Fatima 9. část
Iniciativy Pia XII.
Není nám dáno poznat důvody, které bránily Piu XII., nazývanému „fatimský papež“, aby zcela vyplnil žádost Matky Boží. Umíme si představit, že byl informován od svých nejbližších spolupracovníků, které si mohl najít, a od některých biskupů o ještě větším odporu, než jaký zakusil u příležitosti svatořečení Pia X. a při vyhlášení dogmatu o nanebevzetí Panny Marie. V předvečer této události byl Pius XII. obdarován viděním „slunečního zázraku“, který se stal 13. října 1917 ve Fatimě, spatřil ho ve vatikánských zahradách právě ve dnech, kdy promulgoval velké mariánské dogma. Byl to „13. říjen 1917 v Římě“, jak prohlásil kardinál Tedeschini a jak o tom psal L´Osservatore Romano 18. listopadu 1951; papež totiž oficiální zveřejnění zprávy o zázraku autorizoval. Nikdo jiný než Pius XII., který uvedl ve známost své zázračné vidění, nebyl povolanější svědčit o těsném poutu mezi vyhlášeným dogmatem a zasvěcením jakožto oslavou Matky Boží, jak to vyplývá z jeho projevu 1. listopadu 1950:
Z nevyzpytatelného Božího úradku se nad lidmi současné generace, tak soužené a trpící, opuštěné a zklamané, ale také spásně znepokojené při hledání velkého ztraceného dobra, se odhaluje cíp jasného nebe jiskřícího září, nadějí a blaženým životem, místa, kde sedí Maria, Královna a Matka, po boku Slunce spravedlnosti.
Pius vyhlásil jako dogma pravdu, která se vztahuje k Mariině moci, protože mariánská dogmata i zasvěcení ke cti Matky Boží se projevily jako znamení Boží vůle. To se ukázalo i v Lurdech spolu s Neposkvrněným početím a nyní je to zřejmé ve Fatimě, kde Panna Maria projevila jednu z forem svého prostřednictví. Jakkoliv zásah a příkaz Matky Boží potvrzovaly slib míru a spásy mnoha duší v důsledku obrácení Ruska, nestalo se, že by Pius XII. požádal biskupy a nařídil jim účastnit se zasvěcení, které chtěl učinit včetně zasvěcení Ruska Neposkvrněnému Srdci Panny Marie; tak se nenaplnily požadavky v tom smyslu, jak to předala sestra Lucie. Papež požadavek splnil, ale sám a připomněl přitom první zasvěcení v roce 1942, kdy chyběla kolegiální účast všech biskupů světa (list Pia XII., DOC str. 437).
Zasvěcení bylo tedy nadále neúplné a požadavky z Fatimy nebyly respektovány. Zasvěcení v roce 1942 ukázalo nicméně jasnou vůli papeže odpovědět na požadavky z Fatimy s výslovnou zmínkou o Rusku. Protože papeži nebylo neznámo, že žádost a nabídka Fatimy musí být zcela splněna, hledal způsob jejího uskutečnění, jak to ukazuje zavedení svátku Panny Marie Královny, které vytvořilo vhodnou příležitost, aby žádosti bylo zcela vyhověno. Myšlenkou Pia XII. bylo: Nechť se radují všichni věřící, že se mohou podrobit vládě Panny a Boží i Matky, která nejen disponuje královskou mocí, ale také plane mateřskou láskou.
Tato podřízenost vládě Marie Královny, úcta, kterou křesťané vždy zachovávali, je vyjádřena dlouze v encyklice Ad Coeli Reginam z 11. října 1954, která v závěru říká:
Když jsme se přesvědčili po zralé a závažné úvaze, že z toho vyplynou pro církev velké přednosti, jestliže tato pravda veřejně vyslovena zazáří ještě zřejměji před zraky všech jako zářící světlo na svícnu spolu s Naší Apoštolskou Autoritou, nařizujeme a ustanovujeme svátek Panny Marie Královny, který se má slavit každý rok na celém světě v den 31. května. Nařizujeme, aby tento den bylo obnoveno zasvěcení celého lidského rodu Neposkvrněnému Srdci blahoslavené Panny Marie.
Nyní tedy můžeme udělat bilanci kroků, které vykonal Pius XII. ve snaze naplnit záměry Panny Marie a obrácení Ruska a můžeme si tak ověřit jejich neúplnost:
1. Zasvěcení světa v roce 1942 během války s implicitní zmínkou Ruska.
2. Propagace fatimských událostí publikací kardinála Schustera vydanou ve vatikánské tiskárně.
3. Modlitby na konci mše svaté podle intence Pia XI. za obrácení Ruska:
Potvrzujeme a rádi obnovujeme tuto výzvu a předpis... (Audience 30. 6. 1952 v Russicum).
4. Zasvěcení Ruska a Apoštolský list Sacro Vergente Anno ze 7. července 1952.
5. Encyklika Ad Coeli Reginam z 11. října 1954, která hovoří o Fatimě a ustanovuje s apoštolskou autoritou svátek Panny Marie Královny na 31. květen: Toto gesto je odpovědí naděje, že může vzejít nová doba těšící se z křesťanského míru a triumfu náboženství!
Bohužel, dále trvá nepochopení proroctví! Akty, encykliky a dekrety jsou znamení uznání moci Panny Marie, ale současně odkazují až do budoucnosti splnění žádosti z Fatimy, na které dnes zůstává jen vzdálená vzpomínka! Jestliže podle papežova svědectví je to Mariina pomoc, která poskytuje naději získat pro svět mír, proč tedy velká fatimská událost nedospěla až k uznání jejího poselství? Neštěstí a zlo, které oznamovalo, se uskutečnily a potvrdily jeho prorocký charakter. Jednalo se o opravdové proroctví pro naši dobu. Když uznáváme sluneční zázrak, je třeba uznat také pravdivost poselství. Zjevení a znamení se uskutečnily, jedno, aby přineslo poselství, druhé, aby je potvrdilo Boží pečetí. Jistě, v definitivním soudu se věřící podřizuje církvi, která je v této věci neomylná, protože papežovu autoritu garantuje Duch Svatý, ale soud se omezuje na potvrzení původu poselství a buďto je uznává nebo je může zamítnout.
Poselství z 13. července 1917 oznamovalo:
Aby byly duše zachráněny (před peklem), Bůh chce zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Pokud vykonají to, co vám řeknu, mnoho duší bude zachráněno a budou mít mír!...jinak...
Dnes mnoho duchovních, dokonce i „konzervativních“ nebo „tradicionalistů“ dává přednost svým plánům a svým lidským znalostem před poselstvím Matky Boží, implicitně popírají možnost Božího zásahu, jak tomu bylo ve Fatimě, aby byly zažehnány velké lidské konflikty. Podobné smýšlení se projevovalo od počátku událostí v Cova da Iria za Benedikta XV. až k Piu XII. Fatima se projevila jako kámen úrazu pro ty, kteří odmítali mírový plán Panny Marie. Blížila se doba, ve které si koncilní otcové poslouží Fatimou nikoliv v zájmu plánů Panny Marie, ale pro své plány.
Modlitba na úmysl Panny Marie: poslední výzva
Z toho, co bylo řečeno vyplývá jasně, že to nejtěžší pronásledování je vnitřní pronásledování, které jako virus zabíjí víru, misijní, lásku, naději v triumf Spasitele církve! Panna Maria, která přišla ve jménu Nejsvětější Trojice, nebyla přijala, ale někdo jiný, kdo by přišel, aby hlásal své vlastní poselství, ten by přijat byl (Jan 5,43).
Po odchodu Piu XII. pronikl do církve jiný duch a s ním mlčení o Třetím tajemství, které mělo být ohlášeno v roce 1960, aby bylo více jasno, je svědectvím o nastávajícím zatmění v tradiční církvi.
Ve chvíli, kdy otevírání se světu zdůrazňovalo potřebu modliteb a exorcismů, byly tyto prostředky na konci mše svaté zrušeny (1964) s ohledem a výmluvou na východní politiku s komunisty a s Ruskem, o skandálu neoekumenismu ani nemluvě. Přistoupilo se totiž k propagování nové ekumenické evangelizace s nevyhnutelným důsledkem: podřízení Božího zákona svobodě svědomí, což způsobilo překotnou dekristianizaci světa a mravní úpadek, který žádná lidská autorita není schopna zabrzdit. Ocitáme se uprostřed odpadlictví, které chce odstranit katolického papeže. Tím, že bylo odloženo uznání fatimského proroctví, byl odsunut nejen plán spásy, ale také plán občanské harmonie a míru. Nakonec mé Neposkvrněné Srdce zvítězí! Svatý otec mi zasvětí Rusko, které se obrátí, a světu bude dopřána určitá doba míru. Pán zajistí obnovu víry a míru, ale jen v případě, jestliže Řím vydá svědectví o Boží moci, která se projevila v naší době skrze Marii. Jinak nadlouho převládnou pletichy lidské moci, i na půdě kléru, jak tomu bylo za papeže Montiniho.
Propastné nepřátelství mezi duchem revoluce a duchem křesťanským popsal výmluvně Pius XII. (Promluva k ACI 12. října 1952):
Nachází se všude mezi námi. V těchto posledních staletích se snažil vyvolat rozvrat intelektuální mravní a sociální i narušení jednoty mystického Kristova organismu. Chtěl přirozenost bez milosti; rozum bez víry; svobodu bez autority; často rovněž autoritu bez svobody. Byl to stále konkrétnější ‚nepřítel‘ se svou bezohledností, která vyvolává úžas: Kristus ano, církev ne; pak Bůh ano, Kristus ne. Nakonec bezbožný výkřik: Bůh je mrtev. Dokonce: Bůh nikdy neexistoval. A zde je pokušení vybudovat strukturu světa na základech, které neváháme označit jako odpovědné za hrozby, které visí nad lidstvem: ekonomie bez Boha, právo bez Boha, politika bez Boha. ‚Nepřítel se rozmohl a stále se rozmáhá, protože Kristus se stal cizím na univerzitách, na školách v rodinách, ve výkonu spravedlnosti, v tvorbě legislativy, v dohodách mezi státy, kde se rozhoduje o válce a míru. Rozvrací svět pomocí tisku, divadla, které urážejí stud mladých lidí i dětí a ničí lásku mezi manželi: podněcuje k nacionalismu, který vede k válce.
Pius XII. viděl, že tento proces pokročil již tak daleko, že je marné vystoupit proti němu, zabránit mu v rozsévání zkázy a smrti. Je však nezbytné bdít,... protože vlk nepřestal pronikat do ovčince, kde uchvacuje a rozptyluje stádo.
Hle, čím vlastně bylo aggiornamento křesťanského řádu tím, že se otevíral modernosti: je to gnostická a zednářská myšlenka, kterou papežové zavrhovali jako zvrácenou, ale kterou si oblíbili koncilní otcové. Pastýř idol této revoluce je výstižně popsán v této větě spisovatele Louise Veuillota: Když nestydatost člověka zatvrzele odmítá Boha, Bůh nakonec řekne člověku: staň se tvá vůle. A dostaví se poslední rána, už to není hlad ani válka, je to člověk. A když je člověk předán člověku, je možno pochopit, co znamená Boží hněv.
Jedná se o člověka zvrhlého, který zbaven zábran, které ho usměrňovaly, je vyzvedáván všemi prostředky lži a všemi druhy podvodu a nespravedlnosti nepřátelského ducha, velkého učitele lidstva. Není to snad poslední rána?
Když se vrátíme ke slovům Panny Marie Fatimské, která předpověděla, že Rusko rozšíří své bludy, vyvolá války a pronásledování církve na celém světě, pokud její pokyny nebudou vyslyšeny, můžeme opakovat: žádný problém není možno vyřešit bez toho, že odstraníme jeho příčinu, kterou je v tomto případě vnitřní zvrácenost komunismu (Pius XI), u kterého všechny pokusy o jeho kosmetickou úpravu a humanizaci bezbožecké a náboženství nepřátelské tváře, místo aby zlo zmenšovaly, ještě ho prohlubují tím, že mu umožňují stále více pronikat do občanské i náboženské sféry.
(pokračování)
