Duch odporu jako projev lásky k církvi
7. 2 . 2018
Zatímco se blíží 5. výročí zvolení papeže Františka, slyšíme často, že se ocitáme před dramatickou stránkou absolutně nikdy nevídanou v dějinách církve. Je to pravda jen zčásti.
Církev vždy prožívala tragické hodiny, kdy viděla zraňování svého mystického těla, od svého narození na Kalvárii až do nejposlednější doby. Ti nejmladší neznají a ti nejstarší zapomínají, jak strašné byly roky, které následovaly po 2VK, ze kterých vychází současná epocha. Před čtyřiceti roky, když propukla sexuální revoluce ´68, skupina kardinálů a biskupů, kteří byli protagonisty koncilu, usilovala vyvolat radikální změnu katolické nauky o manželství. Pokus byl zmařen, protože Pavel VI. encyklikou Humanae vitae 26. července 1968 potvrdil zákaz umělé antikocepce, a obnovil tak sílu a naději dezorientovaného stáda.
Ale Pavel VI. , papež encykliky Humanae vitae, byl také tím, kdo vyvolal v roce 1966 hluboký zlom v katolické tradici zavedením nového mešního ritu, který je počátkem současné liturgické devastace. Tentýž Pavel VI. vyprovokoval Ostpolitik a vzal na sebe velkou odpovědnost, když 18. listopadu 1973 odvolal ostřihomského arcibiskupa a primase Maďarska kardinála Mindszentyho (1892-1975), bojovníka katolické opozice proti komunismu. (Koncil o kom 4)
Papež Montini dychtil po realizaci historického kompromisu v Itálii spočívajícího v dohodě mezi sekretariátem Democrazia Cristiana Aldo Mora a komunistickou stranou Enrica Beringera. Operace byla přerušena pouze náhloui vraždou Mora, po níž následovala smrt Montiniho. Také toto spadá do čtyřicátého výročí. (Koncil o kom 5)
V oněch letech zrady a krve se pozvedly odvážné hlasy, které připomínat je nejen povinností paměti, ale také to pomáhá orientovat se v temnotách přítomné chvíle. Připomeňme si dva, které předcházely, než propukl tzv. případ mons. Lefebvra, francouzského arcibiskupa, u něhož biskup Athanasius Schneider v nedávném rozhovoru zdůraznil jeho prorocké poslání v mimořádně temné době obecné krize církve.
První hlas patří dominikánovi P. Rogeru Calmelovi, který až do roku 1969 odmítal Novus ordo Pavla VI. a který napsal r. 1971 v revui Itinéraires: (Liturgická kontrarevoluce )
Křesťanský odpor nás kněží nebo laiků, odpor velmi trpnýnás nutí říct ne samotnému papeži ve věci modernistické manifestace katolické mše, náš odpor uctivý, ale neúprosný se zakládá na principu naprosté věrnosti vždy živé církvi; nebo jinými slovy na živoucí věrnosti rozvoji církve. Nikdy jsme nepomýšleli na to zbrzdit, nebo dokonce bránit někomu slovy velmi podobnými pokroku církve, řekněme raději homogennímu růstu naukového a liturgického obsahu z hlediska „consummatio sanctorum“ (...) Jak nám zjevil náš Pán v podobenstvích a jak nás učí svatý Pavel v epištolách, věříme, že církev v průběhu staletí roste a harmonicky se rozvíjí, ovšem skrze tisíceré utrpení až do slavného návratu samotného Ježíše, jejího Ženicha a našeho Pána. Proto jsme přesvědčeni, že v průběhu staletí se uskutečňuje růst církve, a proto jsme rozhodnuti zapojit se, pokud jde o nás, jak nejlépe je to možné, do tohoto nepřerušeného a mystického hnutí, a z toho důvodu odmítáme pokrok, na který se odvolává 2VK a který je ve skutečnosti smrtelné vybočení. Opakujeme klasické rozlišení sv. Vincence Lerinského: ...čím více jsme toužili po krásném růstu, zářivém pokroku, s tím větší silou odmítáme, aniž bychom souhlasili s dohodou, zhoubné okřídlení a jakoukoliv radikální a hanebnou změnu; radikální - protože plánovanou modernismem, a hanebnou - protože popření modernistického charakteru je prchavé a skryté.
Druhý hlas je hlas myslitele, člověka činu z Brazílie, Plinia Correy de Oliveira, autora manifestu odporu proti vatikánské Ostpolitice, který se ozval 10. dubna 1974 ve jménu asociace »Tradice, Rodina a Vlastnictví« pod titulem: Vatikánská politika uvolňování vůči komunistickým vládám. Pro TFP nezasahovat, nebo odporovat? Plinio Correa de Oliveira vysvětloval:
»Odporovat znamená, že budeme radit katolíkům, aby vytrvale a nadále bojovali proti komunistické nauce všemi dovolenými prostředky, obranou vlasti a ohrožené křesťanské civilizace.« A připojil: »Řádky toho prohlášení by nestačily, aby obsáhly seznam všech církevních Otců, Učitelů církve, moralistů a kanonistů, – z nichž mnozí byli vyzdviženi k úctě oltáře – kteří podporují legitimitu tohoto odporu. Odpor, který není separace ani revolta, ani nerudnost ani neúcta. Naopak, je to věrnost, je to jednota, je to láska, je to podřízenost. Odpor je slovo, které jsme vybrali z předlohy, protože je použil sám svatý Pavel, aby charakterizoval své jednání. Neboť když první papež sv. Petr použil měřítka relativní kázně, aby zachoval v katolickém kultu praktiky, které přežívaly ve staré Synagoze, sv. Pavel v tom viděl těžké nebezpečí, riziko naukového zmatku a škody pro věřící. Proto povstal a odporoval tváří v tvář sv. Petru. A ten v energickém gestu a v inspiraci Apoštola národů neviděl akt rebelie, nýbrž jednoty a bratrské lásky. A protože věděl, v čem je neomylný a v čem není, ustoupil argumentům sv. Pavla. Ve stejném smyslu, v jakém sv. Pavel odporoval, spočívá také náš odpor. V tom spočívá kli našeho svědomí. «
„Odpor“ není čistě slovní prohlášení víry, je to projev lásky k církvi, který vede k praktickým důsledkům. Kdo odporuje, odděluje se od toho, kdo provokuje rozdělení církve, kritizuje ho s otevřeným hledím a napravuje. V tomto duchu byly ve sporu s papežem Františkem zveřejněny v roce 2017 Correctio filialis a v projevech hnutí Pro život, kde se objevily pod titulem Věrni pravé nauce, nikoliv pastýřům, kteří zbloudili.
O tento základ se dnes opírá také nekompromisní jednání kardinála Josefa Zena Zekuina v záležitosti nové Ostpolitiky papeže Františka vůči komunistické Číně. A kdo mu namítá, že je třeba hledat společný terén, aby se urovnalo mnohaleté rozdělení mezi Vatikánem a Čínou, kardinál odpovídá: »Copak může být něco společného s totalitním režimem? Buď se vzdej, nebo přijmi pronásledovávání, ale zůstaň věrný sobě samému (Umí si někdo představit dohodu mezi Josefem a králem Herodem?)« A tomu, kdo se ho ptá, zda je přesvědčen, že Vatikán poškozuje katolickou církev v Číně, odpovídá: »Rozhodně. Jestliže kráčí směrem, který je zřejmý z toho všeho, co dělal v posledních měsících a minulých letech.«
Na 7. duben je ohlášeno shromáždění, o němž je zatím málo známo, které by však mělo mít za téma aktuální krizi církve. Účast některých kardinálů a především kardinála Zena by poskytla tomuto setkání velký význam. Je třeba se modlit, aby ze shromáždění vzešel hlas lásky k církvi a pevného odporu proti všem teologickým, morálním a liturgickým deviacím aktuálního pontifikátu. Bez iluzí, že řešení spočívá v uznání neplatnosti demise Benedikta XVI. nebo volby papeže Františka. Utíkat se ke kanonickému problému znamená vyhýbat se oné naukové debatě k tomu, co je kořenem krize, kterou prožíváme. (Bolestná výzva) (Podzemní církev papeži)
Roberto de Mattei, Corrispondenza Romana
