Dopis kardinálu Kasperovi
Domine, non sum dignus! 14. října 2014
Velevážený pane kardinále Kaspere,
jsem o 50 let mladší než Vy, nedávno jsem se vdala a studuji vědy o komunikaci na Univerzitě ve Vídni. Již delší dobu chovám přání napsat Vám, protože i já sleduji s obavami mediální vzrušení kolem Vašich církevních výroků. Nikoliv proto, abych Vás teologicky poučovala, takové vzdělání a postavení u Boha nemám, ale abych Vám předala blahopřejný feedback od katolické základny. Při včerejší nedělní mši jsem se pak k tomu definitivně rozhodla, neboť nastala pozoruhodná příležitost.
Včera jsme totiž slyšeli v evangeliu podobenství o králi, který připravoval svatbu svého syna. Poslal své služebníky, aby přivedli pozvané hosty, ale ti vůbec neměli zájem přijít a formulovali to v různých výmluvách. Nato poručil král služebníkům, aby přivedli všechny, které potkají na ulici. Tak se hodovní síň naplnila. Nyní nadchází dramatický okamžik. Když král vstoupí do sálu, spatří muže, který nemá svatební oděv. Král ho rozhněván osloví, ale muž nenachází žádnou odpověď. Král ho nechá uvrhnout do „vnější temnoty“ a závěrečné Ježíšovo hodnocení vyznívá jako morální naučení: Neboť je mnoho povolaných, ale málo vyvolených (Mt 22, 1-14).
V kázání pak kněz aplikoval láskyplně, ale s velkou jasností toto podobenství na Eucharistii. Tak hovořil o tom, že Bůh nás zve, abychom slavili mši svatou s Ježíšem. Mnoho z pozvaných lidí má výmluvy, proč nepřicházejí v neděli na mši. Ale pak jsou také takoví, kteří na mši přijdou, ale pak chtějí přijmout přijímání bez „svatebního oděvu“, tedy nikoliv ve stavu milosti. Kněz řekl: Člověk se nachází ve stavu milosti, když se vyzpovídal úplně ze všech těžkých hříchů. Při tomto bodu neměnné církevní nauky zavládla u lidu nevole a někteří uraženě opustili kostel.
Roztrpčené a pobouřené tváře těchto ubohých lidí mě velice polekaly a současně přivedly k zamyšlení. Bylo to nepříjemně agresivní, ale také tak …zraňující. Neznám tyto lidi osobně, ale vysvětluji si to tak, že se vůbec nestarají o to, co musejí udělat, aby mohli hodně přijmout svaté přijímání, ale jsou velice dotčeni tim, že si někdo dovoluje klást jim podmínky dříve, než k tomu vůbec dojde.
Pro ně pravděpodobně patří přistupování k přijímání ke sporadické návštěvě kostela stejně jako Amen k modlitbě, aniž by uvažovali příliš o rozdílu mezi jedním a druhým. Ale skutečná přítomnost Božího Syna v materii chleba pravděpodobně již dávno zapadla do oblasti babiččiných pohádek, kterým podle jejich zdání už nevěří ani sami kněží. Změnit kvůli Eucharistii svůj život byl by pro tyto lidí zcela jasný případ nepovedeného a zvráceného náboženského fanatismu. A ten, kdo snad hledá ve zpovědnici smíření s Bohem, je pro ně prostě skrupulózní , vnitřně rozpolcený neurotik, kterého sužuje jeho vlastní super-Ego.
Jeden známý kněz mi jednou vyprávěl krátce o dětských zpovědích, ve kterých se děti „zpovídaly: „Umím dobře hrát fotbal, starám se dobře o mého psa a mám moc rád svoji malou sestru“. Protože jejich učitelka náboženství přišla na brilantní nápad, že malí prvokomunikanti by měli vyzvednout své pozitivní stránky a zlá církev by se neměla stále upírat na lidské slabosti.
Mnoho lidí se dnes pokládá zásadně za „hodné“, bez ohledu na to, jak dříve žili a nemají proto NIC, čeho by měli litovat. A Bůh a jeho církev nemají žádnou autoritu k tomu, aby jim činili výčitky a něco po nich chtěli. Zde je zatrvzelý postoj smutného „non serviam!“ přímo hmatatelný. Slyšela jsem od jedné pastorační asistentky, která vedla farnost, že již neříká: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel,“ ale přímo: „Pane zasloužím si...“ Je to strašné, protože těmto lidem připadá vztah k Bohu za ztracený, jsou osamělí a zatrpknou. Neznám žádného zastánce takové „teologie“, který by nebyl zatrpklý. Vlastnoručně uhnětený bůh, který je pouze slepenec vlastních potřeb, nemůže klást žádné morální požadavky, na kterých by člověk mohl růst, je to neživá loutka, žádný mocný Bůh Stvořitel, který mě nese a udržuje při bytí. A tak byl vznešený vztah k Bohu degradován na smutnou samomluvu.
Velevážená Eminence, milý kardinále Kaspere, většina lidí kolem nás v katolické základně nemá vůbec žádnou úctu k Eucharistii. Vůbec nevědí, co to je, protože „pastorace“ se již dlouho točí kolem mnohem méně významných věcí. Věřte mi, zde dole by mnoho lidí nebylo ochotno položit život za posvěcenou Hostii, to co Vy od svého jmenování kardinálem nazýváte mučednickou smrtí. Mnoho lidí na ulici vůbec neví, že Eucharistie je pro nás věřící středem naší víry a že se KAŽDÝ musí vnitřně připravit, aby ji mohl důstojně přijmout.
Když jsem nedávno v přípravě k biřmování mluvila o zpovědi, vyprávěla mi jedna dívenka, zbožná ministrantka tragickou příhodu: Když si uvědomila důležitost Eucharistie, rozhodla se, že před příštím svatým přijímáním půjde raději ke zpovědi. Jako ministranta řekla předem laikovi, který při mši podával přijímání, že tentokrát k přijímání nepůjde. Ten reagoval podrážděně a hned po mši ji zavolal k rozhovoru. A skutečně se jí zeptal, co proti němu má, že nechtěla od něho přijímání. Jak smutné! Ani mimořádný rozdělovatel přijímání asi neví, KOHO drží ve svých rukou. A staví se sám – zcela neprávem – do středu dění.
Vy si v často citovaném Evangeliu o rodině kladete otázku: „Ale když rozvedený a znovu sezdaný si žádá svátost jako zdroj síly ve své situaci – musíme a můžeme po určité době nové orientace odepřít svátost pokání a přijímání?“
Nuže pokud má touhu po svátnosti, PROTOŽE tato svátost je osobně Ježíš Kristus, kterého zde přijímá, pak jistě bude ochoten se vyzpovídat a žít v budoucnu nadále zdrženlivý život. Jan Pavel II. píše ve Familiaris consortio: „.... když oba partneři z vážných důvodů – např. kvůli výchově svých dětí – nemohou dostát povinnosti, že se rozejdou, jsou povinni žít zcela zdrženlivě, tzn. zdržet se všech aktů, které jsou vyhrazeny manželům.
Obávám se však, že mnozí mají jen vágní touhu po svátosti, aby patřili mezi ty normální, a chápou to jako urážku, že by se měli také trochu změnit. A myslím si, že u nich bychom měli začít s lepším eucharistickým pojetím...
Vaše oddaná
Victoria Bonelli
