Greogoirův seznam
Regina Buchreusová (text) a Gert Krautbauer (snímky)
Grégoirův seznam
Někde v Africe. Uprostřed pralesa v Pobřeží slonoviny. Žije zde monstrum, již čtyři nebo pět let. Někdo rozhodl, že je chytí a připoutá ke kládě v zadní komoře chatrče. Kdykoliv tam někdo vstoupí, monstrum mlátí kolem sebe a škube za svůj řetěz. Proto tam vstupují jen zřídka kdy. Po jídle někdo odsune závěs s strčí mu tam zbytky. Když má monstrum štěstí a řetěz je dost dlouhý, dosáhne na pár zrnek rýže. Občas monstrum vyměšuje. Pak je doma hádka, kdo má ty exkrementy odstranit.
Monstrum se jmenuje Anežka. Byla to kdysi docela normální žena, měla vždy co jíst, zbytek ženské postavy, dvě nebo tři pestré látky na sebe. Měla tři dcery a znala ve vesnici kdekoho. Jednoho dne však onemocněla, křičela kvůli každé maličkosti a tloukla kolem sebe. Stala se nebezpečnou. Proto ji rodina přikovala ke kládě. Tak se z matky a babičky stalo monstrum z Bongounou.
Víra v duchy
Na Pobřeží slonoviny věří lidé, že duševní nemoci a epilepsie jsou nakažlivé. Proto se již čtyři roky Anežky nikdo nedotkl. Teprve včera se nejstarší dcera smilovala. Ohlásil se cizí muž, v jejích očích krotitel divoké zvěře, že monstrum ochočí. A protože jí bylo stydno, že Anežka sedí nahá, zarostlá, pokálená v chýši, umyla ji, oholila zavšivené vlasy, natáhla jí jakési kalhotky, které zakryly její hladem propadlé břicho a stehna.
Centrum pro postižené
Krotitel divoké zvěře se jmenuje Grégoire Ahongbonon. Ve městě Bouaké, vzdáleném 100 km, má svou „Asociaci sv. Kamila“ se dvěma středisky pro příjem duševně nemocných bez rodin. Žije tam na 700 lidí podobných jako Anežka. V dalších střediscích v okolí jich žije ještě více.
Anežka bude jeho 931. hostem. Ví to přesně, jako by si vedl knihu nebo seznam. Aby jejich počet rozšířil, je celé dny na cestách, uvolňuje řetězy a snímá železná pouta. „V každé vesnici je jeden nebo více přikovaných,“ vypravuje. Většinou postačí přivést je do Bouaké a podávat jim tři měsíce psychofarmaka. Pak se většinou vrátí zpět k životu. Některým se to nepodaří. Zůstávají navždy ve svém světě ve středisku na okraji Bouaké. Anežka měla vlastně štěstí. Její řetěz byl dosti dlouhý a dovoloval jí metr pohybu. Jiní pacienti byli přikováni tak pevně, že zůstali do konce života mrzáky.
Krotitel divoké zvěře je dobrý katolík. Anežka také. Znají stejné písně. Zpívají „Aleluja!“, objímají se. Když se do vchodu tlačí stále více domorodců, dává si Anežka přes oči šátek prožraný od molů. Když ona je nevidí, snad ani nikdo z nich nevidí ji. Grégoire jí pomáhá do čistých šatů, které jsou připraveny. Než ji odváže, přivolá rodinu. „Dělej, obejmi matku,“ poroučí jedné z dcer. „To není nakažlivé!“ Teď vnuci. Nechtějí. Grégoire dlouho neváhá, vezme jednoho z nich a strčí směrem k babičce, která je v jeho očích stále monstrum. A náhle je řetěz dole. Po čtyřech nebo pěti letech pohybu na jednom metru životního prostoru.
Při prvním kroku, který má Anežka udělat, se jí nedaří vylézt. Nohu, která byla na řetězu, nechává stále za sebou, jako by znovu mělo přijít škubnutí, které tisíckrát zažila jako pes, kterého strhli zpět. Při odchodu z chýše ztratila jedna z jejích dcer koupací trepku. Anežka po ní chňapne. Co člověk má, to má. S jednou trepkou nastupuje do Grégoirova auta, nemává, zpívá s magnetofonem „Blahoslavení nemocní“ a sebere studentům medicíny vedle sebe tři sendviče a pět banánů. Smíchá na svém klíně všechno dohromady a schová svůj poklad pod hromadu šátků a plastikových sáčků. Při jedné zastávce se vymočí do svých nových šatů. Ale Grégoire už zažil horší věci. Směje se a pustí hlasitěji křesťanskou hudbu. Anežka začíná nový život.
Není peněz
Činnost Sdružení svatého Kamila stát nepodporuje. Nakonec zůstane bez peněz. Alespoň pro něco. Své vlastní peníze už Grégoir dávno spotřeboval. Několik přátel mu tu a tam něco daruje. A občas zajede do zahraničí, aby zde vyprávěl o přikovaných. Mnozí mu nevěří. Jiní pouze konstatují. že lidé v Pobřeží slonoviny jsou zrůdní. „To nejsou,“ říká Grégoire, „rodiny dokonce nemocné milují. Ale nevědí, co s takovým nebezpečným dítětem nebo otcem mají dělat. Často nejsou vinni oni, ale tradiční léčitelé.“
Protože v pralese nikde není nemocnice, mají zde šamani, proroci a zázrační léčitelé konjunkturu. Každý nemocný to zkusí nejdříve s nimi, než se vydá do nemocnice. Jsou také rodiny, které to neudělají vůbec. Dají svým synům a dcerám řetěz a jdou pryč. Ti leží opuštěni, dokud nevyhladoví nebo nezemřou žízní. „Jednou jsme našli muže. Ležel nahý ve svých výkalech a nemohl se už hýbat. Umyli jsme ho a oblékli. Řekl: ‚Děkuji. Nyní můžu důstojně umřít,‘ zavřel oči a byl mrtev.“ Když na to Grégoire pomyslí, musí plakat a otočí se stranou. „Přestal jsem ty lidi fotografovat. Bolí to, dívat se na ty fotky.“
Grégoira každý zná
Každý, kdo se z labyrintu vnitřních úzkostí a zmatků může vrátit zpět do světa, je jeden navíc. Ve dvou farmách na pokraji města si později mohou vyléčení přivydělávat hubenou mzdu, pěstovat kuřata, zeleninu a tkát pestré látky. Grégoire přijímá každého. Psychicky nebo fyzicky nemocné, děti z ulice, dokonce mu bývají svěřeny i ženy a děti z věznice. Celé Boauké tvrdí, že Grégoira znají. Nikde kolem města nejsou přikovaní, říkají hrdě. Ale to je jen kapka na rozpálený kámen. Celý africký kontinent má do toho daleko.
Nedávno byl Grégoire v Beninu. Je to tam stejné. Zítra již opět jede stovky kilometrů po prašných vytlučených cestách do jedné vesnice, kde musí „ochočit“ pět monster. Není ještě jisté, zda budou rodiny souhlasit, sděluje mu přítel mobilem. Ale chce to aspoň zkusit. Očistit jim pouta, ostříhat černé nehty, umýt a učesat slepené vlasy, aby každý věděl: žádná monstra neexistují. Nikde na světě. Nikde v Africe.
Přeloženo z Der Sonntag
č. 40, 5. 10. 2003.
Článek publikovaný v magazinu „X-mag“ byl odměněn Katolickou mediální cenou v oblasti tisku