Menu


Edith Steinová

Marco Paollinelli OCD

 

Terezie Benedikta od Kříže

Židovka, filosofka, řeholnice a mučednice

 

Když uvažujeme o jejím životě, vidíme, jak se setkává se s celou řadou bolestných rozchodů, možno říci i vykořenění a odloučení: od rodiny, zvláště od své nejmilovanější matky, od svých učitelů, od svých žáků, od svého studia, které pro ni nebylo jakákoliv práce, nýbrž cesta k pochopení sebe sama a smyslu svého života, od svého národa, přičemž mnoho Židů nechápe její obrácení a její vstup do kláštera, od své německé vlasti, kterou milovala, a kterou viděla, jak se řítí do barbarství a krvavého pronásledování jejích soukmenovců až k programovému vyhlazování; od svého kláštera, který opouští, aby nepřitahovala hněv pronásledovatelů, a nakonec od vlastního života, který jí vytrvala anonymní smrt v komoře koncentračního tábora.

Terezie napsala: „Byla jsem schopna odtrhnout se lehkým pohybem od nejpevnějších pout a odletět jako pták, který byl vypuštěn z klece.“ Tato slova by mohla znít lidsky jako nářek, ale jsou naopak výkřikem radosti. To proto, že ačkoliv se nám její život jeví jako zpřetrhaná trať vedoucí cik cak, je to cesta a život v hluboké jednotě, je zde srdce, které ji vnitřně vede a vše sjednocuje, dává všemu smysl, takže nic není ztraceno. Terezie ví,že nic z toho, co člověk nemůže ani předvídat, ani opanovat, dokonce ani to, proti čemu musí bojovat, se nevymyká z náruče všemohoucího Boha, který je Láska. „To, co nevstupuje do mých plánů, vstupuje do plánů Božích. Nic se neděje náhodou, celý můj život do nejmenších podrobností je uspořádán podle Boží prozřetelnosti a každá událost má své nejvyšší zaměření v Božích záměrech. Proto již nyní očekávám s radostí světlo slávy, která mi zjeví v plnosti toto Boží určení“. Proto se vždy cítila se jako Bohem vedená.

Inteligentní, předčasně vyspělá, ale pyšná a svévolná

O své rodinné výchově řekla: „Nedá se říct, že bychom od své matky přijali výchovu hlásanou v zásadách. Ona byla pro nás vzorem všech ctností a nedělali jsem nic jiného, než že jsem ji napodobovali.“ Především jednu věc však svým dětem vštěpovala tato matka, plná Boží bázně: strach před hříchem. „ Když o něčem řekla, že je to hřích, věděli jsem, že tím naznačuje vrchol ničemnosti a odporu“.

Možná, že tato morálka postrádala něco radosti: „Byli jsem příliš vážní a málo veselí“, píše v autobiografii. Když byla malá, zlobila se, že nemůže jít do školy se sestrou o dva roky starší. Když povyrostla, představovala v rodině své školní úkoly a nelíbilo se jí, když budily jen povrchní zájem. V sedmi letech se však stala velmi učenlivou, bez výbuchů hněvu, dala se vést a byla přesvědčena, že maminka i sestra vědí lépe, co je pro ni dobré.

Ve čtrnácti letech se dostavila krize dospívání. Opouští školu i studium a jde bydlet několik měsíců ke starší vdané sestře do Amburgu. Ještě více se změnil její vnitřní život. Stala se nyní „zcela nezávislou“, vymaněnou z matčina vedení. Ztratila svou dětskou víru, zřejmě pod vlivem osob, které obklopovaly její sestru, a jako její švagr se stala zcela nevěřící. „Zcela svobodně a vědomě jsem se přestala modlit“. Otevírá se tak perioda jejího ateismu.

Po několika měsících obnovila studium, ale k víře se nevrátila. Studovala nikoliv jako z tíživé povinnosti, ale s velkým osobním zájmem a vášní a hledala přitom odpověď na smysl života. Bylo tomu tak již na gymnáziu a ještě více na univerzitě. „Moji ustavičnou modlitbou byla žízeň po pravdě“, vysvětlila později všechnu námahu svého hledání. S ohledem na svého profesora Husserla napsala: „Bůh je pravda. Kdo hledá pravdu, hledá Boha, ať už si to uvědomuje nebo ne“.

Není proto divu, že se jí nepříjemně dotýká a pohoršuje ji lehkomyslný život studentů, kteří hledají jen zábavu, rozkoše a rozptýlení, ale nelíbí se jí ani ti, kteří studují jen pro dobrý prospěch s výhledem na ekonomický úspěch v životě. Podle ní je to chování, kterému schází odpovědnost, jakoby nedbali na to, že jsou lidé. Při jejím studiu ji zajímala především přirozenost osobního života, duchovní život, ať už se týká jednotlivého člověka nebo vztahu k druhým, ke společnosti, k organizaci, k politice a státu. Vede vášnivé debaty, bojuje o ženskou emancipaci, za návrat důstojnosti a práv ženy.

Ve Vratislavi studuje germanistiku, historii a psychologii. Tyto obory jí však nepřinášejí odpovědi na její otázky, zvláště psychologie ukazuje neschopnost odhalit smysl osobního lidského života. Obrací se proto k filozofii a hledá klíč především ve fenomenologii a u jejího zakladatele Husserla. Aby mohla navštěvovat jeho přednášky, přesídlí do Göttingenu. Je uchvácena fenomenologií a vidí v ní křišťálovou jasnost pojmů a objektivní pravdu bez předsudků a mentálních schémat.

Po dosažení doktorátu se stane asistentkou svého učitele Husserla a píše různá filozofická díla. Husserl o ní prohlásil: „U ní je všechno absolutně autentické. A P. Przywara: „Charakterizuje ji absolutní jasnost a bezúhonnost“. Účastní se s velkou spontánností a senzibilitou i společenského a kulturního života, projevuje schopnost pochopení a soucitu. Zůstává však vždy rezervovaná a žárlivá na svou intimitu.

V roce 1915 během první světové války pracuje na Moravě jako ošetřovatelka ve vojenské nemocnici. S velkou rozhodnosti uskutečňuje to, co se jí jeví jako správné, a odmítá naopak lehkomyslné vztahy mezi mladými, úplnou hrůzu má před lží. Je ochotna přijmout nejtěžší důsledky, jen aby nezradila pravdu.

„TOTO JE PRAVDA!“

Ani filozofie ani fenomenologie nejsou přístavy, kde by mohla najít spočinutí. Jsou to tisíce malých nepozorovatelných kroků, ve kterých pozná s úžasem a vděčností milosrdné Boží dílo a v nich dozraje pro dar víry. S odvoláním na svatého Pavla napíše: „Uvěřit znamená uchvátit, ale abychom uchvátili, musíme být uchváceni, není víry bez milosti“.

Není nic divného, že Edith, intelektuálka a filosofka, našla první impuls na cestě, která ji „přivedla k přijetí katolické víry“, v přednáškách filozofa Maxe Schelera, jehož duše „přetékala katolickými myšlenkami“. „Představoval pro mne první kontakt se světem, který mi byl dosud zcela neznámý. Nepřivedl mě ještě k víře, ale otevřel mi nový prostor fenomenů, ke kterých jsem nemohla zůstat necitelná (…). Padaly bariéry mých racionalistických předsudků, ve kterých jsem vyrůstala , aniž jsem si to uvědomovala, a náhle se přede mnou otevíral svět víry (…). Podstupovala jsem zcela mimoděk pravou transformaci.“

Byly zde ještě jiné zážitky a setkání, jimiž ji Kristus začínal přitahovat. Setkání, ve kterých se jí objevuje Kristus jako žijící ve své církvi a jako intimní rodinné pouto, které spojuje křesťany s jejich Pánem.

Na příklad: Edith pojilo přátelství k filozofu Adolfu Reinachovi a jeho ženě. Když Reinach ve válce padl, vdova ji prosila, aby uspořádala jeho pozůstalost a spisy. Edith nejdříve pojala velká nechuť, protože měla v živé paměti, jak šťastná to byla dvojice, a obávala se, že se tam setká s velkou bolestí a zoufalstvím. Nicméně smysl pro povinnost ji přiměl, aby přítelkyni vyhověla, a místo tváře poznamenané bolestí se setkala s tajemnou září víry: „Bylo to moje první setkání s Křížem, můj první zážitek božské síly, která vychází z Kříže a sdílejí ji ti, kteří ho objímají. Poprvé mi bylo dopřáno rozjímat o této zářivé skutečnosti víry zrozené ze spásného Kristova umučení, z jeho vítězství nad ostnem smrti. Byl to okamžik, kdy se moje nevíra otřásla, židovství vybledlo a Kristus se před mým zrakem pozvedl ve své záři: Kristus v tajemství svého Kříže“.

Jiná epizoda zdánlivě banální se stala při turistické návštěvě ve Freiburgu ve společnosti přátel. „Vstoupili jsem na chvíli do dómu a zatímco jsme zde v uctivém tichu stáli, vstoupila dovnitř jedna žena s taškou plnou nákupu a poklekla na chvíli v lavici k modlitbě. Bylo to pro mě něco absolutně nového. Do synagog a do protestantských chrámů, které jsem navštívila, přicházejí lidé jen na bohoslužby. Sem se však přichází, i když je chrám prázdný, uprostřed každodenních zaměstnání, jako na krátký důvěrný rozhovor. Je to věc, na kterou jsem již nikdy nemohla zapomenout.“

Rozhodující okamžik obrácení se udál v Bergzabern a domě manželů Conrad-Martiusových, jejích přátel, v létě 1921. Byl večer a hostitelé vyšli z domu. Edith zůstala sama a šla do knihovny. „Zcela náhodně jsem sáhla po první knize, která mi padla do ruky. Byl to tlustý svazek, který nesl titul: Život svaté Terezie z Avily, jak ho sama napsala. Začala jsem ho číst a byla jsem tak uchvácena, že jsem knihu neodložila, dokud jsem ji nepřečetla až do konce. Když jsem ji zavřela, musela jsem sama sobě přiznat: ‚Toto je pravda!‘“ Nyní definitivně „uchvácena“ koupila si ráno misálek a katechismus, zúčastnila se mše svaté a po ní požádala kněze, aby ji pokřtil. Musela přirozeně počkat a připravit se. Přijala křest 1. ledna 1922 a paní Conrad-Martiusová byla její kmotrou.

Studium a vyučování jako služba Bohu

Edith Steinová chtěla své obrácení ke křesťanství spojit bezprostředně se vstupem na Karmel. Její duchovní vůdce jí však vysvětlil, aby se zaměřila na službu Kristu a Církvi ve světě. V dlouhé čekací době má opravit svou vizi jako dosud nezralá pro život z víry vůbec a pro život klášterní zvláště. V roce 1928 napsala v jednom dopise: „V době, která bezprostředně předcházela mé obrácení, a dosti dlouhou dobu po něm jsem si myslela, že žít nábožně znamená především skončit se vším, co je pozemské, a myslet jen na věci božské. Krok za krokem jsem se naučila, že na tomto světě se žádá něco jiného a že ani v kontemplativním životě nelze přerušit všechna pouta se světem. Myslím, že čím více je někdo přitahován do intimity s Bohem, tím více musí vyjít ze sebe a jít vstříc světu, aby do něho vnášel Boží život“ . Tímto způsobem nyní zaměřila své studium i své vyučování jako „službu Bohu“.

Začala své cykly konferencí v tomto duchu. Hovořila o specifickém povolání ženy, o pedagogických argumentech i o duchovních tématech obecnějšího charakteru. Některým lidem se zdály příliš „zbožné“. Edith se tomu divila. „Pokud bych neměla mluvit takto, vůbec bych nevystoupila na katedru. Jedná se malou pravdu, „ jak je možno začít žít a dát se přitom vést od Pána. Jsem jen Pánův nástroj. Každého, kdo přijde za mnou, toho bych chtěla přivést k Němu“.

V každodenní životě byl skromná, rezervovaná, velice prostá, takový byl i její pokojík. Nikdy nemluvila o své vědecké kariéře. Ke studentům byla velmi srdečná, byla jim vždy k dispozici, klika u jejích dveří šla často z ruky do ruky. „Lidé světa nepotřebují jen to, co máme, ale také to, co jsme.“

To všechno pramenilo ze života modlitby a z velmi živé úcty k Nejsvětější Svátosti. Ti, kdo ji tehdy znali, dosvědčili, že ji bylo možno najít v kostele kdykoliv. Každý volný okamžik byl pro ni pokladem, který mohla využít k adoraci, kde trávila celé hodiny.

Na Karmelu, v přístavu Boží vůle

Když se nacisté v roce 1933 chopili moci, bylo zřejmé, že pro svůj židovský původ nemůže pokračovat ve své pedagogické práci, a to jí otevřelo cestu na Karmel. Nyní jí to duchovní vůdce povolil a přijala ji i klášterní komunita. „Nezaplavila mě nějaká překypující radost...ale moje duše se nacházela v dokonalém pokoji, v hlubokém pokoji jsem otevřela bránu Božího domu“. Byla si vědoma, že tento vstup znamená konec její studijní aktivity a vědeckého bádání, které velmi milovala. Její odpověď byla: „ To, co nám dá spásu, není naše činnost, ale Kristovo utrpení. Moje aspirace je nyní tato: mít na něm účast“. Touží zříci se vnější aktivity podle příkladu svaté Terezie, ‚drahocenné perly‘ Ježíše Krista.

Každodenní život na ni nebral žádný ohled. Nikdy neměla špatnou náladu, nikdy si nestěžovala. Projevovala „velkou odevzdanost, kterou spojovala s velkodušným posláním v neustálém úkonu lásky k Bohu vykonávat s velkodušností každodenní povinnosti. Nedělala rozdílu mezi věcmi malými a velkými, důležitými a druhořadými. Ve všem viděla prostředek, jak osvědčit Bohu svou lásku a udělat mu radost“. Všechny spolusestry se v tom shodovaly.

Ale její učenlivost a takřka skrupulózní zachovávaní řehole byly plodem velkého a přísného úsilí. Kateřina Esse, zakladatelka kolínského Karmelu, o ní napsala. „ Nebyla to malá oběť pro ženu ve věku 46 let, která byla vždy svým pánem, stát se znovu dítětem, poslouchat, podřizovat vlastní úsudek úsudku představených“. Byla to však námaha naplněná duchem vděčnosti a radosti za dlouze vytoužený dar života na Karmelu: „Nyní jsem na místě, kam jsem vždy patřila“. Jedna mladá spolunovicka dosvědčila: „ Její vážné chování záhy zmizelo a zdálo, že omládla, jako by jí bylo dvacet. Její rezervovanost se změnila v družnost. Velmi brzy se mi zdálo, jako bychom spolu žily odedávna“.

Podle vůle představených mohla Edith opět studovat a psát. Nezanedbávala přitom domácí práce, které byly pro ni školou pokory.


„Pojď, půjdeme za svůj národ!“

V roce 1935 napsala Edith Gertrudě von Le Fort: Neumíte si představit, jak se stydím pokaždé, když slyším mluvit o našem životě jako o ‚životě oběti‘. Pro mne byl život oběti tam venku. Nyní mi byla odebrána všechna břemena a mám v plnosti to, co mi dříve scházelo. Jistě, jsou zde sestry, od kterých jsou denně žádány velké oběti. Já začínám pociťovat den mého povolání ke Kříži mnohem většímu, než je ten nynější. Zatím Pán se mnou jedná jako s malým dítětem“.

Ten den dlouho neotálel, jak to tušila ři prvních zprávách o rodícím se nacismu. Na vznik Třetí říše na počátku roku 1933 reagovala slovy: „ V tomto okamžiku jsem měla intuici, že znovu dolehla Boží ruka na jeho národ, který je také mým národem.“ „Zakoušela jsem úlevu při myšlence, že i já budu postižena společným osudem“ . V roce 1938 cítila své povolání jako biblická královna Ester, kterou lid vyslal, aby orodovala za svůj národ. Píše: „Jsem si jista, že Pán přijal můj život za všechny. Já jsem však jen malá Ester, velmi ubohá a nemohoucí, ale Král, který si mě vybral, je nekonečně veliký a milosrdný.“ 9. listopadu v křišťálové noci naspala v jednom dopise: „ Čím více houstne tam, tím více musíme otevírat naše srdce světlu, které přichází shůry.“

V kolínském Karmelu se začali obávat nejhoršího .Edith řekla představené: „Hoďte mě do moře jako Jonáše, dříve než utone celá loď“ . Připravuje se její přemístění do Echtu v Holandsku. Je to bolestné odloučení pro ni i pro klášterní komunitu. Útěk se uskuteční na Nový rok 1939. 3. ledna Edith píše: „Lidské útěchy neexistují. Ten, který vkládá kříž na naše bedra, ví, jak jeho tíži učinit lehčí“. Již v roce 1933 napsala: „Cesta utrpení je nejbezpečnější spojení s Pánem. Výkupná síla utrpení snášeného s radostí je proto pro naši dobu“ tak nutná. Z kláštera sleduje osudy své rodiny, která se snaží rozptýlit a utéci před nacistickým pronásledováním. Vidí, jak její národ trpí, a drásá jí to srdce. 25. března na Smrtnou neděli žádá matku představenou, aby se mohla obětovat Ježíšovu srdci na smír za „pravý pokoj“, protože „si nesmí přát, aby byla ušetřena Kříže, když nese jeho jméno: od Kříže“.

Z pověření představených studuje dílo svatého Jana od Kříže. Je právě čtyřsté výročí od jeho narození. Píše: „Vědu o Kříži je možno získat, jen když zakusíme jeho břemeno. Byla jsem o tom přesvědčena od prvního okamžiku a řekla jsem z celého srdce: „Buď zdráv, Kříži, jediná naděje!“

Spolu s katolickými Židy, kteří se nacházeli v Holandsku, byla 2.srpna 1942 brutálně uvězněna a po strastiplné cestě dopravena do Osvětimi, kde se jako „Beránkova nevěsta“ setkala se svým Snoubencem: „Ukřižování nevěsty je její svatební slavnost“.

Dcera židovského národa

Edith Steinová zůstala vždy dcerou židovského národa. Největší utrpení již při jejím obrácení, ale ještě více při jejím vstupu do kláštera jí působilo vědomí, že je to velká bolest pro její matku. O své poslední návštěvě ve Vratislavi napsala:

„První zářijovou neděli jsem byla sama doma s maminkou. Seděla u okna a pletla punčochu a já jsem seděla vedle ní. Došlo na otázku, kterou jsem dávno očekávala: „Co chceš dělat u sester v Kolíně?“ - „Žít s nimi.“ Celá zdrcená mě prosila, abych upustila od toho záměru: aniž přestala pracovat, snažila se rozmotat přízi, která se zauzlila. Pokoušela jsem se jí pomoci. Ale mír byl ten tam. Na celý dům dolehla tíže (…).

Poslední den, který jsem doma strávila, byl 12. říjen, den mých narozenin, který připadal na židovský svátek stánků. Matka se účastnila modliteb v synagoze a já jsem ji provázela, protože jsme chtěly být obě spolu po celý den (…). V tramvaji během jízdy jsme mluvily málo (…). Nazpět chtěla matka jít pěšky. Cesta trvá tři čtvrtě hodiny, a matka měla osmdesát čtyři roky. Ale musela jsem se podřídit, protože jsem chápala, že to bude pro ni příležitost mluvit se mnou bez vzrušení“. „Nebylo kázání pěkné?“ - „Ano.“ „I v naší hebrejské víře můžeme být zbožní, nezdá se ti?“ - „Jistě, pokud nepoznáme druhého!“ Tu matka zdrcena odvětila: „A proč jsi ho poznala? Nechci proti němu říct nic špatného, jistě to byl velmi dobrý muž, ale proč se stal Bohem?“

Gertrudě von Le Fort Edith naspala: „Nikdy jsem matce o tobě nic neřekla, nemohla jsem jí dát žádnou tvoji báseň, protože ona odmítá všechno, co stojí mimo hebrejskou víru. Proto také nemůže pochopit krok, který jsem učinila. Odmítá především konverzi. Každý prý má žít a umřít ve víře, v jaké se narodil. Má strašné představy o katolicismu a o jeho náboženském životě. Je těžko říct, čím trpí více: zda odloučením od své nejmladší dcery, se kterou ji pojily vždy zvláštní city, nebo hrůza, kterou jí vnuká zcela cizí a nedostupný svět, ve kterém její dcera zmizí, anebo její svědomí, že mě nevychovala v judaismu s náležitou strohostí. Nevidím žádné jiné styčné body, než nejmocnější Boží lásku, kterou moje matka má, a její lásku ke mně, která je neotřesitelná.“

Edith Steinová jásala nad tím, že v jejích žilách koluje stejná krev, jako u Krista a Panny Marie. Jedné spolusestře v Echtu řekla: Vy nemůžete zakusit, co pro mne znamená skutečnost, že Matka Boží Maria byla Židovka“. Krátce před deportací napsala P. Petrovi Hirschmannovi:

„Neumíte si představit, co to pro mne znamená jít ráno do kaple, podívat se na svatostánek a na obraz Panny Marie a říci si: ‚Byli naší krve.‘“ A ještě: „Neuvěříte, co to pro mne znamená být dcerou vyvoleného národa a patřit Kristu nejen duchovně, ale spřízněností krve“.

Pod dojmem ještě těžších událostí se nabízí jako smírná oběť a zcela vědomě přijímá osud, který se pro ni chystá. Napsala matce představené 26. března 1939:

„Drahá Matko, prosím Vaši velebnost o dovolení obětovat se jako smírná oběť za pravý mír, aby se království Antikrista zhroutilo, pokud je to možné, bez nové světové války a byl nastolen nový řád. Chtěla bych to učinit ještě dnes, protože udeřila dvanáctá hodina. Vím, že nejsem ničím, ale Ježíš to chce a v těchto dnech povolá jistě také mnohé další, aby učinili stejnou věc“.

Ve své duchovní závěti 9. června 1939 v oktávu Božího Těla na závěr svých exercicií napsala:

Již nyní přijímám smrt, kterou mi Pán připravil, v plném přilnutí k Jeho svaté vůli. Prosím Pána, aby přijal můj život a moji smrt ke své cti a slávě na všechny úmysly Nejsvětějších Srdcí Ježíše a Marie a svaté Církve; zvláště za posvěcení a zdokonalení našeho svatého řádu, především Karmelu v Kolíně a zde v Echtu; na usmíření nevěry hebrejského národa, aby byl Pán přijat od těch, kteří jsou jeho; aby přišlo jeho království v celé jeho slávě; za spásu Německa a mír na světě; konečně za mé příbuzné živé a zemřelé a za všechny ty, které mi Bůh dal: aby nikdo z nich nebyl ztracen.

Pramen: Il Messagero di Gesù Bambino di Praga 8/1998

 






Transparentní účet na provoz stránek 2702644352/2010