Emma Bonino a &
Emma Bonino a tragické následky prosazování svobody bez pravdy
V dlouhém interview pro Corriere della Sera rekapituluje Emma Bonino svůj politický život i život Itálie: má hořkou pravdu v tom, že zákon o rozvodech byl pro Itálii počátkem velké změny a současně zhouby. Prosadila se tím svoboda, která se zakládá sama na sobě a která bourá právní stát. Na této operaci spolupracovala bohužel také řada katolických intelektuálů.
Je to zvláštní rekapitulace vlastního politického života a proměn v Itálii, ve které vychvaluje sama sebe a další radikály. V této sebechvále velkých úspěchů hloučku militantních dobrodruhů – Aglietta, Spadaccia, Panella, Bonino... je ovšem velký kus pravdy: změnili Itálii.
Bonino mluví velmi jasně o svém plánu a musíme jí dát zapravdu. Vítězství rozvodu, které vedl Mauro Mellini, bylo jednou z nejdůležitějších změn civilního života v Itálii. Od té doby si žije jako osvobozená z řetězu antického otroctví. A věci už se nikdy nevrátí. „Je nesnadné popírat, že naše boje změnily způsob života milionů Italů“. Toto tvrzení je absolutně pravdivé, i když hodnocení procesu, ze kterého vzešlo, je jiné než tvrdí Bonino.
Když se rozpadne manželství jako základ rodiny, záhy skončí i rodina a s rodinou lidská vize sexuality, natality, vazeb nikoliv umělých. Konec samotné ideje přirozeného řádu, kterou respektují politika a zákony, zcela mění podstatný a nikoliv nahodilý vztah církve a společnosti. Po schválení rozvodu zbylo jen individuum jako numerická jednotka se vztahy různě uplatňovanými a měnitelnými čas od času, společenství na jedno použití, rozplizlé a pohanské. To všechno jsou následky, stejně jako všechny jiné formy pozdního naturalismu, ve kterém i gay kultura představuje něco rigidního.
Podle Emmy Bonino, byli Panella a Spadaccia příliš změřeni na náboženství jako individuální právo. Právo věřit v to, v co chci, v protikladu k integralismu. Vracíme se tedy k právu volby, jak v rozvodu, tak v potratu: Objektem mé existence je trvalý boj s překážkami takových možností. Volit si podle vlastní suverenity vlastní život. „Proto jsem bojovala proti mrzačení ženských genitálií, proto se tak zajímám o otázku migrantů. Motiv radikálního úspěchu tedy předpokládá radikální svobodu, bez zdůvodňování, právo volby závislé na sobě samém, bez zdůvodňování, s vyloučením jakékoliv souvislosti“.
Emma Bonino se chválí, že vždy bojovala za právní stát; ve skutečnosti ho zbourala a pod tímto pojmem se rozumí stát, který odpovídá za řád, který neslouží cílům a hodnotám.
Radikálové, kteří tvořili malou skupinu liberální kultury, potřebovali masovou radikální stranu. Tou byli italští komunisté. Bonino prohlásila, že vztah ke komunistům byl obtížný, protože ti pokládali rozvod a potrat za lehkomyslný radikální řez. Ale přitom ví, že se mýlí. PCI byla silnou masovou radikální stranou a stávala se progresivně stále radikálnější. Hlasy v referendu 1974 a 1981 nepocházely od nečetných liberálů, ale od komunistů a italského národa, který komunisté za přispění demo-křesťanů sekularizovali. V tomto případě se radikálové opírali jak o panující modernost, tak i o větší procesy než byli sami, stimulovali jen a sklízeli plody, které už dnes nejsou potřebné: Demokrati a Pět hvězd dělají houfně lehkomyslné radikální řezy, což je podstatou jejich politiky.
Vztahy ke katolickému světu Bonino zamlčuje. Ve skutečnosti radikálové byli podporováni katolickými progresisty, na ulicích a náměstích a v parlamentu komunisty. 23. března 1974 se v Římě konalo shromáždění katolických demokratů proti „zamítnutí zákona o rozvodu a potratu“. Existuje seznam katolických intelektuálů, který by zabral více místa než tento článek. Dvě referenda o rozvodu a potratu rozdělily katolíky a samotná církev utrpěla ránu, která se nehojí, ale stále více rozšiřuje.
Malá bojůvka využila dlouhodobé procesy mnohem větší, než byla sama: přechod k absolutní svobodě a absolutizace individua obsahuje moderně pojatý a početný přestup k bezbožeckým masám italského komunismu ve spolupráci s pokoncilním katolickým progresismem. Byli tedy spíše vykonavateli závěti než tvůrci nových zdrojů.
Stefano Fontana - La Nuova Bussola Quotidiana