Dopis příteli
Drahý příteli, tak mě napadlo poslat Ti několik úvah o posledním bergogliánském vývoji, dnes už všeobecně známém.
Podstata toho, co bylo zveřejněno 21. října o legitimní přípustnosti homosexuálních svazků, tedy obecně jeho politika ve prospěch ospravedlnění sodomie; smýšlel tak a veřejně se vyjadřoval již v Argentině. Psal jsem o tom v 11. kapitole své knihy Zrazená církev, asi čtyři roky před jeho jmenováním na Petrův stolec. Zatímco končím tyto řádky, dozvídám se, že Tucho Fernandez, velký přítel a kumpán Bergoglia, biskup v La Platta nazývaný Tucho, napsal článek s nadpisem: Bergoglio vždy zastával tento názor. Bergoglio a Fernandez, každý po svém, jsou dvoumístné vtělení tzv. Protisvědectví. Jsou to parodie na lex credendi - lex vivendi. Je zcela bez diskuze, že Bergoglio se vyznačuje sklonem schvalovat, ne-li přímo oslavovat to, co je v rozporu s katolickou morálkou i s přirozeným zákonem.
Bylo by třeba rozebrat a objasnit dvě věci: První se týká důvodu, proč Bergoglio neúnavně uskutečňuje plán systematické demolice katolické církve. Nic nepřenechává náhodě. Nezastaví se ani na jeden den. Smůla je ta, že jeho intelligent design vůbec neodpovídá Boží vůli, nýbrž zlému. Proč? Z jaké příčiny?
Odpověď překračuje moji kapacitu. Pokoušel jsme se napsat všelicos v textu pod titulem Nonlo cognosco (To nevím), kde píšu, že celá církevní kariéra Bergoglia se rozvíjí jako katastrofální scénář „iškariotského odpadlictví“. A že poslední vysvětlení se nachází v oné tragické větě evangelia, kdy náš Pán říká Petrovi: Vade retro Satana (Mk 8,33). Dnes vládne církvi jeden Petr, inspirovaný démonem trojího zapření. Bez přítomnosti a zjevení ďábla je nemožné objasnit příčinu zásadní Bergogliovy perverze, která je vždy veřejná, zbankrotovaná a provokační.
Nepopírám, že zde působí i jiné příčiny; některé nás přivádějí k ověření existence starého a obnovovaného komplotu, o kterém hovoří kniha zjevení Apokalypsa. Ale to, co ve skandálním a obskurním chování této osobnosti je nutno předpokládat, je podle mne určitý nadpřirozený faktor.
Není možno vysvětlit všechno jen tím, že Bergoglio je „peronista z Buenos Aires", ani faktem, že podstoupil určitý krvavý rituál v nějaké synagoze. Podle mne to, co se zde rozhodně uplatňuje, je fakt, že do tohoto tance je zapleten ďábel.
Na to my katolíci musíme reagovat vhodně a přiměřeně. Přinejmenším ho musíme žalovat bez komplimentů a eufemismů. Je třeba skončit s „dubii“, „bratrskými korekcemi“ a diplomatickými přetvářkami. Je nezbytné se modlit, aby nastoupili správní a kvalifikovaní exorcisté, kteří jsou schopní vykonávat svůj úřad beze strachu v souladu s hlavním podezřením, a to v sídle, kde přebývá. Demaskovat a zapudit Bergoglia jako hlavu církve a Zrádce, to je minimum, dnes nezbytné. Je třeba se modlit za jeho obrácení a navíc, aby byl osvobozen z démonických pout, která ho obloudila.
Další analytický rozbor, který by bylo třeba provést, se týká otázky našeho možného, včasného a rozumného zásahu. Zde je moje odpověď nutně slabší vzhledem k předchozím poznatkům. Neboť jako prostý laik se necítím kompetentní vytyčit linii postupu, tím méně pokládat ji za uskutečnitelnou. Nacházím se mezi sirotky a trosečníky.
Nicméně se mi zdá, že mohu upřímně věřit (a předkládám svůj názor na možnou nápravu), že za těchto okolností je třeba aplikovat také iurisdikční pravomoc Svatého stolce podle kánonu 412 KCP. Připomínám, že případ Bergoglio představuje hlubokou nemožnost být katolíkem. Je evidentní, že je dobrovolně vězněm světových židovsko - masonských struktur, kterým právě věnoval Fratelli Tutti, abych citoval tu jeho nejčerstvější ovaci. Jsou zde také bolestné a kruté důkazy dobrovolného exilu. Jeho chování připomíná nevěrné vyhnance, o kterých píše kniha Ezdrášova.
Musíme vzít v úvahu také to, co stanoví kán. 194: »Stejným právem je z církevního úřadu odstraněn, kdo pozbyl duchovní stav, kdo veřejně odpadl od katolické víry nebo od společenství církve«.
Je zde ohlas na slova sv. Pavla: »Ať je odstraněn z vašeho středu, kdo má podobné chování (1 Kor 5, 1-2). Máme zde pevnou nauku o právu poddaných, aby se vzepřeli proti nespravedlivé a zvrhlé autoritě. A to tím spíše, jedná-li se o uplatnění tyranie a skutečnost, že jeho původ nemá jasnou legitimitu. Připomeňme si v této věci „mafii San Gallo“, která manévrovala po abdikaci Benedikta XVI.
Z toho vyplývá, že nemůžeme jít dále se založenýma rukama. Očekávat drobet pravověrnosti od člověka bez katolické víry je iluze. Upokojit se je zásada vlažnosti. Musíme z toho vyvodit neodkladné závěry a opírat se také o soukromá zjevení a studium posvátných textů. Neměli bychom ignorovat knihu Zjevení, kde figuruje Antikrist.
Až potud moje úvahy. Doufám, že ti, kteří mají potřebné znalosti, si pospíší, aby jednali za nás pevným a bezpečným směrem s konkrétní rozhodností.
Nejdou mi z mysli slova pravdivá, zajímavá a nevysvětlitelně napsaná člověkem z antipodu naší víry: »Jedna zeď (církve) padá za druhou. A bourání nebylo příliš obtížné, protože církevní autorita byla podlomena (...) Padal jeden kus za druhým (...) Nechali jsme padnout celý dům, který postavili naši rodiče (...) Nebe se stalo pro nás fyzickým prostorem a o Boží vládě není ani zmínky. Naše srdce totiž hoří a tajný nepokoj sžírá kořeny našeho bytí«. Autorem je Gustav Jung v Archetipi e inconscio collettivo. Nechce se tomu věřit, ale uskutečňuje se příběh Balaamovy oslice. Satanské obrazy a chrámy v plamenech i jiné požáry ve Staré Evropě nám jistě připomněly tato šokující slova. Ale materiální oheň, do kterého upadly naše milované kostely (bez jediného mužného zásahu ze strany církevní hierarchie) jsou ničím ve srovnání se strachem a třesením, jaké zakoušíme, když se díváme na duchovní, mravní a naukovou spoušť, která je záměrně vyvolána tím, kdo by měl být Kristovým náměstkem.
Příteli, spoj se se mnou v této prosté modlitbě:
Pane, nedovol, aby tvůj dům byl beztrestně bourán. Nedovol, abychom se zřekli možnosti získat nebe. Nedovol, aby naše srdce přestala tlouci z lásky k Tobě. Nedovol, aby dobrá Bitva se stala jen vzpomínkou.
Antonio Caponetto, Buenos Aires 22. října 2020
Pramen: Duc in altum
