Italka v Londýně
13. 1. 2019
Je to příběh mladé italské matky, která několik let žije v Londýně. Ve dvacátém týdnu těhotenství byla provedena echografie a lékaři usoudili, že dítě může mít Downův syndrom. Od té doby byla matka vystavena nátlaku až do osmého měsíce, ale chránila poklad, který v ní rostl. Narodil se bez trisomie jako světlý paprsek uprostřed temnot eugeniky.
Všechno začalo až prvním echografickým vyšetřením mozku dítěte, které odhalilo na mozku cysty.
Nazývejme ji Anna, je to smyšlené jméno, protože mladá matka chce zatím zůstat anonymní. National health service by mohl nějakým způsobem ohrozit život jejího dítěte. Současně nechce, aby toto drama zůstalo skryto, protože nespravedlnost, které byla vystavena ona a plod v jejím lůně, odhaluje existenci nelidského systému. Byla vystavena nátlaku personálu, ale Bůh jí dal sílu, aby vytrvala.
První reakce Anny na výsledky echografie je získat informace. Začne hledat na internetu a zjišťuje, že cysty se vyskytují také u dětí bez chromozonické anomálie. Anna má naději, že dítě se narodí zdravé, ale i v případě, že by měla začít kalvárie, chce pokračovat v těhotenství, neboť chápe důstojnost plodu, který v ní vyrůstá. Je to pojetí lidského života, jaké nesdílejí lékaři ani porodní asistentky. »Po echografii ve 20. týdnu následuje záhy další kontrola, po které mi doktor řekl, že dítě má i jiný příznak syndromu«.
Od každé další kontroly odchází matka s nákladem obav. »Pokaždé, když jsem přišla na kontrolu, našla echografie něco anomálního a pokaždé mě to deprimovalo, protože jsem nechápala, jak je to možné.« V určitém okamžiku jí dali také psycholožku, ale »šla jsem k ní jen jednou. Pak jsem si uvědomila, že ji nepotřebuji, protože deprese pocházely jen od personálu, proto jsem pro sebe psycholožku nepotřebovala«. Úzkost, kterou pociťovala, kdykoliv šla na kontrolu, ji přiměla, aby se svěřila jiné ordinaci, také v Londýně, ale ta byla ve spojení s tou první. Změnil se personál, ale nikoliv atmosféra impregnovaná eugenikou.
V osmém měsíci těhotenství nátlak dosáhl vrcholu. »V osmém měsíci jsem podstoupila další echografii a řekli mi, že plod roste příliš pomalu, což pokládají za další příznak Downova syndromu. Dítě bylo ve skutečnosti zcela v normálu, cysty byly absorbovány, ale nadále mi prezentovali obraz syndromu.
Zeptali jsme se Anny, zda mezi lékaři byl aspoň jeden, který jí nikdy nedoporučoval ukončit těhotenství. »Ne, nikdo. Mluvila jsem také s porodními asistentkami, které by měly být matce bližší než chladní doktoři. Řekly mi, že pravděpodobnost trisomie 21 je velmi vysoká«, ale žádná ji nepovzbudila, aby svou maličkou chránila i v případě postižení.
Je to už kdoví kolikáté potvrzení propasti, do které upadly naše západní společnosti, které tak otevírají brány k potratu, postupu k „svobodné“, ale nechtěné eutanazii, jak tomu bylo např. v případě Alfie Evanse (»je to sparťanská společnost«, komentuje Anna, když citujeme tyto případy, plod kultury, která chce odstranit Boha a s ním i bolest.) »Dala jsem se do dalšího zjišťování jako odpověď na obavy vyvolávané lékaři, a došla jsem k např. k zjištěním, že v posledním měsíci je velmi obtížné zjistit skutečnou délku kostí dítěte, protože je „zamotané“. Když došlo na návrh provést amniocentézi, osvědčila se Anna jako dobře informovaná, že tato procedura může vést k spontánnímu potratu a předčasnému výtoku plodové vody. »Takové riziko jsem nebyla ochotna podstupovat, když jsem přivedla těhotenství až sem, nehodlám riskovat. Personál odpověděl: »A jste si tím jistá? Měla by se provést amniocentéza«.
Anna trvá na svém, protože „na prvním místě je dítě“. Přeložili ji do jiného pokoje, odlišného od ostatních. »Byla tam lékařka více méně v mém věku, která mi řekla: „Podívej se, jestli chceš, je zde možnost ukončit těhotenství.“ Překvapena jsem odpověděla: Cože? Jsme v osmém měsíci, copak je to možné?« Anna nevěděla, že pod pojmem „potrat“ se rozumí také jiné praxe. Doktorka jí řekla: „Ano, je to možné, v případě, že se u dítěte vyskytují velké fyzické problémy, např. mu schází nějaký životně důležitý orgán nebo jde o těžkou malformaci, se kterou nemůže dlouho žít“. Žádná z těchto motivací nemůže ospravedlnit potlačení nevinného života.
Ani při tomto ďábelském návrhu Anna neztratila orientaci a odpověděla lékařce: »Moje dítě nemá žádný z těchto problémů. Jsou tu symptomy, ale ty nedokazují, že dítě má skutečně syndrom, na jehož základě bych jej měla usmrtit. Jak mi můžete dělat takové návrhy? Nechci potrat, ani kdyby moje dítě mělo skutečně Downův syndrom«.
Při vzpomínce na tyto momenty uvedla Anna, že některé ženy mohou v okamžiku slabosti dostat strach a podlehnou takovému návrhu. V mém případě byli ochotni provést „potrat“ nikoliv kvůli skutečným malformacím, ale na základě vlastních teorií«.
A dítě naší Anny? Přišlo na svět cestou normálního porodu, v dokonalém zdravotním stavu. Porod se uskutečnil v oné druhé nemocnici za asistence personálu, který italská matka vůbec neznala. Následovala vizita pediatra a další kontrola následující den; a nebyly zjištěny žádné znaky typické pro jakoukoliv formu syndromu.
»Problém je to, co se dělo během těhotenství, kdy jsem byla zcela zničená; to není správné, protože co jsem cítila já, cítilo i mé děťátko!«.
Ermes Dovico, Nuova Bussola Quotidiana
