocí je opravdová integrace toho, kdo bez své viny a bez bezuzdné smyslnosti ani při své homofilní tendenci se neoddává této neřesti, ale využívá přiměřené prostředky pro ovládnutí vlastní identity, překonává nesoulad, který ho tíží, a usiluje vytrvale o vnitřní harmonii. Tak se osvobozuje od strašného otroctví a snaží se svobodně milovat sám sebe i druhé zdravým způsobem tím, že přijímá Boha a jeho lásku.
Učinit tuto neřest v církvi přijatelnou by znamenalo směřovat ke generálnímu odpadlictví a především akceptovat dominující totalitarismus usilující o nadvládu nad lidským myšlením, čili o globální tyranii. Boj proti tzv. homofilii a především proti jejím zvráceným pokusům je boj proti diskriminaci, předsudkům a nesvobodě. Kdo se totiž snaží stále ospravedlňovat své neřestné jednání, bývá nejednou už zde na zemi trestán na svém těle svým hříchem, a pokud neprohlédne dříve, než zemře, vystavuje se vážnému nebezpečí, že bude trestán ohněm neuhasitelným. Tento boj je především bojem za ochranu vlastní víry a je také formou krajní lásky. Je třeba odmítnout veškerou poslušnost těm, kteří vystupují de facto jako svůdci a vrahové, ať mají jakékoliv postavení, a prosit naléhavě Ducha Svatého, aby podpořil naše úsilí zastavit tuto krajně nebezpečnou bouři.
Jásejte, synové Siónu, radujte se z Hospodina, svého Boha, neboť vám dá učitele spravedlnosti... Poznáte, že jsem uprostřed Izraele, já jsem Hospodin váš Bůh a jiného Boha není; můj lid nebude zahanben navěky (Joel 2, 23.27).
Don Elia, La Scura
