Dvojznačnosti a překrucování - špatný jezuitismus
Když říkám, že vystoupení Jamese Martina v Dublinu Jak mohou farnosti přijímat osoby LGBT, je opravdu špatný jezuitismus, ba že je to něco přímo objektivně ďábelského, dovoluji si tím tvrdit, že nemá nic společného se sv. Ignácem z Loyoly. Objektivně ďábelské je to proto, že říká věci pěkné, správné a pastoračně uskutečnitelné, ale s promyšlenou bezstarostností přpojuje tvrzení o principu, metodě, která v zápětí všechno bourá, a tvrzení, která by mohla být ve velmi pozitivní, převrací na tvrzení negativní nebo dvojznačná, ať už ve smyslu teoretickém nebo pastoračním. Podívejme se, které to jsou. ( GAY PROFESION: I DATI DI UN DRAMA Andrzej Kobyliński)
Doufám, že patřím k těm nemnoha dominikánům, kteří pozorně četli Duchovní cvičení sv. Ignáce z Loyoly A domnívám se, že jsem je obdivoval nejen jako užitečná naučení, ale přímo jsem označoval text různými barvami. Nejsem veden syndromem „protijezuitský“, ale právě skutečností, že existuje určitá perverze prvků, které představují karikaturu jezuity v pejorativním smyslu.
Na rozdíl od analýzy Roberta Marchesiniho chtěl bych se vyjádřit na úrovni více praktické a zdůraznit některé paklíče, kterými si Martin otevírá brány a bourá budovu zevnitř.
PRVNÍ DVOJZNAČNOST: Církev (katolická?) špatně zacházela a špatně zachází s osobami LGBT. Zde je syntetické tvrzení: »V posledních letech jsem slyšel příběhy katolických osob LGBT, které farnosti nesprávně odmítly«. Přirozeně Martin podá nějaký příklad, ale právě jen „nějaký“ příklad. Jeden příklad, který je uveden za všechny, za mnohem více, než ten uvedený, takže se jedná o zevšeobecnění.
Přitom zcela pomlčí o velkém počtu kněží, kteří homosexuální osoby nediskriminují, jsou v nim upřímní, ukazují jim cestu ke spáse ve svátosti pokání, a když tyto osoby váhají, nepřerušují s nimi dobrý kontakt a modlí se s nimi. Existují přece také iniciativy diecézní. Spravenost vyžaduje udržovat kontakt se všemi, nejen s těmi, kteří mají výjimečné chování.
Kromě toho není možno hodnotit minulost podle současných kulturních popměrů. V minulosti , jistě i v důsledku církevní nauky byl postoj k homosexuálům jiný v celé společnosti. Musíme si to dobře rozmyslet, než si dovolíme tvrdit, že církev vždy zacházela s homosexuály špatně
DRUHÁ DVOJZNAČNOST: osoby LGBT jsou součástí církve jako papež František, jejich biskup nebo jejich farář. Nelze z nich dělat katolíky. Oni již jimi jsou.
Jsou – li pokřtěni, tento charakter zůstává. Příslušnost k církvi se neměří podle nějakého ‚ano‘ nebo ‚ne‘. Existuje ovšem intenzita tohoto ‚ano‘. Jestliže homosexuální osoby praktikují hříšný styk, jsou ve stavu objektivního hříchu, a nejedná-li se o osoby naivní nebo kretény, také hříchu osobního. Tento hřích nepatří církvi a činí příslušnost dotyčné osoby značně vratkou. Pokud je připoutána k tomuto hříšnému jednání, není možno mluvit o hledání Boha, přibližování se k Ježíši Kristu. Je možno a je třeba předpokládat, že papež František, biskup a farář nejsou běžně ve stavu těžkého hříchu, který činí úvodní větu tohoto odstavce v konkrétním křesťanském životě nepřípustnou, stejně jako je nepřípustné pokládat homosexuální jednání za dovolené.
TŘETÍ A ZÁKLADNÍ DVOJZNAČNOST: Neredukujte gaye a lesby na povolání k čistotě, která se týká všech křesťanů. Osoby LGBT jsou něco více než jejich sexuální život, ale některé slyší mluvit jenom o tom. Kdyby tomu tak bylo, pak je třeba si uvědomit, že jde o naléhání na čistotu, se kterým se obracejí na tyto osoby pastýři, kteří nemají pastorační smysl nebo pokládají dotyčné osoby za sexuální maniaky. Pravda je mnohem jednodušší: existují různé hříchy a různí hříšníci, ale každý hříšník je vyzýván, aby se odvrátil od svého konkrétního hříchu, se kterým je spoután, a nikoliv ode všech ostatních. Nemůžeme zůstávat jen u toho, co je v jejich životě dobré a hodnotné, protože je to právě onen jejich hřích, který kompromituje všechno dobré a deformuje jejich duchovní zrání.
Namítnete: je to vůbec možné, že všechny hříchy se redukují na sex a stále se na to naléhá ? Nikoliv. Jsou hříchy, které jsou těžší, např. vražda, nesmiřitelná nenávist k bližnímu, pýcha života, rouhání. Ale hřích sexu je nejsnadnější a nejvíce rozšířený a je klíčem, kterým se otevírá brána k nezřízenému životu a k deformováním plánu, jaký má Bůh s námi. Svatý Atanáš v Životě sv. Antonína dává promlouvat ďáblu, který si stěžuje, že nemůže zvítězit nad Antonínem zbraněmi, „které jsou pod pupkem“ a kterými porazil tolik mladých. Svatý Atanáš tedy potvrzuje, že naléhání na čistotu je „normální“ i dnes.
A nejen to. Pastýř musí již na počátku udělat „pastorační coming out“, to znamená vysvětlit, že stojíme před otázkou, jaký je smysl onoho přijetí, a upřesnit: „Drahý/á, cesta ke spáse, k jaké tě Ježíš Kristus volá, vede skrze čistotu, tzn. skrze zdrženlivost od homosexuálních skutků. Jistě, když do nich pro křehkost znovu upadneš, přijdeš, vyznáš se s rozhodným předsevzetím znovu začít. Ježíš je spokojen s rozhodnou bitvou, kterou si začal, a poskytne ti svou pomoc. Kromě toho, tím, že ti Bůh zakazuje tyto skutky, nechce tvé štěstí omezovat, ale chce tě přivést k pravému štěstí.
Tedy Martinova rada »Neredukujte gaye a lesby na povolání k čistotě« přesně převrací to, co bylo právě řečeno. Tedy: mnoho věcí, které se v pojetí Martina jeví jako pozitivní, mohou být přijaty ve správném a prospěšném smyslu: hodnota homosexuálních osob, jejich hledání Boha, větší schopnost odpouštět, dát své dary do služeb komunity atd. Pro všechny tyto úvahy platí: »Bůh je miluje, musíme je milovat také my, a to nikoliv hubenou láskou, plnou předsudků a podmínek. jenom kouskem srdce: Mám na mysli opravdovou lásku. A co znamená opravdová láska? To, co znamená pro každého: poznávat je v komplexnosti jejich života, slavit s nimi krásné chvíle, snášet trpělivě jejich hořkosti, jak by to udělal dobrý přítel: naplno a excentricky. Tak, jak tato slova znějí, jsou plně přijatelná, ovšem pouze v kontextu onoho pastoračního coming out o čistotě. Jestliže naopak požadavek čistoty není vyjasněn, ve skutečnosti homosexuální osoby nemilujeme jako křesťané a hlásáme jim falešnou Boží lásku …. a Bůh za to bude žádat účty.
ČTVRTÁ DVOJZNAČNOST: jakési veselé překroucení Písma. Martin končí obrazem z Písma : Setkání Ježíše se Zacheem (Lk 19, 1-10) v domnění, že »Zacheus je symbolem katolických LGBT« . A zde začínají alegorie, z nichž některé stojí na nohou, jiné jsou v sesuvu.
Je třeba podtrhnout, že Zacheus se snažil uvidět Ježíše a Ježíš přeskočil normální osoby a ustanovené autority a obrátil se k tomu, který byl svým způsobem marginální. Máme – li být upřímní, jestliže podobenství v druhé části kulhá pro církev, nekulhá v první části pro homosexuály? Že by všichni „dělali rozruch“, protože chtějí vidět Ježíše? O tom je nutno vážně pochybovat.
Martin správně soudí, že pro Zachea obrátit se znamená začít být štědrý k chudým, protože to je opak jeho hříchu a nejenže je to pravý lék, ale vyjadřuje opravdovost jeho obrácení. Přeneseno na praktikovanou homosexualitu, očekáváme pevné předsevzetí čistoty.
Martin poukazuje na skutečnost, že Ježíš mu neukládá žádnou terapii obrácení. Nechválí však Pán jeho rozhodnutí jako správnou změnu, za kterou ho odměnil svou osobní návštěvou, protože „spása vstoupila do tohoto domu“?
Další Martinova interpretace nemá žádnou souvislost s úryvkem evangelia. Podle něho primární je přijetí a úcta komunity a po ní následuje obrácení. Je tomu naopak. Právě víra a svátost pokání jsou podmínkou a důvodem vstupu do komunity. Skutky pokání dokládají opravdovost obrácení a příslušnost k církvi.
I když nejsem jezuita, pokusil jsem se učinit rozlišení v termínu jezuita, což byla operace takřka surrealistická ve smyslu, který naznačil Apoštol: Všechno zkoumejte, a co je dobré, toho se držte (1 Sol 5, 21), v přesvědčení, že smýšlíte -li jinak, Bůh vám to ukáže v pravém světle (Fil, 3, 15).
Riccardo Barile Nuova Bussola Quotidiana
