Hanebný kolaps Venezuely
23.1.2019
Zprávy, které přicházejí z Venezuely, by těžko mohly být hrozivější. Tento bohatý latinskoamerický národ, pokořovaný a zotročovaný po dvě desetiletí ateistickými marxisty, strádá pod vládou, která ho vede k extrémní bídě a úpadku a rozpadá se před zraky bezcitného světa.
Uprostřed této tragédie Bergoglio poslal šílené poselství, ve kterém mu přeje „svornost a bratrství“. Ono vánoční poselství vyvolalo takové zděšení, že dvacet nejznámějších bývalých prezidentů vyjádřilo ve vší zdvořilosti svůj naprostý nesouhlas.
Případ Venezuely je jeden z nejdramatičtějších, jaké poznaly světové dějiny, protože dosud nikdy žádná kriminální organizace neprovedla takovou kolosální krádež, jaká se uskutečnila v tomto národě.
Jako majitel největších naftových rezerv v době, kdy se moci zmocnil Chavez, produkovala Venezuela denně téměř 4 mil. barelů nafty v hodnotě 100 dolarů za barel.
Příjmy z takové produkce ve výši 150 miliard dolarů ročně by vytvořily pro tento národ za dvacet let neuvěřitelné bohatství, jakým se nemohla chlubit žádná jiná latinskoamerická země. Tento kapitál mohl být zdrojem nesmírného blahobytu. Buď jak buď, tato suma byla celá ukradena marxistickými despoty, kteří proměnili nejbohatší národ na národ na celém světě nejchudší. Venezuela mohla být bohatší než Saudská Arábie, a nyní je chudobnější než Haiti.
Téměř tři miliony osob uprchlo před režimem diktátora Chavise. Milion přijala Kolumbie, zbytek je rozptýlen mezi okolními národy. Nebudou – li učiněna okamžitá opatření, může se emigrace v roce 2019 i trojnásobně zvýšit, což Maduro přijme jako úlevu, protože není absolutně v jeho moci vyřešit problémy země a emigranti přestanou být zátěží socialistického státu, který o sobě tvrdí, že zajišťuje všechno a všehny. Venezuelští emigranti byli v cizině přijímáni v duchu křesťanské lásky, protože přicházeli v podmínkách absolutní bídy.
Jak je možné dopustit takovou katastrofu? Je to důsledek aplikace tzv. socialismu XXI. století, což není nic jiného než odrůda marxismu, který odmítá soukromé vlastnictví, popírá základní lidské svobody a přetváří celý národ na tábor nucených prací, kde se zabíjí, mučí, šlape se po lidské důstojnosti a vede lidi do stále hanebnější bídy. Mezitím venezuelští vládci ‚konvertovali‘ do řad miliardářů soustavným mrháním státními rezervami.
Zatímco se tak děje, většina vlád světa se chová jako spolupachatelé. Jen v prvních dnech 2019, kdy diktátor Maduro si přidělil další ilegální kadenci, prezidenti Kolumbie a Brazílie Iván Duquee a Jair Bolsonaro a další latinskoameričtí předáci vyzývali k mezinárodní solidaritě s takovým nesmyslem.
A ačkoliv takřka všechny západní státy se zdržely účasti na Madurových oslavách, Vatikán musel manifestovat své dobré vztahy a přátelství s tyranským diktátorem. Tato účast těžce kontrastovala s postojem předsedy biskupské konference Mons. José Luize Azuje, který režim odsoudil jako nelegitimní a morálně nepřijatelný.
Podle svého vánočního poselství Bergoglio raději nechce vidět gigantickou bídu způsobenou chavismem a zneužíváním moci, které přivedly Venezuelu na dno propasti. Jeho řeči o „svornosti a přátelství“ vyznívají spíše jako gesto přátelství s politickými tyrany než akt lásky a solidarity k milionům obětí Madurovy diktatury.
Miliardy odcizené chavistickými zločinci by měly být nekompromisně vymáhány a vráceny zpět venezuelskému státu. Peníze uložené v různých světových bankách je třeba vrátit na jejich pravé místo a použít na obnovu země. Podle současných odhadů jedná se o více než 400 miliard dolarů, které se staly kořistí nenasytné marxistické kleptomanie, která neuznává žádné morální hodnoty.
Eugenio Trujillo Villegas - Corrispondenza Roana
