Feministky, které nepožadují role
8. 2. 2021
Na rozdíl od podrážděných reakcí některých teoložek při komentování Spiritus Domini, 400 žen ve Francii podepsalo manifest, který má opačnou logiku. Pod inspirací svaté Kateřiny Sienské a svaté Jany z Arku nepožadují kněžství ani špičkové role v církevní hierarchii, protože »naše mariánské privilegium nás volá, abychom svou energii a talenty věnovaly službě efektivní komplementárnosti muže a ženy.
Pokud si někdo myslel, že Svatý stolec s Motu Proprio Spiritus Domini významně přispěje k posílení žen v církvi, musí uznat, že se hrubě mýlil.
Feministická strana nikdy neměla ráda drobky a vyžaduje bochníky. Tak například Lucetta Scaraffia vyjádřila své zklamání (viz zde), podle jejího názoru by tímto činem papež ukončil diakonát žen: „Tímto způsobem je otázka diakonátu uzavřena: jediný skutečný požadavek, který vznesly ženy, protože diakonát byl umístěn do jiného sektoru spolu se svátostí svěcení». Pokud by Scaraffia znala logiku, která spojuje nižší svěcení s diakonátem (viz zde), pravděpodobně by změnila názor; je však lidsky pochopitelné, že pouhé uznání toho, co se již (bohužel) ve skutečnosti děje, vyvolalo hlubokou nespokojenost: „…lektorka a akolytka jsou dvě služby, jež ženy vykonávají od II. vatikánského koncilu, a existují i v papežových mších. Skutečnost, že dojde k oficiálnímu uznání této role, není tak nezbytná věc. [...] Papež v nás vzbudil mnoho nadějí, ale především pro mě a pro ženy nedělá nic podstatného. Žádná žena si toto Motu Proprio neužije, je to skutečné zklamání».
Reakce teoložky Paoly Cavallari je ještě štiplavější: „Zdá se mi to jako leopardí tah: změnit něco tak, aby se nic nezměnilo. Proč se spokojit s takovými přívažky? Doufám, že ženy již nebudou potlačovány duchovní, misogynistickou a hierarchickou logikou, omezenou na pouhé vykonavatelky, ale na vyjadřování činů a slov rozšířených Duchem“!
Stručně řečeno, feministickému křídlu se to nelíbí. V rámci takové logiky, není se co divit. Kdyby byla svěcení v Církvi uznáním práce, kterou ženy vykonávají ve vazbě na předávání víry, pak nelze žádat méně než episkopát. Stejně tak, pokud by se jednalo o odstranění diskriminace mezi muži a ženami v přístupu k úřadům a funkcím, dotyčné Motu Proprio by očividně skončilo jako známá reakce francouzského panovníka tváří v tvář povstáním lidí: pár briožek na uklidnění hladu po chlebu.
Spiritus Domini také vzbudil reakci té ženské části, která nemá v úmyslu jít do diakonátu. Žádný polemický záměr, ale pouze touha poslat zprávu o skutečném znovuobjevení ženského povolání, daleko od jakéhokoli nároku, prostřednictvím manifestu, který k dnešnímu dni podepsalo více než čtyři sta signatářek z francouzské oblasti.
„Otázka přítomnosti žen ve svatyni a mezi některými zábranami sňatků kněží nebo ženského kněžství jsou podle našeho názoru příznaky závažné liturgické krize zakořeněné v ještě hlubší antropologické krizi komplementarity muže a ženy“. Nikdy v historii církve neměla žena přístup do církevní hierarchie nebo ke službě oltáře. Napadnout tuto trvalou tradici jako pouhé dědictví mužského šovinistického a patriarchálního pojetí minulých věků v zásadě znamená deklarovat totální selhání poslání Církve po celých dva tisíce let, protože Církev by nikdy nebyla schopna převést do praxe, aby v ní nebylo nic židovského ani řeckého; už není otrok ani svobodný; už není muž ani žena, protože všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (1 Kor. 11, 11-12). Síly podsvětí by zkrátka převládaly bezprostředně nad univerzální církví, bez výjimky, po dvě tisíciletí. Rozhodně trochu moc.
Naopak, nejhlubší důvod tradice, která spojuje Východ a Západ, je „vyloučení žen od oltáře“, „velmi starodávná a dalo by se říci, původní tradice, která spočívá v hluboké pravdě, že církev »jejíž hierarchie je muž, představuje se jako nevěsta a matka«. Žena je povolána, aby také liturgicky odrážela tuto pravdu, která má kořeny v mateřství a manželství Panny Marie, na kterém závisí spása všech. Žena, zakořeněná v mariánském fiat, „má v křesťanství svobodu projevu a jednání, která je jí vlastní“, jak svědčí velké ženy minulosti i současnosti, jako je svatá Kateřina Sienská nebo svatá Jana z Arku.
Nuže této svobody ve víře a lásce by si hierarchie měla vážit jako mimořádného Božího daru pro dobro církve. Místo tohoto trvalé naléhání posledních desetiletí nejprve na sekularizaci nižších svěcení v Motu Proprio Ministeria quaedam (1972) a poté, s jejich (zjevnou) dostupností i pro ženy, není nic jiného než forma, která bez obalu odkrývá administrativní mentalitu, která není nic jiného než umírající. Věřit, že přístup ke službám lektora a akolyty je uznáním a posílením ženské přítomnosti v církvi ve skutečnosti znamená myslet si, že služba u oltáře je jakousi zásluhou nebo akademickým titulem a žena, která není alespoň trochu účastna, neplatí v církvi za nic. Určitě to nechává člověka uvědomit si, že tento poslední kousek klerikalismu nastává právě během pontifikátu, který je, alespoň slovy, jeho neustálou pohromou.
Manifest má právě v úmyslu se od této logiky odtrhnout: »Katolické ženy, vědomy si svých mariánských privilegií, chtějí dát svou energii a talent do služeb účinné komplementarity muže a ženy. Věříme, že naše konkrétní povolání není odlišné od povolání muže a není třeba je povyšovat službou u oltáře«.
Bude tomu někdo ve Vatikánu naslouchat?
Luisella Scrolatti La Nova Bussola Quotidiana