Epidemie jako politika
Giorgio Agamben
V západních demokraciích je v kursu velká přestavba ve jménu zdraví a bio-bezpečnosti. Je to nové scientistické paradigma, které otevírá bránu despotismu a občané přijímají nikdy nevídaná omezení svobody. To je téma brožury Giorgio Agambena: Ve kterém bodě se nacházíme?
Ideologický aparát vysloveně totalitní, který pracuje na základě sanitárního teroru všeho druhu a ve jménu „náboženství zdraví“, šíří den co den cifry, které nemají vůbec žádný vědecký základ. »Jak je vůbec možné, že celá země, aniž by si toho byla vědoma, se eticky a politicky i prakticky zhroutila tváří v tvář chorobě?
Odpověď na tuto otázku nabízí filozof GiorgioAgamben v A che punto siamo? L’epidemia come politica (Quodlibet 2020, pp. 112), sbírce kritických úvah o různých fázích zdravotní emergence, kterou prožíváme. Římský filozof otevřeně kritizuje důsledky „výjimečného stavu“, kterým země zrušila základní svobody zajištěné ústavou. A jeví se to tak, že tato hrozba uschopnila lidi přijímat omezení svobody, o kterých se jim nikdy ani ve snu nezdálo, že by mohli něco takového snášet, a to ani během druhé světové války či v době fungování demokracií přeměněných na totalitní státy.
V této perspektivě se stává základní otázkou i řízení informací, »kdy vláda si osobuje právo ustavit komisi, která smí rozhodovat, které zprávy se mají pokládat za správné a které za falešné«. Ve skutečnosti všechna šířená čísla, která vůbec neodpovídají tomu, o čem mluví, »jsou gigantickou operací falzifikace pravdy, neboť uvádět počet úmrtí bez vztahu k celoroční úmrtnosti ve stejném období a bez přesné specifikace příčiny úmrtí, nemá vlastně žádný informační smysl.
«Tak prezident Gian Carlo Blangiardo oznámil ve své relaci, že »v březnu zemřelo na nemoci dýchacího ústrojí 15 189 osob. Jenže o rok dříve, před Covidem to bylo číslo 16 220. To je tedy vyšší úmrtnost než na Covid (12 352) oznámený v březnu 2020.
Kontradikce jsou na denním pořádku také mezi lékaři a virology, kteří často připouštějí, že nevědí přesně, co je to za virus, ale v jeho jménu určují, jak mají žít lidské bytosti.
Ustavičné opakování bez rozdílu pro všechny vytváří sociální odstup a připravuje tak terén pro »definici nové struktury vztahů mezi lidmi«. Vyvolávání pocitu nouze probouzí potřebu trvalého bezpečí. Proto se vyvolává záměrně obrovská vlna strachu, kterou mocní tohoto světa dirigují a řídí podle svých záměrů. Tak ve zvráceném bludném kruhu omezování svobody ukládaném vládami je vše přijímáno ve jménu touhy po bezpečí, nejdříve záměrně propagandou narušeném a dalšími zásahy má být zajištěno.
Další eticko-politický důsledek, který není možno přehlížet jako tento „výjimečný stav“, je prosté »zrušení veřejného prostoru« od chvíle, kdy opatření nutí lidi žít v podmínkách „zákazu vycházení“. Ale válka s neviditelným nepřítelem, který se může zahnízdit u každého člověka, je ta »nejabsurdnější ze všech. Během období lockdown jsme prožívali paradox, že jsme »zastavili život, abychom ho zachránili,« nikoliv ve jménu vědecky prokázané evidence, kterou sdílíme s experty, ale kvůli fideistickému scientismu, který popírá jakoukoliv náboženskou víru a představuje se jako absolutní pravda, kvůli které »lidé už nevěří v nic jen v holou biologickou existenci oddělenou od života (afektivního, kulturního a duchovního), který je třeba za každou cenu zachránit«.
Před tváří bolesti, jakou prožívají příbuzní pacientů, kteří umírají v izolaci, se Agamben ptá, »jak jsme mohli přijmout ve jménu rizika, které není možno definovat, že osoby, které jsou nám drahé, a lidské osoby vůbec mohou umírat v naprosté osamocenosti, a že – což se stalo poprvé v dějinách od dob Antigony - byly spáleny bez pohřbu?
Juristům a odborníkům v oblasti polikliniky připadá úkol prošetřit, jak je možné vydávat naléhavé dekrety, jimiž se de facto uplatňuje výkonná moc, která však ignoruje a nahrazuje legislativu a ruší princip oddělené moci, jak to definuje demokracie.
Jakožto katolický myslitel Agamben nešetří ve své kritice ani církev: »Za papeže, který se jmenuje František, se zcela zapomíná, že František objímal malomocné. Zapomíná se, že jedním ze skutků milosrdenství je navštěvovat nemocné. Zapomíná se, že svátost je možno udělovat pouze osobně; že mučedníci nás učí, abychom raději obětovali život než víru, a že zříci se svého bližního znamená zříci se své víry.«
Tedy: nyní, kdy občan už nemá právo na zdraví (health safety), ale stává právně spoután pro zdraví (biosecurity), je prakticky vyhlášeno nové paradigma o biobezpečnosti, které je třeba obětovat všechny ostatní potřeby. Je legitimní klást si otázku, zda taková společnost se ještě může označovat jako lidská, anebo již pozbyla citové vztahy, tvář, přátelství a lásku, a to všechno se má nahradit a kompenzovat abstraktní a domněle předstíranou sanitární péčí.
Fabio Piemonte - Nuova Bussola Quotidiana